Viki Shock
(*1975) Básník a prozaik (vlastním jménem Viktor Pípal) se narodil 8. dubna 1975 v Praze. Absolvoval Střední technicko-strojní školu, poté pracoval jako mechanik, sanitář, knihovník, vrátný. V letech 1998-2004 byl zaměstnaný jako asistent produkce v České televizi, v současné době korektor. Kromě poezie se věnuje i výtvarné tvorbě, zejména fotografii a koláži.
http://vikishock.blogspot.cz/
Vikomtova milenka
Přátelé moji drazí, jedině pokročilá noční doba, jakož i pokročilý stupeň mé i vaší společenské únavy, dovoluje mi nyní vypovědět vám velmi delikátní příběh, kterému zřejmě jen stěží uvěříte. Přesto se odehrál přesně tak, jak jej uslyšíte, na mou čest! Byl jsem tenkrát ještě velmi mlád, nicméně ne úplný holobrádek, neboť už jsem nosil pěkně nakroucené knírky, vkusně zastřiženou bradku, a tělo jsem měl vysoké a rovné jako pravý husar, jímž jsem také byl. Navíc jsem byl zocelen vojnou s Tatary a Turky. Právě jsem se vracel domů z machometánského zajetí, z něhož jsem byl nedávno draze vykoupen mým starým otcem, ten nebožák utratil za mou svobodu celé jmění. Projížděl jsem na svém věrném oři neklidným krajem Malé Asie, o němž se mimo jiné vypráví už od starověku řada bájí a legend, jimž jsem však nepřikládal nižádný význam, leda snad v útlém dětství.
Nuže, schylovalo se již k večeru, červánky pluly po nebi, když jsem právě vyjel na rozlehlou mýtinu. Odtud jsem spatřil celkem nedaleko ode mě skupinu jezdců, jež vytvořila půloblouk, kterým se ke mně rychle přibližovala. Protože jezdci třímali v rukou šavle napřažené k útoku a spustili válečný pokřik, usoudil jsem, že jejich úmysly nejsou zrovna přátelské. Nemělo smysl vyčkávat, snažit se vyjednávat, či snad pokusit se prchnout, což by mě pochopitelně ani nenapadlo. Tasil jsem tedy šavli a rozjel se nejrychlejším nájezdníkům v ústrety. Hned na přivítanou jsem prvního jezdce jedinou ranou přesekl vejpůl, provedl jsem půl obrat doleva a vzápětí jsem přeťal páteř druhému. To už se přiblížila větší část zbylých protivníků, kteří mě sevřeli do kruhu. Oháněl jsem se šavlí seč jsem mohl a otáčel se, jak nejrychleji jsem uměl a jak toho byl můj komoň schopen. Tu jsem rozsekl něčí hlavu, tam jsem usekl něčí ruku, onde jsem rozťal něčí trup, leč útočníků byla velká přesila. Jeden z nich sekl mého věrného koně hluboko do krku a ubohé zvíře se i se mnou poroučelo k zemi. Naštěstí jsem stihl vyprostit nohy ze třmenů včas, takže jsem nebyl zavalen mým ořem, avšak i tak byla má situace nezáviděníhodná. Nebál jsem se ani za mák, o to tu nešlo, přesto jsem se již viděl ztracen pro tento svět. Štěstěna mě ale neopustila. Z úst nejbližšího nájezdníka zazněl bolestný výkřik, který se záhy změnil v agonický chropot, a ničema spadl mrtev z koně s krví na rtech a s šípem v zádech. Nejinak se vzápětí dařilo dalším dvěma a když jsem toto spatřil, řekl jsem si, že můj čas na této zemi ještě nevypršel, a s novou vervou jsem se směle pustil do zbývajících darebáků. Jednoho jsem sekl pod pás tak silně, že horní část těla spadla na zem, zatímco nohy zůstaly v sedle a zuřivě bodaly koně ostruhami, takže ten splašeně ujížděl i s dolní polovinou svého pána kamsi do tramtárie. Horní polovina těla toho chudáka se na zemi postavila na ruce a jeho hlava nevěřícně koukala na to dopuštění, než z toho hrůzou omdlela. Zkrátka když jsem tedy zahnal na útěk darebáky, kteří mi ukládali o život a z nichž jsem nadělal úplnou bavorskou sekanou, spatřil jsem onu neznámou ostrostřelkyni, jež mi přispěchala na pomoc.
Ano, pánové, ta bytost byla něžného pohlaví, ačkoli tak úplně něžná, alespoň k darebákům, zase nebyla! A především to tak úplně nebyla žena, ačkoli z ní měla nejméně polovinu. Pokud jste nyní nevýslovně napjati, pak vězte, že já byl jejím zjevem stejně nevýslovně překvapen. Z výše koňské hlavy hleděly na mne dvě kouzelné oči v přepůvabném obličeji, který lemovaly zlatě zářící, husté a dlouhé vlasy. Ňadra tak skvostná, jaká jsem nikdy předtím nespatřil, dmula se jen spoře zahalena vlčí kůží, v bělostných ručkách svírala ta amazonka luk, a za pravým ramenem jí visel toulec plný šípů. To nejzajímavější však teprve přijde. Kráska neseděla na koni, jak jsem se v prvním okamžiku, rozrušen ještě bojem a maje poněkud oslabený zrak zvířeným prachem, mylně domníval. To ona sama byla napůl koněm, a jak krásným, mou zachránkyní totiž byla kentauřice! Byl jsem ohromen. Z antické literatury jsem znal bytosti, jakými byly kentauři, ovšemže jsem je vždy považoval za vymyšlené a navíc jsem nikdy nečetl o kentauřích samicích.
Půvabného lichokopytníka jsem svým pohledem zřejmě přivedl do rozpaků, neboť kráska poněkud zrudla, pootočila hlavu na stranu a maličko si odkašlala. Oslovil jsem kentauřici svým rodným jazykem, poděkoval jí za pomoc, již mi poskytla v nouzi, představil se a stručně jí sdělil cíl své cesty. Nevěděl jsem, zda mi bude rozumět, ale naštěstí byla velmi vzdělaná, její chůva, jak jsem se později dozvěděl, pocházela z našeho kraje. Také ona se mi představila, její jméno však bylo velmi dlouhé a krkolomné, pročež mi musíte prominout, že se je ode mě nedozvíte. Poté mi pravila, s jistým rozpačitým a trochu stydlivým úsměvem, že se mi její pomoci bude zřejmě ještě hodit, neboť široko daleko není žádné čtyřnohé stvoření, na jehož zádech bych mohl dále cestovat, kromě ní. Měla bezpochyby pravdu. Můj věrný kůň již dodýchal v tratolišti krve, živí nepřátelé na svých koních ujeli a splašená zvířata mrtvých byla také v trapu, navíc se počalo rychle stmívati. Z vrozené slušnosti jsem se zdráhal její návrh přijmout, když ho však opakovala s díky jsem jej přijal a hbitě se na ni vyhoupl.
Situace to byla vskutku zvláštní, nicméně velmi vzrušující. Přede mnou se nacházela ženská záda, pode mnou záda koňská. Jelikož má společnice neměla žádného sedla ani opratí, pevně jsem ji svíral v koňské části nohama a rukama jsem se držel jejích nádherných ženských boků. Pach koně a vůně ženy se mi v chřípí mísily dohromady. Kentauřice se pustila v cval směrem k nejbližší vsi, která odtud byla přece jen ještě nějaký ten kousek. Musím se přiznat, že jízda na této bytosti mi přinesla velice libý zážitek. Rytmický pohyb a dotek teplých ženských zad, vůně jejích vlasů, které mi vlály do obličeje, a aroma jejího zpoceného těla na mě účinkovaly jako afrodisiakum, takže můj úd se zachoval, jak se v takové situaci sluší, ač jsem se ho pokoušel krotit. Svíral jsem boky mé zachránkyně velmi pevně a ujížděl jsem na ní všecek omámen. Několikrát během jízdy se na mě pootočila a svůdně se pousmála. Nemohl jsem si již pomoci, jednou rukou jsem si otevřel příklopec, pak jsem ji sevřel oběma rukama těsně pod ňadry, kterými se mě při pohupování nechtěně dotýkala, a mohutný výstřik mého mlíčí pokryl hřívu jejích vlasů a část jejích zad. Zdálo se mi, jako by se mnou v tom okamžiku mocně poskočila vpřed. Ještě chvíli potom jsem na ní blaženě plandal s obnaženým přirozením, než jsem se vzpamatoval z rozkošného zážitku a opět si upravil šat a myšlenky. Měl jsem trošičku provinilý pocit, leč už se stalo.
Byla již tma, když jsme přijížděli k malé vsi. Má průvodkyně podívala se na mě opět poněkud rozpačitě, avšak zároveň velmi svůdně. O mém selhání gentlemanského chování se ani slovíčkem nezmínila, byť bylo jasné, že o něm moc dobře věděla. Ve vsi mou novou známou znali a chovali se k ní velmi uctivě. Nicméně vzhledem k její částečně koňské fysiognomii byla ubytována ve stáji. Rozhodl jsem se, že tam přenocuji též. Nechal jsem tam přinést lahodnou a posilující večeři včetně tuctu lahví výborného burgundského vína. Byl jsem překvapen, když kenatuřice odmítla pojíst to samé, co já a spokojila se s koňským obrokem. Vínem ale nepohrdla. Rozproudila se mezi námi živá rozprava. Dozvěděl jsem se mnoho o životě již téměř vyhynulých kentaurů a kentauřic. Tak mnoho, že jsem jí musel dát slib mlčenlivosti. Ehm, abych se přiznal, to víno tehdy udělalo své, a ke všemu je to již tak dávno, že si z jejího vyprávění stejně mnoho nepamatuji. Hned se však dostanu k tomu, na co do nejdelší smrti nezapomenu.
Ležel jsem na seně asi v úrovni pasu kentauřice, takže jsem měl vlastně před sebou tu nejpůvabnější ženu, jakou jsem kdy viděl, a nikoli jen napůl zvíře. Kentauřice mě náhle zničehožnic políbila na rty a jazykem mi olízla špičku nosu, přičemž se zarděla a vlčí kůže z jejích ňader sklouzla na zem. Nebesa, byl jsem u vytržení! Můj úd stál rázem v pozoru, kalhoty ze mě naráz úplně spadly. Objal jsem tu krásku, počal ji líbati po francouzsku a rukama tříti její božské prsy. Posléze jsem sklouzl na boky a pak, můj ty smutku, hledal jsem, kde nechal tesař díru a byl jsem velmi zklamán. Inu, napůl žena, napůl kobyla, mefitický otvor skrze nějž dochází žena rozkoše prostřednictvím mužova pyje, nacházel se tam, kde se nachází u kobyl. Má milenka se však ke mně sklonila, můj úd si ponejprv vložila mezi prsy, kde mi jej přelíbezně třela, a pak i do těch čarokrásných úst, kam jsem za několik okamžiků v nejvyšší extási vydal to, co chutná milenkám nejlépe. Nakonec mě požádala, abych ji touto svou ambrosií zásobil i na jiném místě. A protože jsem k ženám vždy galantní, hotovil jsem se vyhovět co nejlépe jejímu přání. Slezl jsem tedy ze seníku, přistavil si ke kobylí zádi okolo stojící velké necky, na něž jsem postavil stoličku, kterou mi před večeří přinesl hostinský, a stoupl si na ni. Má milenka něžně zavrtěla oháňkou na stranu, takže se přede mnou ocitly koňské půlky. Byl jsem z toho lehce vyděšený, ale kráska se po mně otočila, sladce se na mě zahleděla a poslala mi vzdušný polibek. Tedy jsem objal rukama koňské půlky a mezi ně do poměrně širokého otvoru zarazil svůj úd. A dostalo se mi záhy pocitu, že se ocitl v nádobě s teplým blátem. Nebylo to zas tak nepříjemné, připomínalo to lázeňskou proceduru, koupel v léčivém bahně. I počal jsem přirážeti a přirážeti, až jsem vítězoslavně dopřirážel. Při celém tomto aktu vydávala mnou pojímaná bytost ženské vzdechy, občas přerušené koňským zaržáním, takže i kobyla z vedlejší kóje, více jich tu už nebylo, počala býti neklidná. Po milování jsem se natáhl opět na seník a má milenka mi usínala s hlavou na hrudníku, přičemž spala po koňském způsobu ve stoje.
Nad ránem jsem byl probuzen nepříjemnou příhodou. Opilý majitel jediné kobyly ve stáji, který nebyl zdejší, se vydal trochu si užít se svým zvířetem, podobně jako jsem si já užil s kentauřicí po jejím způsobu. Byl to jen prostý honák, který se dopustil vskutku tragického omylu, jenž ho stál život. Přistavil si totiž necky a štokdrle k nesprávné kobylí zádi a má milenka mu jediným kopem nadělala z lebky fašírku, což je jen výjimka potvrzující pravidlo, že opilci se ze všech nebezpečných nehod dostanou snadno a bez jediného škrábnutí. A teď už se mé vyprávění chýlí ke konci.
Ráno nadešel okamžik našeho rozloučení. Naše společná cesta životem nebyla možná. Ještě tak vyjet si na jejích zádech na hon, ale dovedete si snad představit, jak bych onu originální čtyřnohou krásku přivedl v naší zemi na ples a pokoušel se zatančit si s ní valčík, polku nebo čtverylku? A pak, kde bychom měli ložnici, na zámku anebo ve stáji? Ne, nebylo to možné. Ostatně kentauřice nechtěla opustit svůj kraj. Dal jsem jí svou adresu a slíbil jí, že pokud se někdy znovu vydám v tento kraj, určitě ji znovu vyhledám. Vzal jsem si kobylu, jež zbyla po vilném opilci, jehož mozek byl otisknut na stěně stáje, a pokračoval v cestě domů. Svou kentauřici už jsem vícekráte nespatřil. Ale za nějaký čas jsem od ní dostal psaní. Žila spokojený animální život s obyčejným pivovarským šimlem, jemuž samozřejmě chyběly jakékoli intelektuální schopnosti, které může získat soustavně se vzdělávající osvícený a moderní člověk naší doby či od přírody moudrý kentaur. Ještě před tím se prý ale z našeho tehdejšího spojení narodili dva potomci, dvojčata. Překrásná kentauřice, avšak němá, a kulhavý mluvící koník, trpící prašivinou. Inu, děti si člověk nevybírá.
(publikováno v antologii erotické literatury Divoká jízda, Odeon, 2006)
Země splněných přání
(věnováno mým univerzitám a všem jejich profesorům)
Prolog
Pětatřicátníci Ervín, Valerián a Kryšpín byli nerozluční kamarádi, kteří pravidelně popíjeli v hospůdce páté cenové skupiny U chcíplý kočky. Když říkám popíjeli, mám tím na mysli, že do sebe házeli piva jako o závod a „udělat nějakou tu flaštičku“, to pro ně taky nebyl velký problém. Nikdo z nich neměl žádnou stálou práci, ale peníze na hospodskou kratochvíli si přesto vždy dokázali celkem snadno obstarat. Onehdy se jako obvykle sešli v notně zakouřenéch prostorách U kočky, zasedli ke třem čerstvě natočeným plzničkám, zapálili si startky, objednali si tři fernýtky a začali debatovat o starých známých. Na přetřes přišel tentokrát pan Hynek.
„Tak si to chlapi představte, že von, ta svině, má barák, dvě auta a takovou udělanou, kozatou jednadvacetiletou bárbínu,“ spustil Ervín „a peněz má, že by s nima moh dláždit Benátky! Jak je to možný? Dyť to byl vždycky takovej trouba, že jo?“
Valerián akorát upil půlku piva, mocně si říhl a moudře pravil „To víš kamaráde, jenže von na rozdíl vod nás umí pořádně anglicky a má vysokou. Ten se na to nevyflák hned po matuře jako my. Ale hlavně dokázal rozjet fungující firmu. To je panečku hlava!“
„Von a rozjet firmu, jo?“ nevěřil Ervín. „To musí bejt ňáká blbost, dyť ten vůl by nedokázal rozjet ani ježka na silnici, natož firmu!“
Kamarádi se jen potutelně usmívali, popíjeli a pokuřovali zatímco Ervín si roztržitě prohrábl zbytky vlasů za uchem, zatvářil se dost nechápavě a pokračoval „Von prej už teď nemusí na práci ani hrábnout, pan podnikatel! Takhle mi to řek, že už je za vodou, že už se prej bude do konce života jenom válet. A my abysme tady vyžírali ten sajrajt, co?“
Do věci se vložil Kryšpín „Ervíne, ser na Hynka i na tu jeho buchtu. Hele, z toho válení mu taky muže prdnout v kouli. To sem znal jednoho a ten taky vydělal najednou balík a potom normálně, vole, nevycházel z baráku. Žrádlo si objednával do domu a nikoho nechtěl vidět. Hele, a za měsíc se za nim přijeli podivat rodiče, dostali se až k němu do ložnice a von tam ležel na posteli a měl tam příšernou spoušť a smrad. Von se totiž už pak z tý postele ani nezvedal, aby si došel na hajzl. Von už pak prostě dělal jenom pod sebe. Se z těch šušňáků prostě uplně pošahal.“
Ervín se opět zamyslel „Hmm, to je fakt divný. Ale představ si tu možnost, víš, jenom teoreticky, že by ses fakt moh furt válet a dělat už jenom pod sebe. Tak to už seš jako fakt za vodou, ne?“
„Anebo v pěknejch sračkách, ty ementále!“ komentoval to Valerián, který právě dopil pivo a típnul nedopalek do popelníku.
„Hlavně přestaň kecat a neflákej se!“ povzbudil ještě Valerián Ervína, který zatím vypil jen půl piva a nyní se snažil dohnat kamarády.
V tu chvíli k nim přivrávoral opilý hostinský se dvěma sklenicemi černé kávy a snažil se jim je vnutit.
„Ale my sme žádný kafe nechtěli, to ste se musel splést,“ odmítal kávu Kryšpín a vyfoukl na hostinského cigaretový dým.
„My si objednali tři fernety,ale na ty ste asi zapomněl,“ vložil se do rozhovoru Valerián, a vzápětí postavil prázdný půllitr hostinskému na tác s kafem „ A kdybyste nám k nim moh donýst eště tři pivča, jo? Díky.“
„Tak kdo teda ty kafča chtěl, hergot?“ ptal se dezorientovaný hostinský sám sebe, ale nahlas. „Co já s nima teď budu dělat?“
„No tak jedno byste si moh vypít sám,“ spustil Valerián, „abyste si vzpomněl, kdo si je vobjednal, že jo?“
„A co s tim druhym?“ optal se ho podroušený hostinský a téměř nábožně očekával odpověď, od níž si sliboval, že vyřeší jeho momentální problém, který pro tuto chvíli považoval za zásadní.
„Já bych věděl, ale vy byste se na mě asi naštval,“ odpověděl Valerián hostinskému a připálil si cigaretu.
„Asi že bych ho vypil taky, ne?“ zkoušel to hostinský.
„Ale kdepak, to přece takle nemužete pít jedno kafe za druhym, to neni dobrý na srdce,“ pustil se do přednášky Valerián, poté co mazácky vypustil kouř nosem.
„Ale helejte se, je tu jedna taková možnost, ale to jenom, kdybyste chtěl, teda kdybyste vopravdu jó moc chtěl, tak byste si to druhý kafčo moh krááásně pomalouuunku vylejt do rozkroku, a to byste byl ale hned probranej.“
U stolu se strhnul řehot a zdegenerovaný hostinský naprosto vyvedený z míry odešel zpátky k pípě, kde skutečně jedno kafe rychle vypil, aby se trochu vzpamatoval.
„Hele, ten je zlitej jak alík, co?“ zasmál se Kryšpín.
„Co jak alík,“ oponoval mu Ervín „ten je jak doga!“
„A už se nám to nese!“ zaradoval se Valerián, když jim za chviličku kolega opilého hostinského přinesl piva a fernety.
„Kucí, tak popojedem! Nástup ke strojům!“ zavelel Valerián, přičemž pozvedl k hospodskému nebi štamprdle a všichni tři si přiťukli.
„Ostrý loket, krátký švih!“ zvolal Kryšpín, zaklonil hlavu a frajersky do sebe kopl ferneta, stejně tak jako Valerián.
„A do hajzlu s Hynkem!“ neodpustil si ještě prohlásit Ervín, než vyzunkl panáka.
„Brrrrrrrr! A svět se hned zlepšil!“ ozval se Valerián hned, jakmile nabral dech po polknutí alkoholu rakvové příchuti.
V ten moment se od pípy ozval bolestivý výkřik přecházející z barytonu do fistule. Kamarádi se podívali tím směrem a přes hustou clonu cigaretového dýmu zaznamenali už jen záda opilého hostinského, jak mizí na záchod, odkud byl vzápětí slyšet proud prudce puštěné vody.
„Ty krávo, Valeriáne, von to snaď fakt udělal,ten mamrd si vopařil péro nebo co?“ řekl udiveně Ervín a pak se všichni tři rozřehtali jako řehtačky.
„Ježiši, to je vůl,“ okomentoval to Valerián se slzama smíchu v očích.
„Každopádně je zralej na záchytku, a to prej dneska příde na pěkný prachy,“ řekl Kryšpín a mocně upil piva.
„Cha cha cha, sem si vzpomněl na jednu příhodu ze záchytky, cha cha cha!“ smál se Valerián.
„Tebe někdy vodvezli na záchytku, jo?“ ptal se Ervín.
„Ale né mojí vlastní. Znal sem ze základky kluka, menoval se Kakáč, Daniel Kakáč, fakt vy volové!“ deklamoval Valerián a snažil se zastavit smích svých kamarádů, který vypukl po vyslovení jména Kakáč.
„Tak neblbněte, dyť sem eště nic neřek. Tak ten Dan Kakáč byl muj kamarád. Po základce sme se nějakou dobu neviděli, asi tři roky, a když sme se pak potkali, vypravoval mi, jak potkal našeho bejvalýho učitěle češtiny, kteraj se zase menoval Sekáč, tušim Bohumil Sekáč, ale to byl fakt sekáč.“ Také jméno Sekáč vzbudilo zasloužené ovace smíchu.
„Tak ten Sekáč vypadal tak trochu jako Waldemar Matuška, mohlo mu bejt tehdy tak čtyřicet, když sme chodili do školy. Všichni ho měli rádi, byl to férovej učitel a měl takový vtipný poznámky k nám žákům, když někdo zlobil, třeba jako: Až bude svátek blbečků, přinesu ti kytičku, jo a taky napsal knížku vo Eduardu Štorchovi. Všechny holky ze třídy jí tenkrát měly a nechaly si jí vod něj podepsat. Já jí teda v životě nečet, ale to je jedno. Prostě de vo to, že ten muj kamarád Kakáč, když mu bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, tak se hrozně vožral, vypil snaď sám láhev vodky, přišel domu, vychcal se do akvárka a pak začal mlátit svojí ségru a nadávat svý mámě. No a ta na něj zavolala policajty, který ho vodvezli na záchytku. A když se ráno Kakáč probudil přivázanej k posteli, tak otočil hlavu k protější posteli, kde zmerčil povědomej ksicht. A tak se zeptal: Nejste vy náhodou pan učitel Sekáč? A Walda Matuška z druhý postele mu povídá: No, to sem. A ty si Dan Kakáč, že jo? Tebe sem učil.“
„Cha cha cha, cha cha cha!“ Ervín a Kryšpín se řehtaj na celou hospodu.
„A tak se stalo,“ pokračoval Valerián „že se učitel a jeho žák sešli na záchytce. Ten učitel tam prej byl za to, že ho nechala ňáká ženská. A von se teda vožral a pak jí volal z telefonní budky. A když mu ta ženská zavěsila, tak von tu budku vzteky rozmlátil, no a za to ho policajti sebrali.“
„ Á cha cha cha!“ smáli se Ervín s Kryšpínem „Učitel češtiny a rozfláká telefonní budku, a eště potká na záchytce svýho žáka, no to se ti, voe, povedlo, cha cha cha!“
„Ten Kakáč byl taky dobrej, v sedmnácti vypít sám láhev vodky, to byl asi vodkojenej maltoferochínem, ne?“ ptal se Ervín.
„Maltoferochín?“ podivil se Valerián. „Co to je, to neznam.To je ňákej fet z malty nebo co?“ „Tys to v životě nepil?“ divil se Ervín. „Mně to rodiče kupovali, dyž sem byl malej. Vám né? To bylo takový slabší víno, který obsahovalo železo a prodávalo se v lékárnách, páč bylo jako výživný. Mně tim naši doma napájeli, abych prej byl zdravej.“
„Cha cha cha,“ smál se Kryšpín „Kdyby tě teď tady viděli s náma, jak do sebe vobracíš paňáky, tak by si asi vytrhali všechny vlasy, co z tebe díky nim vyrostlo. Udělat takhle z kluka alkoholika, no já se poseru!“
„Klidni hormón, vole!“ na to Ervín „To mám přece pod kontrolou, né?“ a vypil naráz půl plzně.
„Já si teda maltofrochýn, nebo jaks to řikal, nepamatuju, ale vzpomínam si na tvrdolín. Víte co to byl tvrdolín?“ nasadil brouka do hlavy kamarádům Valerián.
„Ježiši, to je ale nablbej název, zní to jak Frýdolín,“ komentoval to Ervín.
„To asi bylo něco jako Vijagra, ne?“ hádal Kryšpín.
„To seš celkem blízko, jenže tvrdolín se dával, ty vole, plemennejm bejkům, aby mohli vopolodňovat krávy,“ uvedl na pravou míru stav věcí Valerián a pokračoval „To mi právě jednou na základce řikal spolužák, že byl na ňáký svatbě svejch příbuznejch na vesnici a tam, ty vole, ze srandy nasypali kamarádi ženichovi tvrdolín do pití, aby si jako s nevěstou fakt užil tu svatební noc.“
„Nó, dobrý čímani,“ komentoval to Ervín.
„Jenomže se to zvrtlo,“ pokračoval Valerián „protože to omylem vypila nevěsta.“
„Takže vona pak byla rozhicovaná místo něj, jo?“ ptal se Kryšpín „Ale stejně si to mohli užít dobře voba, ne?“
„Jo, to by možná mohli,“ kontroval Valerián „jenže nevěstu vobjevili chvíli potom, co to vypila, jak si to na zemi u záchodu rozdává s nohou vod stolu!“
„Ó ho ho hó!“ chechtali se Ervín a Kryšpín „No to je nátěr! A jak to dopadlo?“
„ No prej z toho byl pěknej průser,“ na to Valerián „Nevěstu vodvezli někam do nemocnice a dál už to nevim.“
„Hele, já sem už zase na suchu, zavolejte někdo to vopařený trdlo ze záchodu, ať nám přinese další rundu,“ prohlásil Ervín, který dopil druhé pivo a zmínkou o opařeném hostinském pobavil kamarády.
„Háló! Tři piva a tři fernety!“ zavolal Valerián na střízlivého a neopařeného hostinského, který právě procházel kolem a típl další cigaretu, aby si hned zapálil novou. Hostinský byl za chvíli zpátky s další rundou, a tak to šlo ještě nějakou chvíli, dokud nebyli všichni tři kamarádi úplně tuzí a v bezvědomí.
Epilog
„Ty vole, to byl teda nářez!“ ulevil si Ervín, když se probral z alkoholického deliria pod stolem v notně zakouřených prostorách hospůdky páté cenové skupiny U chcíplý kočky.Těžce se vydrápal na svou židli a skrze těžkou kouřovou clonu tušil siluety kamarádů. A hned si zapálil cigaretu, aby se probral.
„To mi povidej,“ ozval se ochraptělý hlas, nejspíš Valeriánův.
„No, já se teda zmastil, jak papír vod sekaný,“ bylo slyšet bručení Kryšpína.
„Mně se teda zdála pěkná blbost,“ spustil Ervín.„že už byl jako večer a já zas potkal toho zazobanýho Hynka, ale vypadal už vo dost starší, a takovou sem mu jí fláknul, až upad na zem. No jo, jenže von si pak mobilem zavolal policajty a já byl tak na kaši, že sem se nemoh bránit,když mě nakládali do auta. A Hynek dal každýmu z těch policajtů litr a voni mě vodvezli autem za město a tam mi teda dali pěknou nakládačku. A Hynek tam byl taky, smál se mi, nakonec mě kopnul do břicha a křičel na mě, jestli bych chtěl, aby mi pečený holubi lítali sami do huby. A pak mě praštil policejním pendrekem do vobličeje, a zlomil mi nos, až mi tekla malinovka. A pak sem se ráno probral někde na louce, takže sem musel šlapat pěšky po silnici zpátky do města a nikdo mě nesvez.“
„Teda kamaráde, to nebylo moc hezký delírko,“ zhodnotil Ervínovo vyprávění Valerián.
„A co ty? Co se ti zdálo, kdes byl ty?“ zeptal se Valeriána Ervín.
„No, já…,“ Valerián se usilovně nažil rozpomenout, co se s ním dělo od doby, kdy přestal vnímat svět., ale jeho mozkovna mu žádné odpovědi prostě nenabídla.
„…já fakt nevim,“ ošíval se nevrle Valerián „Pozdějc se snaď rozpomenu.“
„Co takle bílý myšky,“ zkoušel mu napovídat Ervín „neviděls?“
„Di do prdele s myšema, vole!“ utrhl se Valerián na Ervína.„Ty tvoje pečený holubi mě pronásledovali, abys věděl!“
Ervín se rozchechtal, až se rozkašlal „Jak to, pronásledovali?“
„Páč kamaráde sice lítaly lidem do huby,“ vymýšlel si Valerián narychlo svoje vlastní delirium „jenže lítali hodně rychle a byli tak velký, že ti ucpaly chřtán, takže ses buď zadávil anebo tě trefili do hlavy, a v tý rychlosti to byla taková šlupka jako by tě trefil bumerang, takže si po tý ráně natáh brka, a tak holt bylo lepší před nima zdrhnout.“
Ervín s Kryšpínem se smáli dýchavičným smíchem starých astmatiků.
„A to se ti fakt zdálo, jo?“ otravoval zase Valeriána Ervín „nebo sis to teď vymyslel?“
„Ty chytráku, a jak by mě asi takováhle blbost mohla napadnout, co myslíš?“ kontroval Valerián.
„No a ty?“ zeptal se Ervín Kryšpína „co se zdálo tobě?“
„No, to snad ani nechtějte vědět,“ odpověděl neochotně Kryšpín.
„Nekecej a vybal to!“ zavelel Valerián.
„No, mně se zdálo, že mi před vočima naráz uběhlo třicet let a vy dva ste tam byli celou dobu se mnou,“ odpověděl Kryšpín.
„Cože?“ ptal se Ervín „Co je to za blbost? To se ti fakt zdálo? Tak nám to pěkně vyklop celý vod začátku.“
„No prostě,“ rozpovídal se Kryšpín „seděli sme tady U kočky až do rána jako vždycky, pak sme se vodprdelili domu a takle se to vopakovalo furt dokola, ale hrozně rychle a trvalo to celejch třicet let, nekecam!. Naše ženský se s náma rozvedly a vykoply nás na ulici,tak sme se dohromady složili na takovej levnej podnájem. Těch našich kšeftíčku ubejvalo a pak už sme na to uplně srali a začli chodit na pracák. Ale tam nás za ňákej pátek už taky měli dost, takže sme začli docházet na sociálku, a z toho podnájmu nás vykopli, a tak sme pak přespávali v ňákym sklepě, ale po čase nás vyhodili i votamtaď, takže sme se zabydleli na nábřeží pod Palackýho mostem v takovejch větších papundeklovejch krabicích, a začali sme somrovat cigára, ňáký drobný, lahváče a tak. Začas už sme normálně žebrali u Karlova mostu.Dyž nám pak bylo šedesát, tak nám sice přiklepli důchod, ale hrozně malej, tak sme holt somrovali a žebrali dál a zůstali sme pod mostem. Ale přitom sme furt chodili sem ke Kočce každej den a dávali si plzeň s fernetem.“
Kryšpín dovyprávěl svůj sen a rozhostilo se hrobové ticho. Ticho, které náhle přerušil ostrý hlas hostinského „Tak, a bude se platit, pánové, platit! A s tou sekerou vod minula to dělá dohromady čtyřistašedesát pět korun českých!“
„Cože? Jak vod minula?“ ptal se Valerián přízračné postavy hostinského, která vystupovala z kouře obklopujícího jejich stůl.
„Slyšíš dobře, ty starej somráku! Nechali ste mi tady včéra sekeru tři kilča a vodešli ste bez placení! Tak teď to koukejte všecko zacálovat!“
Jak mi to řek ten drzej chlap? pomyslil si Valerián Ty starej somráku? Dyk je mi teprv pětatřicet, nemužu přece eště vypadat tak vopotřebovaně, aby mi takle někdo řikal.
Vtom někdo vyšel ven a nechal dokořán otevřené dveře a dovnitř špeluňky vnikl s čerstvým a studeným zimním vzduchem dravý vichr, který rozfoukal všudypřítomnou kouřovou mlhu. Díky této příhodě se Valeriánův zrak nečekaně prudce zostřil, asi jako by si náhle nasadil brýle s šesti dioptriemi na jednu každou oční bulvu a překvapeným pohledem utkvěl na svém okolí. Pane bože, ať to není pravda! modlil se v duchu Valerián, protože to, co viděl, ho k smrti vyděsilo. Toho mladého hostinského tu ještě nikdy neviděl, což by mu ani tak nevadilo, třeba ho sem vzali jen na výpomoc. Ale místo jeho dvou kamarádů seděli naproti Valeriánovi dva zanedbaní chovanci nějakého hodně levného domova důchodců. Jeden z nich měl jako by scvrklou, úplně plešatou hlavu, ale zato měl dlouhý bílý plnovous,který si právě, zřejmě nechtěně, máčel v pivním půllitru. Nos měl křivý, jako by ho měl kdysi přeražený. Druhý měl na hlavě zbytky čehosi šedobílého, co by se snad mohlo kdysi dávno při troše fantazie podobat vlasům a jeho zpuchřelému obličeji trůnilo několikadenní bílé strniště.Valerián se pozorně zadíval do očí ve scvrklé hlavě vousáče a náhle zesinal. V jeho vypitém mozku, děravém jako cedník, docházelo k závažným poznatkům. Tenhleten dědula s tim křivym nosem, ten mi tak trochu připomíná Ervína, ty jeho oči… a ten druhý… Ježiši, dyť to je celej Kryšpín zamlada, ale tenhle je starší, asi tak vo sto let! A Valerián si sáhl oběma rukama na vlastní obličej. Nahmatal na něm kůži drsnou jako smirkový papír. Potom si sáhl na hlavu, kde nahmatal jen několik málo řídkých a mastných vlasů, bradavice, které nikdy dřív neměl a něco jako tukové kuličky. Konečně se podíval na své ruce. Byly žilnaté a vrásčité. Takže Kryšpín a ten jeho sen…docházelo pomalu Valeriánovi … to nebyl sen, to byla pravda, panebože, to se dovopravdy stalo a jenom Kryšpín si to byl schopen zapamatovat, i když si myslel, že se mu to jenom zdálo, a já a Ervín, my sme těch třicet let projeli jako na horský dráze, furt nakalený mimo sebe a najednou je to všecko pryč! Panebože! A Valerián nahlas zaúpěl. Mezitím jeho se jeho kamarádi skládali na útratu, přičemž jim chybělo ještě asi stodvacet či stotřicet korun. Zdecimovanému Valeriánovi se zdálo, že jsou s touto „novou“ situací nějak podezřele smíření. Jako by je to vůbec nepřekvapilo, jako by o tom už věděli z dřívějška či co. Teď, když se rozplynul kouř, museli přece vidět, jak za ten jeden večer v hospodě strašně zestárli, tak jak to, že jsou tak bohorovně klidní? Ale jak by jim to vlastně mohlo dojít, prozřel náhle Valerián, když mají mozek děravý jako ementál? Čas pro ně nehraje žádnou roli, jde úplně mimo ně, stejně tak jejich vzhled, vlastní jako cizí, všechno jedno. Jediné, co je zajímá, je ten červ někde tam uvnitř nich, který má stálou žízeň a chce pít, pořád pít. A já sem nemlich to samý, sem jeden z nich, prostě jen starej vožrala, panebože!
„Valeriáne, tak sakra chlape, vysyp na stůl šrajtofli,“ cloumal vousatý dědula s křivym nosem rukávem Valeriánovy košile. Ten jako v mátohách vytáhl peněženku a rezignovaně ji položil na stůl. Hostinský mezitím shrábnul peníze od Ervína s Kryšpínem a prohlížel Valeriánovu peněženku.
„Prázdná, sakra, uplně prázdná!“ rozčiloval se hostinský.
„Tak dobře, zbytek po vás chtít nebudu, ale už mi sem víckrát nevlezete! Ten váš směšnej důchod si laskavě choďte prochlastávat jinam. A teď už vypadněte, zatracený dědkové!“
Nato se všichni tři staříci beze slov zvedli, vykročili ven do ledové prosincové noci a zamířili k domovu, pod Palackého most do třech zasněžených a vymrzlých papundeklových krabic, kde bydleli už řadu let.
(publikováno v Povídkovém sborníku knihovnicka.cz, Tribun, 2007)
"Na vojně nebyls, si člověk na hovno!" řekl mi tatíček
Tak jsem se přece dostal na vojnu, ačkoli mi bylo už skoro třicet let a navíc jsem si před lety odsloužil náhradní vojenskou službu, takzvanou civilku, částečně na jedné poliklinice, převážně pak v akademické knihovně. Nu což, civilní služba mi tedy nebyla státem započítána, zřejmě se s tím nedá nic dělat. Asi to je má vlastenecká povinnost, sloužit přímo v armádě. Zajímavé je, že většina vojáků jsou chlápci stejně staří jako já, dokonce i mnohem starší. Všichni jsme shromážděni v tělocvičně kasáren, kde se povalujeme na žíněnkách už v čerstvě nafasovaných khaki mundůrech, povídáme si a pokuřujeme retka.. Zatím je to leháro, už nám tu chybí jen kafíčko, pivíčko, koňáček a buchtičky se šódó. V duchu si říkám, že mám štěstí, protože tihle vojáci jsou stejní lemplové jako já. Přichází nějaký stařičký důstojník a velí nástup. Vypadá ale spíš jako c.a k. oficír, má na hlavě takový ten třírohák s třásněmi a po boku má šavli. Nicméně všichni kromě mě se zvedají a pomalu se formují do řady. Důstojný dědula jde ke mně a nahlas se mě ptá, co mám za problém. Zcela klidným hlasem mu říkám, že nemohu vstát, protože mě bolí pravá noha, co ji mám skoro o centimetr kratší a proto jsem si taky sundal pravou botu. Nejsem simulant, prostě jsem jenom tak trochu kripl. Myslím si, že teď ten starý začne vyvádět pořádný tyjátr, ale kdepak. Má takovou dobrotivou tvář s bílými kníry a licousy, připomíná císaře Františka Josefa a povídá mi, že to má čas. Holt počkáme až mě ta noha přestane bolet, pak si teprve nasadím botu a vstanu.. S tím nelze než souhlasit. Děda velí pohov, přisedá si ke mně společně s ostatními novopečenými vojáky a dává se s námi do řeči. Přesluhuje už devadesát let, panečku! Proto je tak rozumný a nemá v hlavě místo mozku bramboračku, na rozdíl od většiny vojáků z povolání. Nejhorší bývají poddůstojníci, ale tady naštěstí žádní nejsou. Tlacháme a já si říkám, že už mě ta noha vlastně nebolí. Ovšem dokud mě bude bolet nebudeme muset mašírovat a cvičit, takže o tom, jako každý správný a mazaný blb, zatím pomlčím. Jestli to takhle půjde dál, může ta vojna být nakonec velmi zábavná. Toho oprýmkovaného a ometálovaného metuzaléma už máme otočeného kolem prstu, tak by nám teď mohl vypláznout žold a napsat vycházky, abychom mohli vypadnout do města a roztočit to s krasotinkami v šantánu a v dancingu. Akorát mě strašně mrzí, že až budu svým kamarádům v civilu vyprávět, jakou jsem měl na vojně zašívárnu, tak mi to nikdo neuvěří. Ale to nevadí. A nyní již vzhůru do bordelů, vojáčci! Padlé ženy čekají na další dobytí. Tomu tedy říkám cvičení!
Let čmeláka
Krásný letní den. Procházím se po zahradě a pak vycházím ven na cestu. Stojím tam s hlavou zakloněnou, rukama si cloním pohled od slunečních paprsků a mžourám do nádherné modré oblohy, do bílých mraků. Odněkud z dálky se ke mně přibližuje silný brumlavý zvuk: brmm brmm brmm brmm brmm brmm brmm… A už ho vidím! Je to čmelák, avšak ne onen chráněný druh hmyzu, nýbrž populární práškovací letadlo oranžové barvy ze sedmdesátých let. Jaký je to naň krásný pohled a jak si motorem báječně brumlá to své brmm brmm brmm brmm brmm brmm brmm! Radostně mávám jeho směrem, buď pozdraven, milý a dobrý čmeláku! Ale zdá se, že má nějaký problém, neboť pravidelný rytmus motoru se zadrhává a vynechává, asi jako dech silného astmatika před záchvatem. Brrrmm…brrrmm…brrrmm…čmelák po obloze kolísá ze strany na stranu, chvílemi ztrácí výšku, připomínaje tak chůzi opilcovu i s jeho pády. Brrrmm… brrrmm…brrrmm…a ticho. Čmelák nadobro zmlknul a nabral směr prudce dolů, blízko naší zahrady. Chvíli se bezhlučně blíží k zemi, ale čím je blíž, tím víc je slyšet svistot větru kolem tohoto Ikara. Pak se ztrácí za sousedovic stodolou a následuje výbuch, úplná kanonáda, a plameny a dým. Utíkám pryč od místa výbuchu, avšak pozpátku, abych nepřišel o tu podívanou, přičemž si zacpávám uši palci a snažím se krýt hlavu lokty, když vidím nějaký předmět ve vzduchu připomínající obrovitý bumerang, jak se chystá dopadnout přímo na mě. Bác! Dva metry ode mne dopadla vrtule, zvířila prach a štěrk a dorotovala až těsně před mé nohy, kde se zastavila. Že to ale byla šlupka, až jsem si samým leknutím málem nadělal do gatí.
Velká Cena Markvartic
Bylo příjemné letní počasí a já trávil dovolenou na chalupě. Rozmlouval jsem přes plot s naším sousedem, starým panem Švestkou, o rychlosti zahradních traktůrků. Slovo dalo slovo a ještě to odpoledne jsme vyhlásili závod. Start byl pod kopcem u kravína a cíl až na návsi. Pro vítěze byla připravena cena v podobě tří hlávek zelí. Sešlo se poměrně hodně lidí. Kolem mého traktůrku se ochomítala omladina, okolo stroje pana Švestky zas jeho generační vrstevníci. A bylo odstartováno! Okamžitě ujíždím svému soupeři a.vytvářím si slušný náskok. Cítím se jako Michael Schumacher. Jsem ovšem teprve v půlce dlouhého kopce a zdá se, že trochu zpomaluji. Zato pan Švestka jede stále stejným tempem a pomalu mě dohání. Mladí i staří diváci běží podél cesty a nadšeně fandí. Jsem už téměř na vrcholu, ale motor mi vaří a můj soupeř je těsně za mnou. Snažím se vytáhnout z mašinky maximum. Konečně se dostávám na vrchol, kde mi však vybuchne motor, zatímco pan Švestka s úsměvem projede kolem. Sedím opodál nepojízdného traktůrku a cítím se jako Mika Häkkinen. Moji příznivci se ženou ke kouřícímu vraku v naději, že ho opraví, nicméně mně je jasné, že jsem prohrál.
Kentauřice z JZD
Projížděl jsem se na bicyklu po lesních cestách našimi krásnými hvozdy. Kousek přede mnou jel valník tažený koněm, alespoň tak se situace jevila z mého pohledu. Když jsem však pořádně šlápl do šlapek a předejel povoz, nestačil jsem se divit. Vůz nebyl tažen koněm, nýbrž kentaurem, a sice samicí! Hříva uhlově černých vlasů pokrývala půvabná ramena a padala až na jemná ženská záda, obnažená božsky tvarovaná ňadra pohupovala se v rytmu klusu a v obličeji skvěl se výraz Madony. Úžasné stvoření, tahle kentauřice! Málem jsem kvůli ní spadl z kola, jak jsem se po ní otáčel. Dívala se na mne klidným pohledem a usmívala se. Všiml jsem si, že má namalované rty výrazně rudou barvou. Dal jsem se do řeči s vozkou. Kentauřici prý chovají v místním JZD. Fascinován neobvykle půvabným lichokopytníkem, pokračoval jsem v cestě až do jeho stáje, kde mi později bylo dovoleno krásku nakrmit. Pokoušel jsem se s ní zavést rozhovor, ale vůbec nepromluvila. Pořád se na mne akorát usmívala a žrala mi z ruky seno. Pomyslel jsem si, že nakonec je asi přece jen pouze tažným zvířetem. A to mi přišlo velmi tragické.
Ohnivzdorný kocourek Pětiočko
Procházím se Stromovkou, když si povšimnu čehosi ne úplně nezajímavého. Na trávníku leží cosi a dýmá. Jdu blíž a vidím, že je to notně ohořelé. Zdvíhám to a snažím se to rozpoznat. Vzdáleně to připomíná plyšovou hračku. Převracím ji všelijak v rukou a zkoumám ji. Tu by mohla být posmutnělá grimasa tlamičky, tu by mohla být ouška. Náhle se rozpomínám a hračka jako by dostávala svou původní podobu. V dlaních mi ožívá kočka, vysmekne se mi, zamňouká a zmizí v křoví. Ohnivzdorný kocourek Pětiočko.
Probouzím se nahý u otevřeného okna a nejsem si jistý, jestli jsem z něj nechtěl vypadnout. Jsou to však jen čtyři patra, takže bych mohl přežít a pak bych vegetoval jako invalida. Raději zavírám okno a jdu spát.
Co všechno se může přihodit čtenáři dobrodružné literatury
Jsem zase malým chlapcem a sedím s dědečkem na trávníku v parku.Dědeček otevírá knihu s krásnými obrázky, jistěže dobrodružnou. Jedná se o Děti kapitána Granta od Julesa Verna či něco podobného. Nahlížím dědečkovi přes rameno a čtu si s ním. A tehdy jsem vtažen do děje knihy jako jedna z jejích postav. Nyní jsem anglickým koloniálním důstojníkem v africké divočině, jenž se snaží chránit čest dámy, kterou chce uzmout lidožravý negr. Kanibal má nade mnou převahu. Mluví lámaně anglicky asi jako Číňan a sděluje mi, že mě sice může zabít, ale není to jeho cílem, dáma prý bude beztak jeho. Jsem již zcela vyčerpán a vydán napospas svému sokovi. Ďábelsky se chechtá, hovoří ke mně svou hatmatilkou, přičemž si bere jehlu a niť a prošívá mi nos od kořene ke špičce. Je to velice bolestivé, negr se směje a mumlá, že jsem se neměl pokoušet bránit dámu. Poté mi otvírá ústa a prošívá mi jazyk. Paralyzován bolestí, neschopen vydat ani hlásku, chlemtám svou vlastní krev, když tu se opět ocitám v parku, ovšem dospělý a bez dědečka. Mám zakrvácený celý obličej, cítím strašlivou bolest v ústech a v nose. Vytahuji si niť z nosu a jdu se objednat k lékaři, neboť vytáhnout si niť z jazyku se neodvažuji.
Rendez-vous se zápletkou přímo detektivní aneb Operní féerie č. 2
Maje dostaveníčko s rozkošnou blondýnkou, očekával jsem ji, sedě v zahradní restauraci, kde můj zrak upoutala půvabná dvojice něžného pohlaví právě dorazivší. Mladší z nich, ještě slečna, odešla na toaletu, zatímco druhá, již zralá žena, přisedla si ke mně. Po příjemné konverzaci chystali jsme se k odchodu, avšak po schovance mé společnice nebylo ani vidu, ani slechu. Zničehožnic se mi rozjasňuje v hlavě, podivné tušení mění se v jistotu. Přicházím k obéznímu Číňanovi sedícímu opodál, jenž na klíně objímá velký cestovní kufr a snažím se mu jej vytrhnout. Číňan se urputně brání a hlasitě protestuje. Jsem však energičtější než on a otvírám jeho zavazadlo. Vypadne z něj několik nevinně vypadajících vypuštěných gumových nafukovaček. Jsou to však operní pěvkyně a talentované barové zpěvačky, které obludný Číňan unášel do Orientu, aby je v pochybných šantánech či v harémech slizkých šejků výhodně měnil za opium. Stačilo jen přiblížit se v nestřežené chvíli k obnaženým zádům jedinečných umělkyň, vytáhnout špunt v místě zapínání podprsenky a zcela vypuštěné nebožačky pak připomínaly beztvaré nafukovací hračky z koupaliště. Na místě obchodu je pak zločinec vysypával z kufru a nafukoval do jejich původní podoby. Číňan byl tedy odhalen, odvádějí jej v želízkách. Mezi vysvobozenými ženami, které musel zločinec před svým zatčením znovu nafouknout, je i pohřešovaná schovanka, jež mne společně s ostatními, zahrnuje nehynoucími slovy díků, jakož i tisícerými polibky.
Arbeit macht frei!
Protože jsem vězněm koncentračního tábora, není divu, že mám stále hlad, tak jako moji přátelé spoluvězni. Se dvěma z nich jsem se domluvil na uspořádání oběda. Tajně jsme vlezli do liduprázdné kuchyně, našli potraviny a nádobí a pustili se do kuchtění. Bude to vepřový guláš s bramborem, mňam! Do obřího hrnce sypeme kopu brambor a spoustu masa. Hustá omáčka už se nám pěkně vaří, všechno jde jako po másle. Bohužel to vypadá, že už nás objevila ostraha, neboť slyšíme zvenku nervózní poštěkávání našich věznitelů. Přichází rozčilený velitel tábora a křičí na nás, co že si to dovolujeme. Salutuji mu v pozoru a podávám hlášení o přípravě oběda. Z hrnce se line příjemná vůně, což přiměje velitele k ochutnání našeho výtvoru. Jeho tvrdé rysy mizí a v tváři se mu objeví výraz blaženosti. Prý je to výborné! Usmívá se a poplácává nás po kostnatých ramenech. Dostáváme povolení sami si vařit, než půjdeme do plynu. Tak tohle jsme nečekali! Šťastní jako blechy vyhazujeme do vzduchu naše pokrývky hlavy a tancujeme kozáčka.
Holešovická příhoda aneb Čundrcountryshow s ptakopyskem podivným
Na místě bývalého holešovického kina Domovina je nyní hospoda se zahrádkou. Sedím zde s několika přáteli a popíjíme pivo. Je tu hudebník a humorista Ivan Mládek, který má u stolu položený velký pohybující se baťoh. Ptáme se Mládka, co má v zavazadle. Prý tam má živého ptakopyska. Příliš to nechápeme. Mládek se směje, otevírá baťoh a z něj se skutečně vybatolí jediný vejcorodý savec této planety. Ptáme se Mládka, k čemu je mu ptakopysk. Prý ho používá místo čepice, když je mu zima na hlavu. Příliš to nechápeme. Mládek se směje a skutečně si pokládá ptakopyska na svou abnormálně velkou a plešatou lebku. Je to opravdu bizarní pohled. Nad Mládkovým čelem za plochým zobákem hledí na nás pár zvířecích očí. Blánovité tlapky šmátrají po Mládkových spáncích. Ptakopysk podivný, podobající se beranici, pokrývá celou hlavu Ivana Mládka.Užasle zíráme na smějícího se optakopyskovaného Mládka podivného a objednáváme si další piva.
