2. 1. 2019

Jsme v dálce, jsme pod povrchem,
Kloužeme a mžouráme,
Jsme ztracený v podchodu, osm set metrů od východu z kumbálu,
Každej sám ve svym plurálu, v sálu všeho skrytýho,
Zlýho, rozlitýho, nedobytýho;

Jsme jedenáct tisíc metrů nad věcí, umíráme stezkem;
Kdo sem dal ty mraky?
A taky tu volnost? A taky nás?
Zas vrážíme do zrcadel za rohem,
Ne, pryč s nima! Jsou plný lží.

Rodíme se v krvi, boříme se do žáru slunce,
Slyšíme svůj tep v ohni lsti, v listí úspěchů a zklamání;
Jak je sakra rozeznat?
Běžíme za svým stínem, dokud ho další lampa neobrátí,
Běžíme do výtahů mezi stropem a podlahou, zaseklý na půl cesty.
Je nám zima bez aspoň jedný olověný vesty.
Je nám zima mimo hřejivý lůno.

Bojíme se bouře a těch momentů, kdy je všechno vidět,
Propastí a puklin, prasklin a průrev, bláta vyvěrajícího na povrch,
Bláta, co má bejt za ledničkou nebo pod postelí,
V kredenci v horní přihrádce, kam nikdo nedosáhne,
Pěstujem ho a nevíme jak vypadá,
Jak je cejtit mezi prsty,
Jak chutná.

Večeře je sedm let po poledni,
Snad zdechne hladem to, co prozrazuje naši pýchu.
Napřesrok vstanem, plný křivd a slizu jako loni,
Zkrátíme si šlachy a prodloužíme míchu,
Večerní rozhodnutí jsou do jednoho k smíchu.