Markéta Drahoňovská, Erika Deutschová a David Mareš

Štěstí je krutý divoch, miluje smích i život, tančí kol lidí božsky, jen ve tmě chodí bosky. Štěstí vidí jen hvězdy, smutek ho týrá leckdy, rádo pokouší lidi, bojí se prachu a bídy. Štěstí je zrádná kočka a kvítek jednoročka, po duši pohladí tě a hned uteče hbitě. Štěstí – malá holčička, co svoji sirku hýčká, prokřehlou ručkou hladí něžně i kůži…

Perly perleť Letět lesem Skončit s děsem Pokryt vřesem Být tak mořem Nebýt mořen Vlastním hořem Zůstat v noře Hýčkán čekat V míček smačkat Všechny touhy Nebýt pouhým [slouhou slouhy] Pleťme věnce Dokud je čas Dřív než kdosi Vyžene nás Na mráz Loutka pláče Smutek z pilin Jsi zas vláčen Strachem vílím Ze stok Co tě zdraví co krok Netopýři…

Po dlouhý čas nosila jsem Mašli barvy chrpy Při vzpomínce na den pouti Ještě dneska trpím Prokletý ten den kdy Šla jsem užít světa na houpačce A to přesto že mé vlasy Váže stuha barvy svlačce sem tam létám prachem světa omámená vůní léta mávám ptákům kynu řekám nemám zdání o tom že má mašle lehce sesula se z vlasů nikdy už si neuvážu něžně modrou…

Leží Marioneta v krabici, hrát Othella by chtěla, jen očkem spícím pohledět na principála směla. Dřevěné ručky nehybné znovu by zvednout ráda, odložená ve tmě skladu, do říše tajů padá. V dřevěné rakvi může snít si, jaký čas na jevišti měla, když září, úspěchem a štěstím po těle dřevěném se chvěla. Marioneto, slavná loutko, žiješ potleskem a…

Kráča. Žlté listy z javora kvília pod jej nohami. Blato, dážď, november. A dátum... druhého. Plač, a znovu listy, blato, dážď. Kráča. Bolesť sa rozprestiera... Až kam? V diaľku, trýznivo nekonečnú. Slzy, dážď. Čo je čo? Len kráča. Čierny klobúk, kabát, ach tá krása! Jej bledosť v čiernom a plače. Bol blízko. Miloval ju: a teraz tie listy,…

Až jednou po mně bude veta, můj popel vnes na střechu světa a tam se větrem staň, hřejivé slzy na prstech, ber si mě, lásko, po hrstech, máš rozechvělou dlaň, zrcadla čistá horských ples, nes si mě, vánku, něžně nes do dálav nikdy nepřestaň, ach máš rozechvělou dlaň svým dechem setři ze mě pel, než rozplynu se do pekel, než prchnu jako laň, Až…

Jak bárka v rozbouřeném moři, jež hlídá paprskem svých očí pevný břeh. Dotknout, přitáhnout provazy tlustými a spočinout. Spustit kotvu, zlaskat půdu celičkým svým tělem. Víc nevzdálit se z pevné náruče šutrů mrtvých a věkem seschlých stromů. Vzít jed, jež omámí smysly trýzněné a nespustit se znovu na moře. Zdálky vidět břeh, vichřice láme plachty…

Být blízko Bohu, slyšet jeho hlas. Bráníš se, unikáš, drží tě v okovech. Bloudíš v myšlenkách. Usnout mu v náručí, seškrábat hnůj a pach. Nesem si kříž, se zkřivenými ústy, prostřelenou duši. Být blízko Bohu, slyšet jeho hlas. Těžké přijmout kříž. A přece. Nic jiného nezbývá. Možná snít. Jen tak. Být blízko Bohu a slyšet jeho hlas.

Básník a básnířka. Zpěv veršů hltá prach stařičkých kaváren. Prokletý Verlaine vkrádá se do srdce. Ve snůšce břečtanů s kelímkem vůně jasmínu, obrazce lásky na stromech, z nichž kape hořká krev. Dlaně prokřehlé chladným podzimem s odvarem květů z heřmánku. Konečky prstů tiší slastné líbání. Naděje, umírání, beznaděj, vzkříšení. Jen básník a básnířka.…

Proč výsměch za studena jenž víru přetvoří v smrt prznící? Otevře jizvy zleptané časem... Proč, proč ten škleb? Vždyť zanese rány zvratky, hnisem a odporným pachem. Proč ten smích a slova bodající jak kopí bezduchých a mrtvých duší? Proč smějete se lidem ronícím těžké krůpěje z jejich srdcí? A vy jak odvar ze zkaženého čaje se chechtáte a vysmíváte.…