Hannah Hallerová
Když se Hannah narodila, bylo jejím rodičům dohromady přesně sto let. Na Svět přišla 8.8. a její iniciály jsou H.H. H je 8. písmeno abecedy. Někomu by to mohlo evokovat nácky, ale opak je pravdou, Hannah otevřeně podporuje Israel. A ještě jedna glosa mezi řádky, jméno Hannah se čte stejně zepředu i zezadu. "MetroSlamerka co Vám svými verši tepny přiškrtí."-OL
http://liter.cz/Autori/34405-info.aspx
Proč básníci píšou básně?
Orel, který nelétá
Ryba, která neplave
Růže, která nekvete
Jako Praha bez věží
Milenec, co nezná lásku
Co je mi to za otázku?
Básník, který nepíše
Zemřel již a nedýše!
A dnes odpouštím!
Odpouštím jaru jeho zářivý jas
Odpouštím stromům, že rozkvetly zas
Odpouštím slunci jeho hřejivý svit
Odpouštím sobě, že neumím žít
Odpouštím vodám že roztál jim led
Odpouštím všechno a to tak,
že teď hned
REKVIEM
Zas prošla kolem
svou ostrou kosou
sklízí co nezasela
V chladné své náruči
odnesla,
co bylo nám tak drahé:
Zpěv houslí i tichý hlas
frak s motýlkem
dlouhý tmavomodrý plášť
rytmus kroků rozvážných
i kštici šedých vlasů
ty oči z pomněnek
v nich nejistotu...
Génia který v této době
tak těžko, přetěžko
měl s životem se prát
Zůstala mi ale matná,
zvláštní vzpomínka
když jeho ruce
jako dvě pětinohá zvířata
tančila na zažloutlých klávesách
a jakoby vědoucí
rvala z nich
své vlastní rekviem
Malý nájemník
Vítáš mně u dveří
jen co rozsvítím světlo v předsíni
maličký, třepetavý, mihotavý
Lapám po tobě,
tleskám ti i když tě nenávidím
kroužíš, vznášíš se, mizíš
Hledám tvou kolébku
už několik týdnů přerovnávám byt
mouka, strouhanka, skříně
Chci tě vyhubit
poradí laskavá paní v obchodě
tablety, kuličky, spray
A dost bude hry na schovávanou
Konec vynuceného potlesku
Žádné šmouhy na bílých zdech
Ale … kdo mně bude vítat u dveří?
Tušení souvislostí
Kdybych se procházel po bulvárech velkoměst,
snad popel z Fénixe našel bych a navždy rozprášil,
Chtěl bych se malíčkem dotknout jen třpytu hvězd,
a pak už nikdy víc nespatřit a nebolet dál už netušit
Tušení že my jsme tou souvislostí mezi sebou samými
že nebyl nikdy nikdo z nás a nebyla tu pohádka i konec
To kdysi vysněné
z snašich snů stvořené
i s vůní ječmene (a jahod, máku, chryzantém)
v prachu cest vbolené
Hledači zrození už touží poodhalit roušku vlastní smrti
ukrytá tajemství louskají v zubech jak burské oříšky
Neříkej jim to!
Kdybych se rozhodla
poznat tvé rodiče
nesměl bys prozradit
že tančím u tyče
Nesměl bys povídat
o drobkách v posteli
musel bys trochu lhát
jinak by nechtěli
aby ses miloval
s takovou hříšnicí
s holkou co chodívá
nad ránem s vopicí
Ženská co nežehlí
nešije záplaty
to není pro tebe
slyšel bys od táty!
Předvečer Křišťálové noci
Vy Světy bez Sluncí
Vy Slunce svítící jen samy pro sebe
Vy krajiny ozářené očima šelem
Dálavy uchopené dotekem tmy
dotekem noci
/cosi dráždivého skrývá pod svým pláštěm
cítím to roztaženými nozdrami
hmatám po tom velkém a ostře hebkém
s vědomím že způsobím další nesvítání/
Vědoucí s tlukotem ve spáncích
kterým není dopřáno míti snů
spánků tak křehkých k proražení
v předvečer Křišťálové noci
Pocta Praze
Červená jadérka
vyloupnutá právě v tom nahém okamžiku
kdy se zrodilo mé nevědomí
Smutně jsem hleděl na sluncem ozářené střechy
rozmazaných malostranských domů
Havrani svým řevem čmárali po obloze
a já jsem skoro plakal
Okna domů byla temná
rozhryzaná obloha se třásla strachy
A jsi to ty mé krásné město
které stále chápu svýma očima
Stoupáš skrz podrážky mých bot
až k srdci
a tišíš je až k neuvěření
Matko měst
Ty tajemná matko měst
ty krásná matko stověžatá
dosud jsem žíznivě přisátá
k bradavce tvého prsu
na věži Svatého Mikuláše
Až po tisící první
uslyším hudbu řeky
pod mostem z kamene
pohlédnu plaše
na Svatovítský chrám
potom mě odstavíš
Pak z révy mok nikdy
nebude už tak sladký
zbude jen na oknech
maličké vinárny
obrázek z jinovatky
Znovu narození
Tak jako ostřice když zařízne se do dlaně
Tak jako světlometem oslněné laně
Jako když v tichu chrámu spadne Bible na zem
Jako v temnotě se světlo zjeví rázem
Tak překvapivě, bolestně a k nezapření
mé duši vzešlo náhle nové narození
