Hromada Jaroslav

Zrozeni proti své vůli zmocňujeme se opatrně svého okolí abychom postupně sklípky svých zkušeností naplňovali podobami našich budoucích skutků. Vnitřní krajiny duše zarostlé lesy našeho dětství protékají hořké řeky smutku z touhy po Bohu. Jen ten nalezne klíč od hladových komnat duše, kdo dokáže se postavit bloudivým rytířům závisti a…

Bůh ve mě umírá smutkem a já s prázdnými dlaněmi jak lovec bez nábojů, snažím se nasytit prázdné studánky bolestí. Včera jsem Tě potkal neschopen oslovit Tě tam, kde jsi to čekala, němý ranami samoty hloupě jsem civěl do Tvé tváře. a voda snění zmizela do ztracena podobna vyplašeným holubům. opět jsem zavřel pláštěnku osamnen1 a…

Jenom si mě zařazujte do prázdných regálů Vaší ochoty porozumět, jen si mne chytejte do lepkavých slibů věčné přízně a ochotně se otevírajících spíží plných knih... které by jste mi rádi zakázali číst. Již jsem přeskočil kaluže strachu vyteklé z Vašich úzkostí. Nestojím o stíny ukryté mezi řádky lichotek, které jako sladké bonbony …

Operační sál je probuzen jenom duše se vzpírá, na podlaze umírá radost - ze života v kaluži moče. Tělo je okupováno karavanou vezoucí bolest do vyschlého písku vzpomínek na lepší časy. Za okny mraky pohřbily slunce smích žen doléhající odkudsi z ulice kope do naší úzkosti jako do prašivého psa určeného k utracení. Tiskneme v dlani poslední peníz na úplatu…

Klíčíce ve svých dětech žloutneme stářím v rozlehlých prostorách luk prožitých starostí a jako malá slunce rozkvetlých pampelišek v galaxii louky našeho současného života, rozptylujeme ve větru času křehká semínka našich zkušeností, toužíce aby některé z nich zapustilo kořínky do živé půdy smíchu dětí a vzdálily…

Včera jsem říkal keři zimolezu, když trpce snášel suchost léta a celý sladce voněl touhou po včelách, že opět půjdu s duší na trh na konopném provazu povedu ji s nožem skrytým za zády, kdyby se snad nelíbila aby mi zůstala naděje ubránit se hladu a lepkavé trýzni z neúspěchu. Že vyříznu tu cihlu bolesti uvízlou v krajinách touhy po úspěchu…