Calta Ondřej

Ač žil jsem s vámi jenom krátce, tak neskončím-li na oprátce, dál budu hlásat heslo prosté: Žádný z vás k srdci mi nepřiroste! Mám plné zuby už pokusů pochopit zálibu v nevkusu. Mozek váš vzbuzuje ve mně zlost: jak jeho činnost, tak nečinnost. Což nevidíte, jak jste k smíchu? Buď stádo vzteklých hnidopichů, anebo plaší přizdisráči… Možná ne k smíchu, ale k…

Nikdy se snad nedozvím, kde ústí to Sezimovo.

Nechtěl jsem u ní vzbudit odpor. Ani Národní. Můj národ se ke mně obrátil zády. K Ivanovi čelem. Chybí mi předsudky vůči lidem s předsudky a jsem tolerantní vůči netolerantním. Dolehl na ni strach. Hajzl! Měl jsem na ni dolehnout já!

Nikdy jsem nebyl dost rychlý na to, abych naháněl hrůzu. Ani dost silný na to, abych vrhal stín. Byl jsem schopný vrhat akorát tak zlé pohledy. Nebo ty zamilované. Ale ty se spíš hází. Tak jako tak je to plýtvání papírem.

Čím bych byl, jsa obilím? Ovsem! V trusu kobylím. A než bych skončil v koňské tlamě, jak žito by mlátila mě selka cepem opilým. Kdopak asi by mě sklízel? Ne obilí! Já byl bych svízel. Perverzní šmírák u zdi kůlny číhal bych... ne nepřítulný.

Když štěstí nacházíš v naději zapomnění, smíš v sny se položiti. Tvá mysl plachá již polosmrt v žití smění za v smrti položití. S pocitem smíření, ve kterém není pláče, však smích je neradostný, v němž noční hýření i nutná pověst rváče: co růže těla ostny. Pak náhle ucítíš šeříky v jarní bouři a srdce připomene si hořkých nocí tíž, kdys oči…

Jsouc krásná rozšířila mé album tajných citů Tvoje tvář sněhobílá. Teď když už vím, proč jsi tu, jsem vděčný Ti... a Jemu. Odpovíš na otázku, jež nikdy nemá klást se, sic Bohu vryje vrásku. Stvořena láskou k lásce k obrazu andělskému. Když svatí zřeli Tebe chvět se za ranních vánků, tak poručili z nebe odít Tě do červánků, patronů prvních lásek. V…

Na těle tíha a pak mráz, co řeže v plicích, namísto snění v teple lůna matčina. Před zrakem míhá se ti obraz nevěřících, když zapomnění v pláči život začíná. Jen holá kůže ochrání tě dozajista. Jsi fádní existence, strach a prázdná spíž. Namísto snů, že z tebe bude hokejista, hodiny abstinence spánku přinášíš. Jsi plodem povinnosti pokročilých věků,…

Ač v zlém snu, skuteční, jdem světem podráždění. Sbíráme síly zbylé. Náš průvod smuteční hrá pochod o dláždění ulice starobylé. Coby lem krajkový překrásné domořadí v měsíčním světle dřímá jak křižník vlajkový, kýl jehož vlny hladí, když šepot moře přijímá. Ta cesta čarovná děsí, jsouc v zapomnění. My dál bloudíme po ní, ač slova varovná nás budí z…

Vím, pro oba těžké to je. Jsi moje a nejsi moje. Skutečnost je pro nás těsná komůrka. Ty víla ze sna a já jsem Tvůj věčný snílek. Obrázky těch krásných chvilek, které jsem Ti bral i dával, v srdci svém jsem poschovával, kde mě začly hřát v té zimě. Poté zcela ovládly mě Tvoje rty hrou sladkých chutí. K objetí mé ruce nutí, spočinou tak na Tvých…

Čas je s námi v lítém střetu. Postoj k lidem, postoj k světu: Nezájem a apatie. Oděv ztuchlý, střapatý je. Dotýkat se toho těla málokterá by snad chtěla. Rozpraskaná kůže halí samý tuk a žádné svaly. Všude možně více chlupů, avšak vlasy na ústupu. Ztuhlé klouby, křehké kosti. Pocit věčné ospalosti. Slabý zrak. I sluch se ztrácí. Odpor k mladé…

Dnes dvacet mi je let a tak dva měsíce. Nepříliš schopný pět a levý velice, když měl bych tónům dáti řád se struny použitím. I tak chci srdce rozehřát, tudíž se z nouze chytím toho, co znám již. Chci opět skládat básně, toť poklad pokladů. Já bez hany a bázně zas Kryla okradu. To verš se semtam vyčeše a mezi mé se klade. Či napodobím Mikeše, jenž…