Antošová Svatava

V půl čtvrté to v práci zabalila a seběhla po schodech ven a dál do parku. Mezi holými větvemi stromů pomerančověla obloha, ve větvích se míhaly veverky, pod nimi popojížděli dva vozíčkáři a lákali je na burské oříšky. Nad fotbalovým stadionem plálo umělé osvětlení, které připomínalo operační sál, stejně jako chlad nadcházejícího večera nemocniční…

Byl jednou jeden les a v něm stromy A ty stromy byly z kamene A v tom kameni jako v sarkofágu spala Duše Lesa A ta duše čekala na slunce Ale slunce nepřicházelo nebe zakrýval mramorový mrak A z toho mraku padaly lesklé slzy A padaly a padaly… Stromy vztahovaly k obloze kamenné větve A ty větve čekaly a čekaly… na vítr Ale marně Ani vítr…

I Hřbitov a děvčátko o mramor se perou Uvnitř orloje postýlku si stelou Uvnitř orloje každý čas stojí Děvčátko nestárne v tom ozubeném stroji Točí se dokola krvácí ze slabin Na hřbitov dopadá průsvitný modrý stín… Dej mi tu jámu tamtu pod stromy A opatrně opatrně mě do ní polož Je to už dávno co jsem spolkla slonovou kost a vyzvrátila oltář …

smím ti tak říkat? Oui? Ne vůbec mi nevadí že tvá hlava je daleko od těla Nevadí mi že tvá ústa rozšklebená a zetlelá pořád jakoby šeptala: „Košiškááá! Posém! Posém… Ty milovat avec moi!“ Vážně mi nevadí ta trocha erotiky pod žlutým šátkem jara A nevadí mi ani že jsi mrtvá zohavená a stará Víš je to tak krásné zase tě jednou potkat …

má báseň která se mnou byla když totálně sám trpěl ve mně muž a rozbíjel se o ženu o ženu v tušené násilí zahalenou o ženu jež procházela stěnou svého těla a aniž mi kdy vládla aniž ťala hlavou má báseň se jí poklonila být sám – a nezešílet! být sám sám se sebou svou jinakost sdílet být prašivý a obcházený všemi být negr! nebo být pouze označený…