JÁ A TAK

Jsem konzistenstní v protimluvech, jednoznačnej v paradoxech,
Rozumem plně oddán citu
A přitom ve skyrtu tajně vkládám myšlenky ze zmatku do řádu
Uprostřed pokoje bez ladu a skladu.
Nemám náladu na trápení, sere mě se zlobit,
Vrátim se na byt a budu se smát z hloubi srdce
Humoru, co je vážnej, smutnej a trpce voní,
Jako loni, jako letos, jako příště.
Nestálost se drží jako klíště mýho rukávu,
Sednu si na trávu, poslechnu píseň ticha,
Hlad bez břicha, smích a vina na něčem nevinnym,
Kdo ví, třeba si ještě dneska usmyslim,
Že nic nedlužim lidu ani sobě.

Jsem nervózní ze svýho klidu,
Jak k tomu přijdu, když přijdu na to, co už znám,
Přijdu domů, vlastně tam, kde doma jsem,
Někde mezi dobrem, zlem a neutrálnem,
A z ničeho nic naplánuju, jak bejt spontánní.
Koupim lístek na stání do přírody,
Nasbírám body na kartu od hlubokýho lesa,
Smíšenýho, směšnýho, smyšlenýho.
Spíš jen mýho, už tak stýho, kterej jsem navštívil
A přitom ten stej je pořád ten stejnej,
Jen předej ten pocit dál, řikám si,
Ale než otevřu pusu, už je zase vzpomínkou.

Přetvářka je moje právý já,
Muj humor tak interní, že jen já ho chápu, někdy ani to ne,
I tak ho hodim do větru, i když ho nikdo nechytí a utone,
Ledabyle, leda by letěl mezi prstama a uvíz na kousku odchlíplý kůže,
Možná může, proč by nemoh,
Chytí se a uvelebí, když konečně našel místo, kde se dobře spí.
Ale každej ví, že pod okapem je největší déšť,
Čas běží, ale zbytečně, když ti šplouchá ve věži,
Dveře jsou otevřený, ale jiný se zavřely,
Lehnu si do jámy, co jsem si vykopal, i když jsem myslel, že jsem někdo jinej,
Obalim se ranní rosou a rovnou rozpiju rozdíly mezi rozpaky a radostí,
Učinim za dosti svý mladosti a odepřu si, co mládí nepatří,
?Jseš mladej a můžeš si dělat co chceš, tak co blbneš,
Zakazuju ti nebejt svobodnej.?
Ne.

Beru vážně nevážnost, dětinskost dospělosti,
Vlídnost dobře míněný zlosti, která nefungovala tehdy
A nefunguje teď. Život je trochu jako zeď,
Můžeš na něj lepit plakáty, který maj říct něco o tobě,
Ale jsou jeho součástí, nebo něčim nalepenym, co když strhneš, nechá jizvu po lepence?
Možná, že proto mám ke konci července nejmenší tendence mizet.
Život je taky jako semafor. Ne, spíš jako pěšina!
Každej je jinak dlouhej a často je součástí metafor.

Chci bejt subjektivní, ne objektivní,
Subjekt je v něm, subjekt i v ní,
Subjekt je živej, i když to slovo tak nezní,
Objektivně nepopíšeš, co dělá les lesním,
Nejsou to kmeny, neni to kůra, neni to listí.
Kdo chce, tak zjistí, že nic zjistit nejde,
Že všechno přejde a možná se vrátí,
Ale ten okamžik uplyne nenávratně. To každopádně.
Hodnotim kladně, co zítra fádně.
Miluju, co zítra ztratim.