Pokornej Vojt

Von pavouk na záchodu, co si rozleze bezcílí, Uplnej život traví na zdění a dlaždech A nehrotí, dyž někdo vsoukromí slachtá na míse. Neřešíse lepný vlákna vrohu ani osum noh a osum ok, Obručíš se nabok a odelpneš záda, necháš ho nadál, Ať si lapní jednu mouchu zapár dnů. Odročíš si to přiznát, ale skoro mu občasně zavídáš.

Vracím se domů, teprve se stmívá, Na očních víčkách závaží, v žilách med, Cestu mi lemujou oranžový tyče A aleje semaforů a lamp, Na nebi kruhy, provazce holubů, Modrý neony utichaj a zase vykvétaj V hlavě zářivý oči z rohu místnosti, Tmavohnědý závoje od popelníku u vchodu A poryvy větru šeptajícího ?No tak!? Co tak ale vítr ví... Neví nic. Leda jak lítat…

Dívám se na televizi, Neni zaplá, ale sleduju ji ve svý hlavě. Zrovna dávaj Pozdní večer pří víně: Lidi se tam koukaj na televizi, Neni zaplá, ale sledujou ji ve svejch hlavách. Míhaj se tam časy, vůně, prostory, hlavy; Nic z toho nemá tvar ani příčinu. Pojďme domů. Sejdem se v Kantýně sv. Víta, Dáme si studenej řízek A propadnem se do svejch skleniček,…

Jsme v dálce, jsme pod povrchem, Kloužeme a mžouráme, Jsme ztracený v podchodu, osm set metrů od východu z kumbálu, Každej sám ve svym plurálu, v sálu všeho skrytýho, Zlýho, rozlitýho, nedobytýho; Jsme jedenáct tisíc metrů nad věcí, umíráme stezkem; Kdo sem dal ty mraky? A taky tu volnost? A taky nás? Zas vrážíme do zrcadel za rohem, Ne, pryč s nima!…

V hoře, v tunelu, v šumění moře, Moře prýštícího z nebe na chodník, z chodníku na boty a z bot na rohože, Cože? To že jsem, bože, řek? Ne, to prýští jen z horských řek a z jezera Fuxian, Už jen pár schodů a pak ven, do roje žen a korun stromů, Do lomů na střechy domů v údolích červených skal, možná ještě dál, To bys tomu dal, kdyby ses tady zastavil. Ještě…

V dálce hory mezi mraky stavěj paneláky, Ploty z rozmarýnu v dešti vařej vývar z kostí, Kostí vepřů, kuřat, krav a dizidentů, Brzo se jich zhostí orná půda mezi Chengdu A vlnitejma pláněma na západě. Na základě doměnek dálnice tvořej fakta O vzdálenostech mezi nebem a zemí Bez přemýšlení a chvění modřínových jehlic, Za plotem Kunming Nan Zhan se vytváří…

Příkryv zpomínek zacloňuje mi neposkvrnno, Odklípá se než pod porývánim vitru a pod příbojenim vod, Vod unavení a vod rozteklejho apatična, Mezi ně kamínky nadnu se nahnu, jak zahnu do ulicí oceanu, Brzně vránu zamyknou bránu a vně se nedostanu Dokdy nepředkladnu dukázku novejho pomatena, Zacloněna, potlačena a zapomněna na všehno, Co uskrýváse mimo…

Jak letný dešť cvrnčí vo dlažvu a zduchem cejtí vlhná hlína, Levry spíšej pod stromný koruny, dokdy z nich zatim nesklávěj sklivý kapy. Tak snažně smátali vlasy a naprášeli krásno na tvář! Mezi listim na chodníce proplává poblan zelenitejch kvitů A pylu, co eště nedávně voněl a teď se přilápí na vysklivený kože bot. Házejou se na dálku na střehy a dvíře A…

Souznim se stromem A jeho větve, teda větve těch všech - nás všech - stromů blouděj oblohou svých lesů, Křižujou prostor na časovejch křižnících poháněných borůvčím a asfaltem, Míchaj chroští mezi vzpomínku na jitro, Dmýchaj do míchy mocnejma dmychadlama všehomíra A nepospíchaj domů, za závoru, mezi šum lidí a lidi šumu, Spočívaj ve šlehajícím vichru…

V krajině Emollu, Gmaje a něčeho novýho Večer luští osmisměrku dalšího rána, Na mozku rána od promeškaný noty, Sítnice obalená nevratnym sklem nenávratna noci, Žízeň po promoci maj otroci volnýho času. Dusot hlasu v přímý řeči, klečí tu ostřice Ve tmě a mlze dalekozrakosti, Cílová rovinka pro znavený kosti prostý zlosti, Už dosti šepotu a potlačovanýho…

Jsem konzistenstní v protimluvech, jednoznačnej v paradoxech, Rozumem plně oddán citu A přitom ve skyrtu tajně vkládám myšlenky ze zmatku do řádu Uprostřed pokoje bez ladu a skladu. Nemám náladu na trápení, sere mě se zlobit, Vrátim se na byt a budu se smát z hloubi srdce Humoru, co je vážnej, smutnej a trpce voní, Jako loni, jako letos, jako příště.…

Prší a sněží, neprší ani nesněží, Bělehradská se táhne nocí a dláždění se leskne jako had, Zakalený louže seděj v mezírkách a všechno tak divně klouže, Tou že se mám vydat cestou? A vlastně proč ne. Hlavně ať nohy nepřestanou kmitat a hudba nepřestane hrát. Zaraž mi ty bílý dráty hloub do hlavy a dej je víc nahlas, Ať neslyšim nic z okolního světa, To…

Po obloze plují načechraná průmyslová oblaka A klesají na mýtiny a palouky mezi okny, schodišti a balkóny. Smog má dnes zajímavou vůni ? je v něm cítit jaro. A hle! Svítají lampy. Začíná den! Je slyšet vzdálené zurčení tramvajových kolejí, Šustot papíru ve větru a štěbetání ranních ptáčat, Jak se slétají ke starým pramenům, Ze kterých budou celý den čerpat…

Chci stát v rohu a vidět do místnosti, Chci se procházet po lese a s obdivem se dívat na stromy, co dávno dobře znám, Chci vypít pití a nemít už chuť na další, Chci prožít lásku, protože ji náhodou potkám, Chci rozhrnout závěsy a být rád, že jsem to udělal, Chci sedět na židli a nevědět, co bude zítra, Chci poslouchat hudbu a nezajímat se o to, kdy skončí.…

Až si jednou budu myslet, Že jsem našel to něco, co hledám, Budu se procházet po krajině, Kterou ještě nikdo nepoznal; Budu věřit všemu, co uvidim A prohlížet si všechno okolo. A až si to všechno prohlídnu, Poznám, že se to liší. Rozeznám údolí od hor, Pocítim touhu po horskym vzduchu Ochucenym barvou, tvarem a zvukem A na tu horu se vyškrábu. A až…

Otče náš, jenž jsi na nebesích, Nebo se snad touláš někde v lesích, Snad se neztratíš mezi hřebeny. Jsi všude nebo nikde? Už nevím ? je to hřích? Nebo je hřích jen smích? Posvěť se jméno tvé, Jméno toho, kdo se tebou zve, Toho, kdo tvrdí, že tě zná, Kdo záměry má své, ať už dobré nebo zlé. Posvěť se jméno tvé ? ne ty, Ne on, ne ona, ne život. Přijď…

Touha po žití mě tlačí do zad, Sotva se stačim nadechnout a už je zase tma, Dává mi mat ve hře času, Ví, jak hrát, jak bez hlasu šeptat A ví svý, když spí v lesní trávě, Ví svý, když spí ve vlastní šťávě, Když spí, sní, spí s ní s písní na rtech A mech ze všech třech vylézá až na břeh, Ze všech třech, těch, co vyrazí ti dech, Vyrazí si dech a dech je…

Ministerstvo zdravotnictví varuje: Mluvení způsobuje únavu hlasivek. To je mi jedno, mně vadí ta chuť, Nevim proč bych ji měl cejtit. Ještě jsem nepropad slovní závislosti, Nádechům ?jak je?? a výdechům ?jde to,? někde v mlze. Ale mluvení je prej cool. O polední pauze se občas přidám ? děcko, co chce zapadnout. Ale nekupuju věty v krabičkách, balim si…

Noc je plná větru, Den ji prozáří až na kost Až mezi noclehárnama a stádama motorek zakokrhá v pět ráno kohout, Pět ráno, právě čas jít spát, Spát a znát svý peřiny, svý sny, Svý očekávání a úvahy. Ale oranžovej prach nepřestává na všechno usedat, naléhat, Otáčí ručičkama hodin a vytrhává budoucnost z objetí, Zamknu východ na dva západy, až odletím Z…