Merild Paul

Viděl jsem chlapa, on kanady měl. Křičel až zalehlo. Prý:"Heil Hitler!" Ženy se ulekly. Dítě pláče. Chlap zase zalezl do "Mekáče".

Letí vločka, letí vzduchem. Vítr si stou vločkou hraje. Teď ji pustil na zem ladem a ta vločka taje. Co jsi to dělala? Větru jsi věřila? Kam chce, tam duje si právě. Ty jsi se zbláznila. Taková přesila. A teď jen taješ tu v trávě.

Kreslit mapy, byl by to jen blábol. V nich bych popsal všechno co bych chtěl. Krásné země: Atlantida, Zahor? Hledal jsem je. Nejsou bohužel. Nejsou tady. Hledat budu dál. Řekl stařec. Zavřel oči, spal.

Voda nikdy neteče. Špína ve mně budí strach. Usmívej se, člověče! To je záchod českých drah.

Tablety do pisoáru. K čemu že jsou? Nemám páru. Různé barvy, různé druhy. Kostkované, čisté, s pruhy. Vůně pepře, vůně ryby. Jen jedna tu ještě chybí. Sběratelé po ní skočí. Vyrobím tu, s vůní moči.

Přišel jsem domů odněkud. Má milá na mě už čekala. Na svoje odění nedbala. Neměla šaty a ani stud. Neměla šatů, ni halenky. Do hudby mírně se vlnila, Jemně se smála a culila. To mě pak napadnou myšlenky. Co jsme pak měli dál na práci, na to už určitě čekáte. Napjatě, pokoj si nedáte, zvrhlíci, zvědavci, sprosťáci.

Někdo lidem bere míry. Jiný míry přidává. Kdekdo kouká kde jsou škvíry, cpe se hlava, nehlava. Někdo k mírám šije šaty. Jiný dělá krajkoví. Hlavně ale kdekdo kvapí ať už to má hotoví. Někdo se jen promenádí, ukazuje na šaty. Já však ten svět popisuji, tak jak je, jen nahatý.

Rána jsou různá. Škaredá i hezká. Pozdní i brzká, nebo jak dneska. Někdy jsou taková, že člověk kleje. Já však jsem krvavá rána co zeje. Já nejsem ospalá. Přicházím z dálky. Já jsem jen bolavá. Jsem rána z války.

Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Ku lásce šeptal tichý mech, já skláněl se k ní blíž a blíž. Cítil jsem její parfém již, cítil jsem její tichý dech. Tak jako vlnky na jezeře, tak jako vlny na Baltu. Bůh už mi pískl penaltu, v tom někdo klepe na dveře. Už rozbíhám se na…

Be, Fe, Le, Me, Pe, Se, Ve, Ze. Pošťák, sotva dýšíc, leze. Leze, vleze do uličky doručovat pro lidičky. Na prvního marně zvoní. Druhý asi doma není. Třetí zřejmě neslyšel. Prostě z domu nevyšel. Čtvrtý, jestli ještě žije, tak ho hledá policie. Tento zvonek jak se zdá, zřejmě špatný kontakt má. Zazvonit je třeba silně. Trochu vlevo, na střed mírně.…

Na podzim listí je v zahradách. Na podzim po listí šlapu. To listí vzdává to, odpadá. Na podzim listí i chápu. Na podzim bývá to dojemné, když vítr do listí duje. Na podzim listí je barevné. Jak si tak barevně hnije. Milenci listím se opájí. Náhle čtou básně i prózu. Milenci, ti se proč neptají. Milenci, ztrácejí rozum. Na podzim milenci v…

Jiří Wolker někdy kolem roku 1915: Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře, ?... Bolek Bulena 10.4.2014: zas je středa lezou ven básnická střeva ... Poštovní schránka na rohu ulice, to není taková lecjaká věc, čumí z ní do světa letáků tisíce, vůkol v ten svět komerc e. Paul Merild téhož dne: Poštovní…

Smrti já se nebojím. Smrt ta nehne se mnou. Ta si na mě nepřijde. A když, tak jenom jednou.

+ Na hřbitově u stěny náhrobek je kamenný. Na něm nápis, jasná zpráva: "Měl jsem přece přednost zprava." + Bylo jaro, řvali ptáci. Cítil jsem to v kostech. Že se hádat nevyplácí s ženou o blbostech. Nůž držela zrovna v ruce, když jsem křičel slova. Ohnala se po mě prudce. A teď je z ní vdova.

Kdybych byl jednou třeba kočka, klidně bych zakousl i myš. Jen tak, hrou. Teď však jsem člověk a myš počká. Koušu jen lidi co mě štvou.

Jak květina když vykvete, myšlenka mi hlavu splete. Je to vůně pronikavá. Já si říkám: "To se stává." Dnes ne, možná jindy, snad. Myšlenka mi nedá spát. Intelekt už nezabírá. V hlavě mi jen zeje díra. Mozek ten svůj souboj vzdává. Je to, nebo není, pravá? Tohle chtěl bych věru znát. Myšlenka mi nedá spát. Je to jako ta hra v šachy. Přehmaty a rychlé…

Kouzelník má ve svém skladu zastrčený někde vzadu, za cylindrem v němž nic není, velký kufr na mizení. Ať už tam dáš cokoli, vše ti zmizí v nenávratnu. Až budu mít depresi, zalezu tam, víko sklapnu.

Děti volaj: "halo, halo." Máme tady jalo, jalo. Na louce zas loste tláva, v lese kvete mech. Do plašivek nekopeme. Ty je taky nech. Jdu si lesem na plocházku a mám to lát velice. Najdu včely, už mě vezou do nemocnice. Z nemocnice do málnice? No co se to stalo? Děti, včely nedrážděte! Užijte si jaro.

Chtěl bych znát slečnu s brýlemi. Sečtělou, chytrou a pilnou. Chtěl bych zná slečnu s brýlemi. Mladou a duševně silnou. Chtěl bych znát slečnu s brýlemi. Brýle jsou symbolem krásy. Pište mi, slečny s brýlemi. Nejlépe s dlouhými vlasy. Pište mi, slečny s brýlemi. Pište mi. Jen pro vás žiju. Ostrava, pod mostem Legií. Tam jím, tam spím, tam piju.

Hospoda bývala též místem svobody. V hospodě dalo se mluvit a žít. Dneska už budou jen bez kouře hospody. Za pár let zakážou alkohol pít. V hospodě se sejdeme. Napijeme džusu. A korektní dialog zakáže nám pusu.

Jsi jako otevřená kniha, jež dává číst a přece skrývá. Ta kniha osvětlena je jen z půli a půl je ve tmě bohužel. Jsi jako sličná žena, křičíš shůry, nahlas, však tak, bych neslyšel. Já mám z tebe tento dojem. Zkoušíš prohlédnout, dáš se zdali. Jsi nahá krása pod závojem, jenž prosvítá a přece halí. Jsi lstivá šelma ostrých drápků a nebezpečných…

Řekla botě bota: "Co mám ze života? Ty máš spoustu nešvarů a jsi má bota do páru." Druhá bota: "Zato ty máš švary. A kdo ví, co tě pálí? Zrovna teď, jak se mi zdá, šlápla's tam co včera já." (:Boty šlapou zas a znova do neslušného to slova.:)

Odložte maminko žufánek a sítko, dejte mi prosím vás kulaté razítko. Razítko kulaté k němuž pak dostanu formulář od táty co dříme v županu. Formulář vyplním, vypíši hlavičku, přiložím kolek a vyhledám babičku. Babička pročte vše a stvrdí podpisem. Přiloží kopii stvrzenky s úpisem. Na tomto základě od strejdy z Břeclavi, budu moci žádat si potřebné…