Jana Jirásková Franče
(*1970) Básnířka a prozaička, která se po nepočítaně stěhováních ocitla opět v matičce Praze. Její kariéra knihovnice se, (vzhledem k pěti mateřským dovoleným), vztahuje ppouze ke dvěma místům – Chrudimi a PrazeZbraslavi. Jako autorka se představila v několika sbornících poezie i prózy, samostatně povídkovými knihami ,,Kanička pošmodrchaná", ,,Paranoidní pijavice" a románem ,,Zbláznila ses?"
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jana…
Plecko
,,To maso chcete na co?? zeptal se řezník.
Zuzana hloupě koukala. Na jídlo asi! Debilní otázky! Na kus žvance! Až přijde miláček z práce a zavolá: Zlato, jsem doma!... (Neměla by tolik sledovat americký sitcomy.)
Hloupě kouká, myslí si řezník, nemůže se vyžvejknout? Mám jí číst z očí, jestli bude dělat řízky, svíčkovou nebo guláš?
,,Slečinko, my nemáme tolik času,? sykne paní za ní.
,,Nepozná ani vepřový od hovězího!? zasměje se afektovaně paní za tou první.
,,Husa,? sykne babička o holi.
Jo!, mohla bych upíct husu!, raduje se Zuzana, na tom určitě nic není, jen se to šoupne do trouby! A k tomu? ? Nějakej knedlík? Nějaký zelí?
,,Slečno, zdržujete,? přetne jí řezník tok myšlenek, ,,ale tohle plecko je fakt prvotřídní!?
Plesk o váhu. Zuzana listuje bankovkami (řasenka nebude), k tomu sype drobné.
,,To to trvalo!,? poznamená nějaká.
Plecko a bude to všecko, zpívá Zuzaně v hlavě, a co k tomu? Nějakej knedlík? Nějaký zelí? A bude to celý? Buď trochu smělý a poď ke mně domu!
Zuzana si holí ve vaně nohy. ,,Dřív se ženský neholily a taky žily,? pobrukuje si nahlas a je jí fuk, že jí slyší sousedi, ,,tělíčka si namydlily mýdlem z šeříku, dneska je cavyků pro každej chlup ? to dřív se ženský neholily a taky žily??
Jindřich stojí přede dveřmi špajzu, marně hledá chleba, poslouchá zpěv linoucí se z koupelny. Na lince leží asitříkilová flákota syrového masa. Na prkýnku. Dostane chuť na knedlíčkovou polívku.
,,Jé, zlato, ty už seš doma?? ozve se za ním.
Neměla by tolik koukat na ty pitomosti, myslí si Jindřich. Políbí ji na čelo a něžně řekne:
,,Jak jste se měli, miláčku??
Zuzana si pohladí břicho:
,,Ale jo??
Miminko neplánovali, ale těší se na něj. Jindřich má pocit, že teprve pak bude na Zuzanu pořádně pyšný. Až dá život malému človíčkovi. Zuzana si každý večer představuje, jak v dítěti uvidí malého Jindřicha, velkou naději a celou jejich lásku. Miminku je to úplně jedno. A plecko na prkýnku osychá. Zuzana ho dá na mrazák. K večeři uvaří polívku z pytlíku.
Plecko a tohle je všecko?, prolítne Zuzaně hlavou, když se Jindřich v posteli od ní odvrátí a nátáhne se pro budík a zakleje:
,,Panebože, to je zas hodin!?
V noci se jí zdá sen o mrtvým praseti, které leží u jejích rodičů na zahradě. ,,Bude vám tady smrdět,? upozorňuje je. Jde kolem něj a hnusí se jí odporně vyvalené prasečí oči. V tu chvíli čuník vyskočí a zahryzne se jí do pravé ruky. Zuzana vykřikne.
,,Copak, zlato?? přitulí se k ní Jindřich.
,,Nikdy nebudu dobrá manželka,? zavzlyká ona a rozpláče se.
Jindřich ji obejme kolem ramen:
,,Miluju tě.?
To Zuzanu rozbrečí ještě víc. Poslední dobou jí to skoro neříká.
Zuzana jde podle řeky a hází do vody kamínky. Pěkně to plecko ? teda plesklo! Myslí na včerejší den a na polovyschlou řasenku v kabelce. Proti ní jde pes se slečnou. Modrookej husky. Veselej a přitom důstojnej, Zuzana nikdy psa neměla. Její máma říkala, že psi smrděj a jsou hloupí.- Slečna si pohrdavě měří její rostoucí bříško. Husa! Ksicht má jak knedlík a je celá zelená!
,,Co čumíš, krávo?? vyjekne Zuzana a sama sebe nepoznává.
Zase je jí do breku? Nepoznává. Nepozná nikdy. Ani vepřový od hovězího. Při holení si vždycky pořeže nohu a nikdy nebude dobrá manželka? Plecko a to zdaleka není všecko!
Jindřich stojí přede dveřmi špajzky, marně hledá chleba a po bytě Zuzanu. ,,Účastník je dočasně nedostupný,? hlásí neslaně nemastně telefon. Zuzana je poslední dobou divná, zhodnotí situaci Jindřich a zapne si televizi. Chvíli počká. A potom? A co k tomu? Otevře si vodku. Džus by nebyl. Z obrazovky na něj kouká paní, která utýrala svoje dítě. Přivazovala ho k radiátoru, bodala ho nůžkami a típala o něj cigarety. Udělá se mu z toho zle. Obejme polštář, hlavu a pyj k prasknutí z toho, jak Zuzanu miluje.
,,A brali jsme se na co?? ptá se Zuzana, když se pozdě v noci vrátí opilá.
Jindřich hloupě kouká. Na hovno asi! Debilní otázky! Zuzana podivná, zakletá, záludná, zlá!
,,Zlato, víš, kolik je hodin??
Zuzana si říká, že má přece spoustu času. Že jí nic neuteče, že jí nic nezdrží, že ji tady (možná) nic nedrží.
Plesk!
Jindřich ztuhne. Nikdy (by?) neuhodil ženskou.
,,A to je všecko, na co se zmůžeš?? křičí Zuzana a je jí fuk, že vzbudí sousedy.
Jindřich by ji chtěl políbit na čelo, ale bojí se, že ji nenávidí. Miminku je to úplně jedno. Už několik hodin mu srdce netluče.
,,Panebože!? zakleje Jindřich.
Kanička pošmodrchaná
Ta oranžová je nějaká polochcíplá. Bude po ní? Nebo ne? A pak? Sněděj ji její kámošky? Vlastně ani není oranžová. Polooranžová. Šmrdolí se věčně v pravym dolnim rohu a divně kouká. Zírá. Úchylně nerybíma očima. Výkřik! Bolest? Utrpení? Rozkoš? Kaničko, co se děje? Bojim se. Bojim, že umřeš. A ty si třebas užíváš. Mám zaklepat na dveře a nesměle se zeptat: ,,Pane, vraždíte ji, nebo s ní jen souložíte??
,,Jéžíííí??
Na ,,š? nedošlo. Přimrzla jsem k židli. Jo, Kaničko, asi se dám na modlení. Proboha, to byl ale nápad. Dobrodružnej víkend! Neztratíme se! Prostě si probloumáme Prahu, protlučem se. Propijem. (Pyjem?) Užít si, bejt člověčí, svá, ulítlá, bosatá, střapatá a kdo ví?
,,Pomóc!?
Že jsem ti naletěla.
,,Jééééž??
Snad to bude rozkoš.
Natáčim si vlasy na prst (trvalá mi tentokrát fakt pěkně chytla) a zvoním si rolničkou na krku. Přivezla mi ji Kanička z prázdnin. Z nějakýho Prdelákova, kde stihla za tejden obšťastnit všechny chlapy od školáků až po důchodce. Rolničkou si s Kaničkou cinkáváme na dobrou noc. ,,Hned jsem věděla, že jsi jiná, už při přijímačkách.? ,,Já byla na ňákejch přijímačkách? Kdy?? diví se. ,,Na jaře. Jak jinak by ses vzala na škole?? ,,Zjara vim, že sem byla tutovka ve cvokárně.? Jo, to taky. Miluju ji.
,,Tak co, kotě?? culí se na mě fousatej slizskej chlapík ve fialovomodrých trenclích. Pootevřenýma dveřma vidím, že Kanička je v pořádku. Leze kolem postele (už oblečená), sbírá svý miliony korálků, křížků a cingrlátek.
,,Sis ani neuvařila kafe??
Zavrtím hlavou a teprve teď se pořádně rozhlídnu po jeho kuchyni.
,,Ale dáme si, ne?? mrkne na mě rádoby spiklenecky.
Na lednici stojí krabice Sunaru a láhev od vína, vedle lednice osobní váha a dřevěný houpací kohouti. Taky jsem je měla. Než s nima táta zatopil. Slizoun připravuje hrnky. Pravou rukou shodil dvě plechovky od piva. Nad linkou visí vlajka s nějakym nečitelnym nápisem.
,,Je to ale zvíře, ta tvoje kámoška!?
Znalecky pokývá hlavou.
,,Zvíře? už na sebe namotalo svý klokočí, kůže s žiletkama, růženec.
,,Jsem se koukala na rybičky,? pípnu.
,,No jo, rybičky,? mlaskne on, ,,někdy je taky pozoruju celou věčnost.?
Připadám si jak idiot. Mám rozvinout smysluplnej dialog dál?
,,Chvílema byly trochu nuda,? hodím si nohu přes nohu, ,,a ta oranžová je nějaká divná.? Slizoun nalepí nos na sklo akvária.
,,Divná? Fakt myslíš, že je divná??
,,No a co, že sem divná,? halasí Kanička.
Sedne ke stolu naproti mně, rovná svý poklady na krku.
,,Každej sme ňákej. Nenašla jsem Budhu.?
Slizoun zalejvá kafe. Opatrně nám ho podává. Stejnak bryndá. Prohlížím si svoji nejlepší kámošku. Krk samej
cucflek, modřiny ve výstřihu, škrábance na rukou. Slizoun se
žene do pokoje.
,,To ale musíme najít!?
,,Jo,? souhlasí Kanička, ,,Budhu musíme. Měl šíleně úžasnej ksichtíček.?
Pomalounku si míchá kafe.
Má zasněnej pohled jako tehdá, když mi básnila o lásce, o klukovi, kterýho nikdy nepotká, vztahu, kterej neprožije. Říkala, že ji nikdy a nikdo nebude mít rád. Protože se prej sama nemůže vystát a na ,,láf story s hepáčem? kašle. Gesto.
Slizoun se plazí kolem postelí. Chtěla bych se Kaničky zeptat, jestli ji něco nebolí, jestli je fakt v pořádku, jestli? Jsem srab?
,,Jsem se koukala na rybičky,? řeknu, aby řeč nestála.
Kanička nic, jen hodí ledabyle pohled k akváriu. Vstane, otevře lednici a na stůl vyndává něco z jejího obsahu. Sýr, paštika, salám, hořčice, kečup, tatarka? Vlastně většinu.
,,Kde najdu chleba?? houkne na Slizouna.
,,Chleba!? pohoršuje se on, ,,ty hledáš chleba? Radši mi najdi tu blbost!?
,,Jó, moje blbost! Ta je všude a je věčná!? zanotuje Kanička zvesela a postupně otvírá všechna dvířka linky.
,,Jak ta kravina vůbec vypadala??
Slizoun zvyšuje hlas, začíná bejt nervní a agresívní. Hází polštářema, kope do nábytku, vyhazuje matrace z postele.
,,Sem ti řikala,? zamumlá Kanička s plnou pusou salámu, ,,Úžasnej budhovskej ksichtíček.?
,,Kaničko, nepůjdeme?? zašeptám, myslím si, nenápadně.
,,Teďka chcete zmizet, jo?? osopí se na nás Slizoun, ,,Koukejte mi pomoct najít ten krám!? S Kaničkou to ani
nehne. Ukrajuje si z cizího bochníku, kterej objevila ve skříňce nad sporákem.
,,To víš, že nepůjdeme,? reaguje na jeho řev přívětivým hláskem, ,,ještě se ohřejeme, najíme a odpočineme.?
,,Hele, na to ti kašlu!?
Slizoun stojí mezi dveřma a klepe se mu brada, ,,okamžitě najdi tu hovadinu! Proč vůbec máš na krku takovejch krávovin? Jak blázen! Jak vánoční stromeček! Jednou se na tom oběs!?
,,Vystydne ti kafe,? řekne ona a otočí se ke mně, ,,jez, myško, kdyby ti to nestačilo, ještě ti namažu.?
Oči by jedly. Vlastně žaludek by jedl. Ale v krku je obří knedlík, nepolknu ani kafe. Vypadá to, že Slizoun Kaničce každou chvíli jednu vlepí. Kanička si solí chleba a usměje se na něj jako by nic.
,,Navečír budeme asi U Modráčků. Přijdeš??
Kopnu ji pod stolem do lýtka. Copak toho ještě nemá plný brejle?
,,Ty vole,? řekne Slizoun něžně, přisedne si k nám a v mžiku je z něho hromádka neštěstí.
Div nepláče.
,,Ty vole,? popotáhne, ,,jestli toho boha nenajdeme, je průser.?
,,Budhu,? opraví ho Kanička, což on nevnímá.
Slizoun si zapálí a pokračuje:
,,Simona mě určitě vyrazí. No, třeba ne, ale chytne ji pěknej hysterák a bude volat mámě? Ba ne, spíš mě vyrazí.?
,,Simona?? žasne Kanička, ,,říkals, že seš sám.?
,,Copak jsi slepá?? rozzlobím se pro změnu já a poprvé promluvím bez zábran a pěkně od plic, ,,nebo blbá? Chudáček osamělej si vaří sunar a houpe se v kohoutech, jo??
,,No, jo,? pokývá Kanička užasle hlavou, ,,ty se houpeš v kohoutech??
Slizoun nám nabídne cigaretu a bezradně se ptá:
,,Co budeme dělat??
,,My?? zvedne Kanička obočí a sáhne po krabičce cigaret, strká si ji do kapsy, ,,my vypadneme.?
,,Že tě to baví takhle existovat,? pokárám Kaničku na schodech, ,,plácat se po cizích bytech, nechat na sebe šahat od takovejch??
Kanička hopká z nohy na nohu a píská si. U Modráčků potkáme dalšího magora, kterej nás nechá přespat. Kanička bude poslouchat kecy o tom, jaká je jiná a číslo, a kolik čísel ji to bude stát?
,,Tomuhle říkáš svobodně žít? Tohle tě těší??
Kanička přeskočí poslední schod a opře se zádama o schránku.
,,Víš, co mě těší?? rozesměje se jako rolnička, ,,všimla sis tý oranžový rybičky? Do zejtřka mu tutovka zhebne!?
Večerní večer
Skloněná nad košem prádla vonícího větrem, zavánějícího sluncem. Rozcuchaná, pocuchaná. Cuchta? Cuchtička? Kuchta kuchtička? Žena. Že ne?
,,Víš, na co jsem si vzpomněla??
Neví. Anebo ví. Neodpoví tak jako tak. Ticho. Večerní večer. Všední.
,,Jaks mi trhával ty krásný baculatý žluťounký šťavnatý hrušky??
Naděje v hlase pohasíná. Ani se na mně nepodíval. (Tyhle punčošky už asi Bětulínek neoblíkne. Aspoň je nemusím štepovat.) Jsem pocuchaná, pošramocená, nezalátaná. Pošahaná, ale ať. Hrušky si vybavuju jako by to bylo dneska. (A zejtra? Převlíknu dětem povlečení, k obědu uklohním patlačinky, napíšu dopis Marcele a skouknu reprízu novýho českýho seriálu, kde se neděje nic stokrát jinak. Ale ona má úžasnou postavu a ďolíčky ve tvářích. A emancipaci v malíku. A nešťastná je až na půdu.)
Hrabu se hadrama. Hledám k oranžovočerný ponožce druhou. Druhou do páru. Ponožky jsou lesby, ale věčně se jedna druhý ztrácej. Cestou k pračce, v pračce, pod gaučem, v tlačenici na sušáku. Nebo kde?
Ticho. Tikot budíku. Pravidelný oddychování. Modročerná tma. Záclona jí něco šeptá. Něžně. Nenápadně. (Panebože, kdy jsem naposledy prala záclony?) Klapoty kopýtek v dětských snech, tlukot srdíček, klid a mír. Moji maličcí lidičkové spí. Zatímco já žehlím, skládám, rovnám, vzpomínám, popotahuju a v tý zatracený kupce ne a ne natrefit na kapesník.
,,Připadá mi to jako pohádka,? nadchnu se nesměle, ,,my na konci polní cesty, kolem poskakujou moje děti a tvoje děti, v kočárku pochrupuje náš syn a ty se natahuješ do větví pro ty nejsladší??
,,Tam žádný hrušky nebyly,? přeruší mně můj muž, ,,chodili jsme tam na třešně přece.?
A přece ne! Hruštičky jako žárovičky, baňatky, baculky! Životadárný, božský, rozplývající se. Bývala jsem od nich upatlaná až za ušima. Na medovou pusu mi pak dal pusu. Tehdá. Doma jsem potom s rozkoší smývala sladkost u umyvadla v kuchyňce. Tenkrát jsem se ještě nebála u toho studovat svůj obraz v zrcadle. Někdy se ho i ptát, kdo je na světě nejkrásnější.
,,To si pleteš,? pokouším se usmát, ,,třešně byly na druhý straně, za rybníkem, já myslím za tou polní??
,,Vím, kde myslíš,? cekne on, ,,tam v životě žádná hruška nerostla, povídám.?
Pán tvorstva nervózně sklapne knihu. O nějakym chlápkovi, kterej vynalezne stroj na čtení myšlenek a pak ho banda maníků zneužije. Stroj, ne chlápka. Knihu přecpanou zápletkama, dějem a překvapením. Knihu v hnusných šedivých deskách. Potom zatne zuby, pohrdlivě mě probodne očima. Ruka se mi třese. Žehlička se zdá příšerně těžká.
,,A vůbec,? procedí, ,,proč se o tom jako bavíme??
,,Jen jsem si vybavila?,,? špitnu, (hergot, proč omluvnym tónem?)
,,Hrušky, který vlastně byly třešně,? uchechtne se moje drahá polovice ironicky.
,,To, jak jsem byla šťastná,? skoro vykřiknu, ,,nebo byli jsme??
,,Pleteš si hrušky s třešněma, takže si těžko můžeš
pamatovat, jak nám bylo, nemá to logiku.?
To jo. Sakra jo! Nezmůžu se na slovo. Oněměla jsem, otupěla, zpitoměla. Vím aspoň to, že před lety by mi zrcadlo pošeptalo, že on je ten nejkrásnější. Pán tvorstva. Stvořitel našeho syna. Stvořitel našeho štěstí? Pcha! Nebo je to jak s hruškama a třešněma a kdo ví, jakým ovocem?
,,Stejnak bych?, stejnak?,? koktám a melu a urputně sleduju pomalý pohyb žehličky, ,,stejnak bych ty hrušky ráda ochutnala zas.?
,,Hrušky, jo? Teď v únoru?
Myslela?
Myslí, že tam seděla jen tak, s loktama opřenýma o stůl a jednou nohou strčenou pod sebou. Jen tak měla dojem, že pořád slyší kroky, tlumený, ale přece rázný. Čekala, kdy se otevřou dveře a někdo vejde. Do kuchyně s linkou polepenou oranžovou tapetou
a s dřezem plným nádobí. Někdo, kdo jí otevře oči. Myslela, že tam jenom seděla. Sama v prázdnym bytě.
Když se konečně rozhoupala a vyšla do ulic, chtěla čekat na tramvaj, dojet do nejbližšího baru a tam se pěkně odreagovat. Zapomněla, že tady žádný tramvaje nejezdí, že už dávno není mladá holka z velkoměsta. Zapomněla, že v kuchyni nezavřela okno a v koupelně nechala rozsvíceno. A na zrcadle nápis tužkou na oči: NENÁVIDÍM TĚ!
(Tužka místama psala trochu nezřetelně, takže to na první pohled mohlo vypadat jako: Ne?vidím tě! Ale to už jí teď bylo fuk. Tužce i ženě. Vlastně i zrcadlu, který osleplo.)
Vydala se přes park do hospůdky ,,Na Hrázi?. Sama večer parkem. Myslela, že by se měla bát. Že by za sebou měla slyšet kroky. Parky jsou přece plný úchyláků, který pronásledujou ženský. A pak je ošahávaj, nebo před nima ošahávaj sebe. Anebo prostě jenom slintaj při pohledu na pohupující se prdelku. Ale neslyšela nic.
Když došla do lokálu, nesedla si, ale zamířila rovnou k výčepu. Zapomněla, že tvrdej alkohol dost dobře nesnáší, že už dávno není mladá holka a nevydrží tolik, co dřív. Objednala si fernet. Černej fernet na černou duši, napadlo jí a vypila ho na ex. Chtěla bejt mezi lidma a přece sama. Chtěla ještě jednoho panáka a pivo a šla si sednout ke stolu v rohu.
Myslí, že tam seděla jen tak, s loktama opřenýma o stůl?
,,Když jsem byl malej,? říká nějakej hřejivej hlas, ,, nutili mě chodit do houslí. Strašně jsem vrzal.?
Protáhla se, Pod hlavu si víc namuchlala polštářek s potiskem šilhajícího geparda a napadlo ji: Asi jsme si vrzli.
,,Dědeček mě mlátil smyčcem přes prsty,? pokračuje hlas.
Medovej. Pak jsou slyšet kroky, jak míří do koupelny.
Otevřela oči a zkoušela hádat, kolikátýho je. (Kolikátá byla, už jí v jejím věku dávno nezajímá.) Má se René vrátit dnes a nebo zítra? Má se René vrátit? Prohrábla si prstama zacuchaný vlasy a podívala se dolů na svý břicho. Lekla se. Zapomněla, že už dávno není mladá holka.
,,Co to má znamenat,? ozývá se z bytovýho jádra, ,,na tom zrcadle??
Když se vrátil do pokoje, šel rovnou k posteli a políbil ji. Potom se díval na její prsa. Venku začalo svítat a probouzeli se ptáci. Oknem proudil nádhernej svěží vzduch. Prohlížela si ho. (Muže, ne vzduch.) Vysokej, tmavookej, s lehkým strništěm. Kupodivu fešák. Pokud s ním něco měla, škoda, že si to nepamatuje. Lehnul si vedle ní a ruku jí položil do klína.
Myslí, že tam jen tak leželi. Nazí a dívali se jeden na druhýho. Zapomněla na Reného, na černou duši, tramvaje i na zrcadlo. Cítila, jak jí jeho ruka roztahuje slabiny, obličej jí přikryl šilhající gepard. Tisknul se, drápal, dusil, řval.
,,Nevidím tě,? zaskuhrala.
Myslí??
,,Nenávidím tě!? řval nějakej hřejivej hlas, medovej ,,všechny kurvy nenávidím.?
René se neměl vrátit, ale udělal to. Stýskalo se mu po teple
oranžový kuchyně a jejím měkkým břiše. Myslel, že ji najde, jak tam jen tak sedí?
Ležela. Byla už půl dne mrtvá.
připadal mi jako dítě
něčím a myslela sem že mu je
smutno že si chce povídat že
chce pohladit rozesmát
velký utrápený dítě který
celej svět zradil
který neokusilo nikdy nic
z dětských her
pozdě večer přestala
pouliční lampa vrhat oknem
světlo žalovat útočit
nemám jí ráda
vyrábí stíny a zlý
postavy v pokoji
kterej není můj
pozdě večer sem se odvážila
postavit na posteli a vztáhnout
ruku sundat ho ze zdi
schovala sem se s ním pod
deku ukazováčkem mu přejela
po břiše políbila ho na rty
třásl se a malinko plakal
polilo mně horko sotva sem
popadala dech hlava sse točila
babička ráno brečela a dívala
se zle polekala sem se křečovitě
sem k sobě tiskla blíž
Ježíše Krista
babička sebrala ze země kříž
kterej sem v noci zahodila
a nenávistně křičela:
?Musíš všechno zničit, spratku?!?
