Miroslav Olšovský
(*1970) Básník, prozaik, rusista a komparatista. Vydal prózu Líčení (2012) a básnické sbírky Záznamy prázdnot (2006), Průvodce krajinou (2011) a Kniha záznamů a prázdnot (2017). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu… (2003). Edičně připravil výbor z díla básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. V dohledné době mu má vyjít v nakladatelství Fra kniha Psaní mi za rukou běhá jako pes.
https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/miroslav…
Až se všichni sejdem
Až se všichni sejdem,
bude konec řečem
Až se všichni sejdem
A nebudem
Bude konec s A
Bude konec s B
Bude konec s C
Bude konec s D
Bude konec s E
Bude konec s F
Bude konec s G
Ne v tomto pořadí,
ale zpřeházeně
To smrt nás zpřehází
Smrt všechno zpřehází
Až se všichni sejdem
a nebudem
Báseň by měla být krutá
Báseň by měla být krutá,
jako jsi i ty
za soumraku,
když jsem sám
a píšu
Blížíme se smrti
Blížíme se smrti,
té smrti, ze které
se ti chtělo
po celý život
zvracet
Co mi to roste z úst
Co mi to roste z úst,
jaká hrůza a prach
přitlumených slov,
lidského harampádí a jatek
Co vyvrhlo moře,
odpadky a déšť
Těla bez kůže a problémů,
z jícnu se sype vzpomínka
Vyvěrající řev věcí
z míst, která nejsou
Jsme tu a tady a pro nikoho
Jsme tu a tady a pro nikoho
Pro nikoho jsme tu a tady
Postel rozestlaná mezi našimi spánky,
zmuchlané peřiny se drží za ruce
Jen jacísi lidé s polštáři
opírají si o sebe neodpočaté hlavy
Jsem ve své hlavě strašně sám
Jsem ve své hlavě strašně sám,
jsem ve své hlavě strašně sám,
jsem ve své hlavě strašně sám,
jsem ve své hlavě strašně sám
Mraky plachých vran
a pláty ulic
táhnoucích se
nesmyslně kam
dokud dýchám
dokud dýchám
okolní krásu
oděnou do slov
ještě nevyřčených,
kterou nejsem
schopen pojmenovat
Snad nezešílím
Chtěl jsem tě popsat slovy
Chtěl jsem tě popsat slovy,
a popsal jsem nic
Chtěl jsem napsat báseň,
a nenapsal
Bez jazyka nebe tak blízko mě
tiše se trhá
Co mi to roste z úst
Co mi to roste z úst,
jaká hrůza a prach
přitlumených slov,
lidského harampádí a jatek
Co vyvrhlo moře,
odpadky a déšť
Těla bez kůže a problémů,
z jícnu se sype vzpomínka
Vyvěrající řev věcí
z míst, která nejsou
