Mikeš Jan

Už nenapíšu ani řádku! Zanechám svět tu v nepořádku, a ještě se mu vysměji. On zavraždil mou naději, a já tak důvod nevidím, proč mám mu ještě pomáhat. Co je mi, sakra, do lidí? Cit k nim si nechci nalhávat! Mě každý zradil akorát... ... a nejvíc ti, jež měl jsem rád... Tak dal jsem srdci okorat... Dnes z cynismu mám doktorát.

I. Někdy mám pocit, že snad jsem Villonův přímý potomek. A tímto bludem unesen si ke jménu – co přídomek – sám píšu „básník zatracený“, čí „Šibeničník“. Podle chuti... Toť mince, která nemá ceny, což směnit ji mě nedonutí. Též rád jak on se v pitkách bavím a vtipem čelím útočníkům. Nad jiné ctnosti přímost stavím, neb ostrý jazyk uličníků je bontón…

Sedím si tady mezi vámi – cizinec mezi cizinci – šenkýřka víno podává mi, a že ji zdobí mravy dámy, neptá se předem po minci. Hle, zde kráčí můj starý známý – Hlad! Nelítostný, krutý sok jenž válčí s mými útrobami... Čas plyne jako vodní tok... Marně můj přítel vyčítá mi, že vláčím talent kravinci. On vláčel by též – mezi námi – kdyby měl co. Ach, marné…

- Pierra zamrazí... A znovu se mu vybaví jeho život plný smůly. Abstraktní obrazy (které dosud neprosluly) a vtipy, které nebaví. Snad za černými brýlemi skryje své slzy (každou zvlášť)... Snad. Nikdo nejsme nevinný! Svět bývá krutý chvílemi – stačí si přečíst noviny: Násilí. Vraždy. Závist. Zášť... Jsme v zoo světa exempláře tak bezcenné v svém…

Odcházím zvolna z jeviště – v mé roli není víc co hrát! Divák se těší na příště, že přijde mě zas vypískat... Jenomže žádné příště není! Už v téhle hře já navíc byl. Ten kus má titul „Odcházení“... ... a Režisér to pochopil.

Psát básně oslavné nemívám ve zvyku, proto mi odpusť můj nedobrý styl. Však doufám, přijde vhod prokletým básníkům, jichž verše opojné kdys též jsem pil. Plnými doušky jsem užíval vzletných slov jak kapek léčivých, hořkých však chutí... A zvadlé květy zla nosil jsem na hřbitov pod vzrostlé kaštany, jež k úctě nutí. Já usedal tenkrát často podle rovu…

I. Minula prvá noc, den druhý máme tu. Den s cejchem úklidu v mém tichém Kastelu. Pečlivě před prahem činů svých zametu a pak svou mrtvolu do peřin zastelu. Pod dekou vzpomínek duše má třese se mrazivou samotou. Prosím sny – pomozte! Na lože přilehla si ke mně deprese a voní po Tobě, a voní po hostech, které jsem nepozval, kteří tu nebyli. Po hostech…

Netečný k svému rodišti, lhostejný ke své bolesti, už léta sídlím v sídlišti a vleže čekám na štěstí... Koukám se, jak se drolí zdivo v ruinách, kde stával rodný věžák. Zvětral jsem s ním jak staré pivo... ... kterým já být, byl bych ležák.

Štědrý den ve fraku pozvedá sklenku. Zvoneček zacinká, farář zve na žalmy... Ježíšek zapomněl pod stromkem plenku, takže – jak obvykle – k Vánocům nasral mi.

Ráno pak rosu poprosím, ať Tvoje horké tělo zchladí. Modré Ti z nebe nanosím, a ježto ke Tvým očím ladí ta barva, tedy z blankytu svatební závoj ušije jehla paprsku úsvitu s něhou, jež ve Tvé duši je. Pak za potokem na návrší (beze svědků – jak jsme chtěli) oddá nás mrak, z nějž nezaprší... Dokud smrt nás nerozdělí...

Chci si Tě odít v rudý šat utkaný z vlčích máku. A místo šperku chci Ti dát zlato z hrdel nezpěváků. Vplést planou růži do účesu a mezi zuby neplanou... Půjčím Ti závrat od útesu a až Tvé oči zaplanou vášní, já slunce – mravů dbalý – požádám, ať jde dnes už spát... Načež červánčí poodhalí... Až je mi hanba vykládat. Příroda věru nešetřila (ač mnohdy dělá…

Tvůj hlas má vůni laskavce a já vlastně musím říci, že podobna jsi prskavce zažehnuté lásky svící. Ta vůně zpívá o odstínech palety něhy rudých úst, tak vypravuj a slova vynech, a zkus rty svými do mých vrůst. Tvá krása jiskří hvězdami, jas jejichž každý pocítí, a tak se vůbec nezdá mi, že přes den hvězdy nesvítí. Kdybych jak rybář vlastnil bárku,…