Oldřich Antonín Hostaša
(*1953) Probuzení básníkovy můzy zapříčinilo osobní setkání v sedmnácti letech s Jaroslavem Seifertem. Publikuje v Divokém víně a jeho chraplavý hlas lze zaslechnout i na některých literárních čtení. Nyní je vrátným na ministerstvu kultury. Též autorem knih Čekání na lásku a Pražský requiem.
https://www.lidovenoviny.cz/nahled.aspx?d=07.11…
Prosba
Jsem řeka Vltava
strážkyně svatého Václava.
Plynu časem
od Šumavských hvozdů
nížinami České země.
Matičkou Prahou
vážným Vyšehradem.
Posílám poselství
najděte lidé lásku
kvete v srdcích
otevřete dveře pokoře.
Orejte duchovní pole
myšlenkovým pluhem.
Spojte dlaně
dejte kvést růži porozumění.
Prosím já řeka Vltava
strážkyně noci i dne
patronka Múzy
dcera matičky Prahy
a mé vody dál nesou poselství
prosbu ke svému národu.
Dnešek
Odešel dnešek, přišla přítomnost,
přítomnost oblékla pokory plášť,
z podloubí směje se minulost,
zapomněla co je to zášť.
Lidská lhostejnost,
chystá pro ni sál,
to je drzá troufalost,
pořádá v paláci smíchu bál.
Lidé míjejí lokály,
zavřeno pro vysmátou nemoc,
snad, aby se lépe poznali
a neměli nad sebou moc.
Je to bláhové povídání,
když jdu cestou do svítání.
Svatba
V království sedmikrásek,
princezna Sedměnka poznala krále Máje,
poklekl, sklonil hlavu
a chór hájů a lesů povídá.
Vzácná paní; vezmeš si mne?
Hlasem tisíců zvonků a květů:
zní ano.
V zahradách na lukách,
panny sedmikrásky voní všem pro radost.
A v paláci před oltářem života,
čas jim dal požehnání.
Okamžik
Železné dveře vstup do nového času,
otevřel jsem srdce
a Múza básníků oblékla talár,
k obhajobě činů.
Ptá se, jsi básník?
Řekl jsem ano
a po modrém nebi plují osudy, lidí, národů.
A láska v zahradě růží rozkvetlá,
oblékla cudnost,
cudnost okamžiku.
Večer
Nachový západu slunce,
rozkročil se nad krajem,
melodie večera,
jako řeka proudí žilami kraje.
Stíny večera,
stoupají z hájů a lesů.
V souhvězdí lásky narodila se hvězda,
hvězda poznání.
Září ti v očích,
a vteřina nekonečna,
jako sestra uvádí noc.
která vchází do podloubí srdcí.
Hrnek
Leží na stole?
malovaný hrnek z trhu.
Je jako sopka,
studánka v lidské duši.
Zdvihl jsem ho ze stolu,
chci se napít.
Oknem vešla Múza
v Evině rouše.
Nespěchej básníku,
nalila mi víno pravdy
a bylo ráno
ráno nového dne.
Dech jara
Noc odlétá na křídlech rána
ohnivý tón varhan stoupá obzorem.
Probouzí se háj zpívá les
a na lukách zvoní modré zvonky.
Otevírají se květy,
májový dech probudil sad.
Do tvého okna vstoupilo jaro
a do očí maluje touhu,
touhu života.
Touha
Za našim domem
teče potok
tak jako dny a roky.
Tak plyne i život
na vesnicích, ve městech,
tak i lesní víly,
strážci hájů
počítají nekonečno,
nekonečno matičky Země
a vzdálená souhvězdí
září i v našich srdcích,
v srdcích kde hoří plamen lásky
lásky naši touhy.
Múza
Zavonělo ráno
a žena světlem oděná,
zrodila se ze slunce.
Vlasy hvězdná souhvězdí,
oči lesní studánky
a úsměv dívek.
Její polibek májové dýchnutí
a myšlenky z nových světů.
Stojím v jarním sadu,
přichází,
a vzdálené tiché tóny,
prochvívají májovým blouzněním.
Starý dům
Na konci města, na jednom kopci,
stojí starý dům.
Omšelá omítka, smutná okna
a divoké víno,
které jako had, točí se kolem.
Za domem zahrada, mladých jabloní,
altánek, kde hraje vítr na struny dne
a jeho tóny se snaží probudit smutný dům.
Za zahradou teče potok
a jeho vlny hýčkají zahradu.
Z domu vyšlo děvčátko,
v ruce míč, na tváři zvědavý úsměv;
starý dům promluvil;
kam jdeš?
Děvčátko se usmálo
a jeho očích jiskry rošťáren.
Starý dům pochopil,
jeho okna zazářila tisíci slunci,
a zahrada se rozvoněla květy jabloní,
které jako noty,
hrají novému ránu.
