Petr Pele
(*6.7.1953 - †5.7.2024) alias Petr Ledinský byl spisovatel a publicista. Vystřídal mnohé profese, kupříkladu byl slévač, truhlář, garážmistr i hospodský. Více než několik sezón měl svůj vlastní literárně hudební večer Rendez–vous. Tvrdil o sobě, že není spisovatelem, pro psaní má ovšem slabost. Svědčí o tom i jeho knižní debut Pozemáci (2011, Naše Vojsko, 2024 Bookla) v němž autor barvitě popisuje období své vojenské služby v letech 1974–1976, které strávil jako technik a mechanik u letectva. Kniha je protkána spletí historek, ale taktéž cennými informacemi z oboru vojenského letectví. Pozemáci byli přeloženi do slovenštiny, polštiny, němčiny a dalších jazyků. Na vydaní druhé dlouho očekávaného románu Žirafa v březovém háji, novely Tanec se židlemi, povídkové a básnické tvorby autora se zatím čeká.
https://novyprostor.cz/clanky/petr-pele
Deštníkem rovnou do hlavy - dle skutečné události
Po akci kulturní je někdy třeba,
sejít se na párty v baru u KraBa.
Kamarádka, já a přítel její,
u stolu vládne dobrá zábava.
Venku prší, sychravo,
ona si dá rum a cola,
my kluci pivo nanovo,
z venku na mě někdo volá.
Je to jeden kámoš z Dejvic,
sedá si k nám ke stolu,
je uvítán, on má vždy rád ženy nejvíc,
je nám dobře pospolu. ještě pivo dám.
Kámoška je zcela nevinná,
kamarádi, to nic není,
po rumu a cole usíná,
má příteli hlavu na rameni.
Pravou ruku má na stole,
palec s ukazovákem jí tvoří otvor.
Co se dělo pak? ... Týý vole.
Zatím v tom však není rozpor.
Kámoš nemá v mozku zátku ani,
ukazovákem ji nestoudně miluje,
otvorem ji šuká v její dlani.
Říkám: „Nedělej, vzbudí se, pak ti nabije."
Vzbudila se, to je věc fatální,
ze stolu bere jeho deštník hezky,
po kámošově hlavě se rozhání,
z káma deštníku jsou trosky.
„Ten deštník nestál pětník,
včera jsem ho kupoval."
Já však nejsem jeho četník:
„Kámo,já tě varoval."
O houbách a lidech
Houby. … Řeklo by se „maso lesa“. Také to může být pěkný masakr. A co člověk? To je také někdy masakr.
Člověk všude přátele má. Nejlepším přítelem člověka je žena, nejlepším přítelem ženy je muž. Pak jsou celým člověkem, jehož nejlepšími přáteli jsou kniha, pejsek, kočička, kůň, nebo dokonce pštros, někdy i kamarádi. Houby následují hned v závěsu. Tomu věřit můžete.
Houby provázejí člověka po celou existenci lidstva. Často byly přítelem člověka na prvním místě.
Co třeba ve starém Římě. Například Agrippa. Nebo Nero. Oba byli vášnivými kuchaři a k přípravě hub nepouštěli ani otroky pro přípravu jídel určené. Až tak byla houba v této císařské rodině vážená.
Členové císařské rodiny s radostí připravovali pro své nejmilovanější pokrmy z hub s láskou a porozuměním, neboť hostina z hub je ne jen záležitostí nehynoucí lásky k členům císařské rodiny, ale má i politický význam. Pro některé z nich naposledy.
Pro mě měly houby význam již od útlého mládí. Do dnes vzpomínám na ty krásné výlety s rodiči do lesů kolem rodného města, či na Šumavu, nebo do Krkonoš.
Maminka je vášnivou houbařkou a vždy vede houbařské výpravy. S otcem a se sestrami procházíme v roztažené rojnici lesem. Má-li někdo z nás štěstí, uloží do košíku babku, poddubáka, někdy se dokonce i hříbeček najde.
Maminka sbírá všechno. Ostatně, co jí také zbývá, když v lese rostou hlavně prašivky, které s gustem rozkopávám.
Kufr auta je plný hub. Jsou tu samé prašivky a muchomůrky, některé z nich mají děsivé zabarvení. Ale jsou mezi nimi i jedlé houby. Je jich menšina.
Tatínek s obavou nahlíží do kufru auta, má vážný výraz a tváří se, jakoby neměl čisté svědomí. Už to nemůže vydržet a nejvíce podezřelé houby vyhazuje na zem. Maminka protestuje: „Co to děláš? Co to vyhazuješ? Jé, vždyť jsi vyhodil masáka, jé, bedly také a holubinky, jéé a čirůvky taky.“
Následuje rodinná hádka o houby. Maminka vyhrává: „Tedy já mám tak bázlivého manžela, … ten se tak bojí.“
Smaženice na cibulce je na talíři. Cibule je nejdůležitější kuchařskou surovinou. Také vhodným způsobem překrývá nežádoucí chutě.
„Tak jezte!“ Láká nás k jídlu maminka. Táta ví, že mu zbývá maximálně den života a křižuje se: „S pánem Bohem, ámen.“ Opakuji to po něm. Maminka komentuje naše rozloučení se životem: „Jezte, … vy šašci.“
Jíme společně. Táta je vyděšený a já mám také strach, maminka se upřímně směje. Otec má k jídlu komentář: „V japonských restauracích je konzumace ryby Fugu, také velmi vzrušující záležitostí. Když kuchař udělá chybu, strávník po pozření sousta umírá okamžitě a ještě si za to musí připlatit velké peníze. Kdežto my máme tento pokrm téměř zadarmo.“ Maminka hází po tátovi rozhořčeným pohledem a tatínek pro jistotu dodává: „Naše maminka, ale chyby nedělá. … Nikdy.“ Maminka bliká krátkým úsměvem, ale hned dělá vážnou.
Po zbytek dne mě otec častuje otázkami: „Petře, není ti nic? … Není ti nic?“ … Příští den ráno táta lakonicky konstatuje: „Tak jsme se přece probudili.“
Houby jsou v kuchyni výborným kořením. A co lysohlávky? To jsou výborné houby. Uvedou tě do euforie, pak věříš všemu. Někdy ani nejsou potřebné, s úspěchem je nahradí sladké řečičky. Lysohlávky, nebo sladké řeči, … to je jedno, obojí nosí štěstí, … blablabla. Realita nefunguje, řeči fungují. Co to má společného s lysohlávkami? … Hodně. … Lysohlávky jsou zhmotnělé kecy, fungují stejně.
Umí omámit dokonale, jeden si to užívá, je v dokonalém emočním rauši. Může přijít o všechno a ani si toho nevšimne. Když pak člověk procitne, to je kocovina, to je starostí, než se z toho dostane.
Lepší je schovat se na svoji planetu, kde není zlo, podrazy, všichni se tam mají rádi, je to krásný svět a Bůh tady nemá žádnou práci.
Takový svět není a nikdy nebude. Chtěl bych ho také, ale co naplat? … Není lepší na tom světě, nežli čertům v pekle. Oni si tam přikládají, sedí pěkně v teple. … Nakonec, není to tak špatné peklo. Je lepší, než lysohlávky.
Houby a lidé, jsou si velmi podobné. Z toho se jen tak nedostaneme. Nevěříte?
Bedla jedlá, jak je krásná, chce se tvářit jako muchomůrka. Snadno ji poznám, ale říká mi: „Co kdyby? Nevěř mi tolik, buď opatrný a pořádně si mě prohlédni. Potom si mě vezmi a bohatě se ti odměním.“ Láká mě, ale to známe. Stejně jí nevěřím.
Chodím kolem ní od začátku léta. Je překrásná, je nádherná, má nádherný klobouk, má krásnou sukni. Ale není to bedla, je určitě muchomůrkou. Tyčí se přímo u cesty, každý se jí bojí. Všichni ji nechají v klidu, protože je tak krásná, i já ji nechávám být.
Je tady už hodně dlouho, přes celé léto, už je skoro konec podzimu. Poslední dobou jsem si jí moc nevšímal, ale ještě se na ni podívám z blízka.
Proboha, … ty nejsi muchomůrka, ty jsi hodně jedlá. Pořád vypadáš dobře. Proč jsem tě ještě nesebral? Utrhnu tě teď, snad ještě není pozdě.
Krve by se ve mně nedořezal. Rozpadáš se mě v ruce. Slzy mě tečou, pláči nad svojí bázlivostí, nad svojí nevěřícností. Proč jsem tě neutrhl, když byl ještě čas, když bylo léto. Je mě to strašně líto.
Á, holubinky. Tváří se jedovatě a říkají mi: „Neboj se mě. Já jen tak blbě vypadám. Vezmi si mě, budu ti věrná a budu ti chutnat celý život.“
Ach, to je tak krásná muchomůrka. Je nádherná, je vidět z dálky, a jak se nakrucuje. Má krásný klobouk, nádherně tvarovanou nohu. Štíhlá je, a jakou má krásnou sukýnku. Je sexy, je sexbombou mezi houbami.
Ale máš smůlu. Když tě utrhnu a budu tě jíst, budeš velmi chutná, poskytneš mě velikou rozkoš. A pak? Pak mě zabiješ bez slitování. Než umřu, budeš se pást na mém nelidském utrpení. Bude to trvat hodně dlouho, než mě umučíš k smrti.
Děkuji, nechci tě a tebe jíst nebudu. Máš smůlu. Asi tě moc nepobavím.
Lišky jsou malé, krásné žluté. Na nic si nehrají, nikdy nezklamou. Jsou chytré a přímé. Ale jsou to lišky. A to mě na nich baví. … Lišky jedny.
Babky, je jich hodně, nejsou moc atraktivní, ale dají se jíst vždy. Vždy je rád potkám, jsou příjemné.
Ty jsi, ale klouzek. Zlobíš mě, lepíš, děláš mě naschvály a chceš mě vydráždit. Ale to se ti hochu jen tak nepodaří. Lepíš na sebe jehličí a špínu, směješ se mě do očí a vyžaduješ trpělivost. Když to všechno vydržím, budeš chutnat velmi dobře.
Panský hřib, … to je atraktivní pán a všichni ho chtějí, je všude vítán. Je krásný a nikdy nikoho nezklamal. Má čest.
Hřib satan, tváří se, jako panský hřib, někdy je ještě krásnější a přitažlivější. Staví se na odiv, staví se do očí, tváří se, jako kamarád a budí velkou důvěru. Pustíš si ho do společnosti smaženice a pak je už pozdě. Všechno otráví svojí trpkou, hořkou chutí. I panské hřiby, krásné bedly, už nepoznáš, kde je satan, už jsou všichni, jako on.
Všechno je zkažené, není to k žrádlu, všechno musím vyhodit, nasbírat jiné houby a začít znova. Tentokrát budu opatrný. Dám si velký pozor, aby se mě nějaký další, krásný satan nevetřel do košíku. Každou houbu musím oždibnout a ochutnat.
Vy, hřibkové panští, nezlobte se, nebuďte uražení, že vás kousek chybí. Vždyť vás neubude. Vy mě odpustíte, když jsem vás zachránil před nákazou hořkosti a trpkosti.
Ta hořká chuť, ta trpkost, hodně dlouho mě zůstala na jazyku. To se nedá zapomenout.
Žirafa v březovém háji (ukázka)
Máma má potraviny již nakoupené a stojí ve frontě u pokladny. Už má zaplaceno a prohlíží si účtenku: „Paní pokladní, Vy jste mi napočítala o patnáct haléřů více!“ „Ukažte, ….. paní Ledinská, …... máte to správně.“ „To není pravda, podívejte se, přece nejsem blbá.“ „Paní Ledinská, nezdržujte a přepočítejte si to doma. Nejste tu sama.“ „Co mi to tu povídáte, na Vaše vyprávěnky nejsem zvědavá. Vraťte mi peníze, o které jste mě okradla! Vy kradete pořád, už toho mám dost!“ „Paní Ledinská, odejděte, nebo na Vás zavolám příslušníka.“ „Vy na mě chcete zavolat příslušníka?“ Máma se obrací ke zbytku fronty: „Taková svině jedna!“
Paní pokladní se rozhlíží po krámě a zrovna vidí policajta, jak si vybírá jogurt: „Soudruhu příslušníku, vyveďte prosím Vás paní Ledinskou ven. Dělá tady výtržnosti.“ Teď toho má máma opravdu dost: „Vy krávo zdrápaná, co si to dovolujete, Vy, Vy,“, … nenachází slova, „Vy kradete pořád a lidé jsou tak blbí a nechají si to líbit.“ Příslušník, je to ještě mladík, přichází k pokladně, bere ji za loket a druhou rukou ji postrkuje: „Soudružko, pokračujte, pokračujte …“ „Ty frocku jeden, ještě jednou na mě sáhneš a takovou ti ji ubalím, až lehneš.“ Příslušník si nedává říct. Tak se máma vymaňuje ze sevření, dělá krok dozadu, aby měla rozběh. Napřahuje se a otevřenou dlaní mu dává facku přes celou hubu.
To byla strašná facka, však máma je taky fyzicky zdatná. Její táta, drsný děda z vesnice, jí nikdy moc nešetřil, tak je trénovaná. Moje máma není žádnou princeznou na hrášku, na tu si nikdo nepřijde. Natož nějaký chlapeček v uniformě. Příslušník padá k zemi a máma ze samoobsluhy odchází středem.
Po setkání s paní Voců se ptám mámy, co se vlastně stalo. „Ale nic, o to se nestarej.“ Až po několika letech mi maminka vypráví o skolení příslušníka a o tom, jakou to mělo dohru:
„Petře, to byla taková psina, to si nedovedeš představit. Zavolali si mě na Uliční výbor. Teď mě ti tam kárali, že prej, soudružko, to nemůžete dělat, vždyť je to příslušník Veřejné bezpečnosti. A že prý mi dají stranickou důtku. Tak jsem vytáhla legitimaci KSČ, hodila jsem jim jí pod nohy, flusla jsem na ni a řekla jim, že stojej za hovno, že to jsou čuráci a že si na komunisty jenom hrajou a že kdyby z toho nic neměli a neměli strach, že by tam nebyli vůbec.“ Máma se směje, až se za břicho popadá. „No Petře, pak mi poslali dopis, že prý jsem vyloučena ze strany.“ Máma to slovo
„vyloučena“ slabikuje s výrazným akcentem a s vyšší hlasovou frekvencí. Pokračuje: „Přišla mi obsílka k soudu, ani jsem tam nešla. Vysrala jsem se na ně. Tak mi rozsudek poslali poštou.“ Máma se zase směje a očí jí září. „A co v tom rozsudku bylo?“ ptám se. „Ále, dostala jsem jeden rok těžkého žaláře s podmínkou na dva roky.“ Zase se směje, pak mi vypráví, že ty kurzy ruštiny, které Uliční výbor KSČ pořádal, stejně za nic nestály. Dodává: „Tolik jsem jim věřila. … Taková banda. To víš, byla jsem blbá.“
Máma komunistům už nemůže přijít na jméno.
Táta je důstojníkem Československé lidové armády, už to dotáhl na podplukovníka. Nezdá se mi, že by tato událost s mámou měla na něho nějaký sankční vliv. Ale už ho nepovýšili. Táta dál pracuje ve Vojenském výzkumném ústavu. Je spojař a dělá všechno, co souvisí s elektromagnetickými vlnami: vysílačky, radiorelé, radary, odpovídače vlastní – cizí a já nevím, co ještě. Moc o své práci nemluví, zřejmě ani nemůže. Uvažuji, že asi dost umí, když se ho ani po máminých výstupech nechtějí komunisté zbavit.
S odstupem let se mi to potvrzuje.
