Hostaša Oldřich Antonín

Jsem řeka Vltava strážkyně svatého Václava. Plynu časem od Šumavských hvozdů nížinami České země. Matičkou Prahou vážným Vyšehradem. Posílám poselství najděte lidé lásku kvete v srdcích otevřete dveře pokoře. Orejte duchovní pole myšlenkovým pluhem. Spojte dlaně dejte kvést růži porozumění. Prosím já řeka Vltava strážkyně noci i dne…

Odešel dnešek, přišla přítomnost, přítomnost oblékla pokory plášť, z podloubí směje se minulost, zapomněla co je to zášť. Lidská lhostejnost, chystá pro ni sál, to je drzá troufalost, pořádá v paláci smíchu bál. Lidé míjejí lokály, zavřeno pro vysmátou nemoc, snad, aby se lépe poznali a neměli nad sebou moc. Je to bláhové povídání, když jdu cestou…

Leží na stole? malovaný hrnek z trhu. Je jako sopka, studánka v lidské duši. Zdvihl jsem ho ze stolu, chci se napít. Oknem vešla Múza v Evině rouše. Nespěchej básníku, nalila mi víno pravdy a bylo ráno ráno nového dne.

Nachový západu slunce, rozkročil se nad krajem, melodie večera, jako řeka proudí žilami kraje. Stíny večera, stoupají z hájů a lesů. V souhvězdí lásky narodila se hvězda, hvězda poznání. Září ti v očích, a vteřina nekonečna, jako sestra uvádí noc. která vchází do podloubí srdcí.

Železné dveře vstup do nového času, otevřel jsem srdce a Múza básníků oblékla talár, k obhajobě činů. Ptá se, jsi básník? Řekl jsem ano a po modrém nebi plují osudy, lidí, národů. A láska v zahradě růží rozkvetlá, oblékla cudnost, cudnost okamžiku.

V království sedmikrásek, princezna Sedměnka poznala krále Máje, poklekl, sklonil hlavu a chór hájů a lesů povídá. Vzácná paní; vezmeš si mne? Hlasem tisíců zvonků a květů: zní ano. V zahradách na lukách, panny sedmikrásky voní všem pro radost. A v paláci před oltářem života, čas jim dal požehnání.

Noc odlétá na křídlech rána ohnivý tón varhan stoupá obzorem. Probouzí se háj zpívá les a na lukách zvoní modré zvonky. Otevírají se květy, májový dech probudil sad. Do tvého okna vstoupilo jaro a do očí maluje touhu, touhu života.

Zvoní zvony, láska rozkvétá v zahradách snů. Zvoní zvony a ve vlnkách staré řeky, zní vesmírné tóny, v tůních spí minulá léta. Usedni na břehu a poslouchej, jak vítr čechrá rákosí a kytara milování zní potichu. Zaposlouchej se do šumění topolů, do ticha které se prostírá nocí. Zní zvony a nad obzorem moře vychází slunce, slunce touhy. …

V zahradách matky Země, rozkvétají růže, snový nádech vycházejícího slunce a rosa na listech jsou Tvé slzy kapky očekávání. A po modré dálnici nebes, bílá oblaka odváží slova, věty dalších dnů. Dobré ráno: Lásko.

Po modré dálnici nebes, oblačná auta odváží ráno a zpěv ptáků, v zeleném přítmí hájů, hladí listy mladých osik. V nedalekých zahradách, třpytí se rosa, na květech růží, jako démanty touhy. Láska do květů zakletá, zažehla oheň ve Tvém srdci, a rubíny čekání na Tvých řasách, hoří nedočkavostí, na příští setkání, Christien.

Na harfu modrého nebe, hraje vítr nezbedníček a jasná nálada rozkvetlého sadu, zurčí v podloubí Máje. Kapky očekávání na Tvých řasách, jsou jako démanty myšlenek. Král Máj, rozkročil se nad krajem, a do Tvých oči padá láska, láska života, Christien!!!

Zvony zvoní jarním ránem a oblaka někam plují. Koňský provoz veze mé dětství, kopec nad domem voní mateřídouškou, sousedovic Milena, zkouší v altánu první polibek a slunce bláznivě svítí. Skřivan trylkuje jarní náladu a láska kvete v jabloních. Dobrý den, živote!! Jsem tady a vítr nezbeda, cuchá Tvé vlasy; ženo snů.

Na konci města, na jednom kopci, stojí starý dům. Omšelá omítka, smutná okna a divoké víno, které jako had, točí se kolem. Za domem zahrada, mladých jabloní, altánek, kde hraje vítr na struny dne a jeho tóny se snaží probudit smutný dům. Za zahradou teče potok a jeho vlny hýčkají zahradu. Z domu vyšlo děvčátko, v ruce míč, na tváři zvědavý úsměv; …

Zavonělo ráno a žena světlem oděná, zrodila se ze slunce. Vlasy hvězdná souhvězdí, oči lesní studánky a úsměv dívek. Její polibek májové dýchnutí a myšlenky z nových světů. Stojím v jarním sadu, přichází, a vzdálené tiché tóny, prochvívají májovým blouzněním.

Za našim domem teče potok tak jako dny a roky. Tak plyne i život na vesnicích, ve městech, tak i lesní víly, strážci hájů počítají nekonečno, nekonečno matičky Země a vzdálená souhvězdí září i v našich srdcích, v srdcích kde hoří plamen lásky lásky naši touhy.

Z hlubin hvězd modrý drahokam září na filmovém plátně vesmíru. Láska, matka lidí v plášti žebráků kráčí po světových promenádách. Lhostejnost a Sobectví v šatech bohatých popíjejí víno v sálu z drahých kamenů. Čas jako přesýpací hodiny jsou v mysli každého a spěch je králem dne. Nastává čas; čas jednoty. Jeden stůl kulatý stůl a v…

Hoří oheň v krbu srdcí přikládají se polena lásky. Tak i Tvé srdce je krb a dříví lásky hoří životem. Jdeme po Václavském náměstí kůň Svatého Václava zařehtal lidské osudy jedou na lodi času po řece skutků a kapitán touhy popíjí přítomnost.

Telefon zvoní, to zvoní srdce na lince myšlenkových cest a v kovárně přítomnosti kovají slova. Z úst Ti plyne řeka slov myšlenky jsou vlny třpytí se v očích jako vzdálené galaxie. Tvá hřejivá dlaň je cesta cesta osudu po níž jdeme víš kam, živote?

Královský hermelín zahalil večerní Prahu a Hradčany září hvězdami, které čas rozsypal. Tóny harfy znějí peřejemi Vltavy ona jako nevěsta, rozčesává si vlny v nebeském zrcadle. I Tvé srdce je zrcadlo zrcadlí se v něm naše touha. Do královského křesla usedl Petřín a pod sochou pana Máchy zastavili jsme svoji přítomnost. Dobrý večer, matičko…

Věty dnů splétá týden do copánků, slova, která ti plynou z úst jsou jako vteřiny naší hodiny. Čekám u Národního divadla, Vltava šumí své příběhy, večer nás zahalil pláštěm a přítomnost, přítomnost splétá příběhy dalších roků.

Po modré cestě oblohy oblačná auta odváží ráno. V zahradách třpytí se rosa na květech růží jako drahokamy. Láska do květů zakletá rozkvétá ti v srdci. V rubínech touhy na řasách zrcadlí se modrá cesta, v hlubinách očí vychází slunce, větrná dlaň polaskala Tvé vlasy a v nebeském kostele vyzvání zvon života, to pro nás, když se naše cesty…

V našem vědomí pramení řeka, naděje i poznání. Po její hladině dělají se kola času, každé kolo jeden osud, v tůních vzpomínky a šumící topoly strážní rytíři, rytíři našeho svědomí. Po řece naděje jako lodě jedou naše myšlenky a výpravčí život dává zelenou.

Modro si opírá dlaně o vlny moře, vůně příboje se probouzí, rybářské bárky jako zmámené kolébají se v rytmu svítání a podprsenková teplota odkládá nahotu. V mansardě na rohu ulice španělská krasavice sní dál sen o milování. Dobré ráno nálado, den si obléká kalhoty, vzal poutnickou hůl a kráčí k poledni.

Hodiny si zívly, nastala hodina po půlnoci první tramvaj, otevřela oči a její světlo osvětlilo koleje. Měsíční zahradník, rosou zalévá zahrady slečna tramvaj, mu vesele cinká a hvězdný nebeský vůz, nakládá sny. Noci ubývá, světla přibývá a slečna tramvaj, si vesele cinká Prahou. Na každé zastávce jiná tvář, jiný osud a na kytaru rána, hraje vítr…

Sluneční příboj západu slunce, odráží se ve vlnách moře, hlahol rybářů přiváží večer. Zaoceánská oblaka, odváží vzpomínky námořníků, a křídla kormoránů malují modré nebe. Na jedné bárce, dva tvoří svůj čas, jeho ruka orá její tělo a jižní vítr, chladí lásce rozpálené tváře. Dobrý večer, touho, stulená ve sklenici vína.

Na konci města, na jednom kopci, stojí starý dům. Omšelá omítka, smutná okna a divoké víno, které jako had, točí se kolem. Za domem zahrada mladých jabloní, altánek, kde hraje vítr na struny dne a jeho tóny se snaží probudit smutný dům. Za zahradou teče potok a jeho vlny hýčkají zahradu. Z domu vyšlo děvčátko, v ruce míč, na tváři zvědavý úsměv; …

Dobré ráno, lásko, plášť cudnosti vyšívá touha a dívka v koutě pokoje, čeká na dlaň něžnosti. Probouzíš se, Brána zahrady snů se zavírá, okno je oceán a slunce loď, do plachtoví nedočkavostí, opírá se vítr nezbedníček. Odplouváme a příboj dne, nás odváží; víš kam, Christien!? *** Věty dalších dnů, splétá týden do copánků, slova, která…

Čára, rozhraní mezi snem a skutečností čára, spojená do kruhu nekonečno a realita. Realita dvou kteří se našli hledají rovnováhu mezi láskou a nenávistí, mezi touhou a netrpělivostí. Čára, nit kterou čas navléká do jehly osudu a vyšívá lásku rozkvétající v zahradě snů. Dobrý den, živote!!!

Déšť šumí melodii večera kapka za kapkou jako měsíční drahokamy padají na zpívající háj a lesní orchestr ladí nástroje. Naše dlaně jsou křídla snů prolínají se jako láska a touha. Jdeme tichem kapky deště hrají noční nokturno a náš čas se na chvíli zastavil.

Přišel jsem do kavárny večer zaklepal vstoupil pán v modrém plášti usedl za klavír a hraje sonátu noci. Za barovým pultem měsíční barman šejkuje náladu hvězd kytarista čas hraje valčík chvíle. A vlaková souprava Ráno odpočívá; Dobrý večer, živote!!!

V zahradě noci probouzí se svítání, sluneční orel roztáhl křídla, kameny starých domů vypráví své příběhy. Město se otevírá jako brána do knihovny skutků a knihovník čas půjčuje vteřiny přítomnosti.

XXX Karlův most posnídal zvědavost turistů, flétna Vltavy zpívá rozšafně, a Jan Neruda hledá svoji lásku. Dlažební kameny si z čela utírají pot od šlápot a Pražský hrad se usmál. Dobré ráno, Staré město; cinkající tramvaj odváží Tvůj děj, a dva v podloubí, čtou svůj čas. XXX Vodnické zvonky ve vlnách, zvoní sluneční panování, stín stromů…