Nacházíte se na stránce: Autoři / Bohumil Macháček

Bohumil Macháček

(26.8.1956 - 2.5.2023) Český básník, esejista a filik z Písku. Výbor z jeho veršů s názvem Trojstěžník napíná plachty stále čeká na nakladatele. V roce 2017 mu vyšla novela 2022  Město na konci času.

https://www.facebook.com/pg/V-kaštanovém-listí…

-

Pusť si tu krásu do duše
Je to jako bys dostal šek
Bianco šek od Ducha
Už to znáš
Co si tam napíšeš
To tam máš

Kostka je vržena

Jak na skřipec natažen
Mezi východem a západem
Na dvou barových židlích
Dvou křeslech proutěných
Moc krve ředí můj líh
V té výšce chybí už kyslík
Vysoko nad pásmem lidského
Není čas dělat chytrého
Smrt hledí do karet přes rameno
Ještě není nic ztraceno
Běž najdi ty dveře v lese
Ta kostka ze stavebnice tam stále je
Vrať se a otoč ji
Ať to co se stalo nestane se
Modrá dřevěná kostka
Leží v zásuvce stolu
Otevři ji a obrať
To co je navrch dolů
Bude nahoře drak dole gryf
Nic už nebude jako dřív

Kde je ten tichý stůl?
Voda ho vzala
Kde je ten pokoj kde je ten dům?
Tam co je růžová skála
Ztemnělé schodiště vrže pod nohama
Jeptiška bičuje růžencem tvá záda
Na kterou horu vedou ty schody?
Na Kráľovu Holu nebo na Kamennou?
K štěrbině v soumraku kudy lze projít?
Kovové stromy rudí ptáci
Skok střemhlav do kráteru
Kde se křik milenek ozvěnou vrací
Horkou kůži mají nymfy studuprosté
V jejich tvarech marně
Kostku hledáš posté
Úzké uličky přímořských měst
Růžové cihly majonéza chřest
Terstský sós bageta
Slunce v láhvi vína
Tohle chceš od světa?
A zatím kostka v zásuvce pořád na tebe čeká

Vzdálené obzory vzdálená města
Letištní haly všechny ze stejného těsta
Barevné soumraky oblaka nad mořem
Přístavní mola majáky
Všudypřítomné oči žen
Křidýlko nebo stehýnko milý pane?
To raděj prsíčka s horkou žemličkou
Co zbyla od snídaně
Nezbývá čas můj čas se zauzluje
Než ve spěchu jíst to raděj nejíst
Můj trojstěžník už příliv pohupuje
Svá kouzla skrývá náruč měkká
Na mě však kostka čarovná
Zásuvky na dně čeká

Moře má barvu i vůni absinthu
Z paluby zamáváme Korintu
Nikdo nás nevítá? No nevídáno!
Však to je poslední milé známo
Jen dál! Mimo sny mapy zkušenosti
Břeh z kávového pudinku nás teď hostí
Modří už vědí blížíme se k cíli
Bělavý atol na něm holé víly
Nožky zabořeny v písku jak cukr
Hle tvůj osamělý stůl nasaď si kukr!
Posledních kroků pár
Vychutnej si je
Bosými chodidly prach času horký je
Ruka se netřese báječný pocit
Za zády cítíš celého světa oči
Útroby zásuvky růžová sliznice
Je prázdná jen kostka vržená
V rohu krčí se

Gryf křídla natřásá výhrůžně syčí
Můj záměr pevný je stvol skutku klíčí
Po myriády let si poležíš dole
Dračí čas nastává poleť už poleť!
Kosmický vítr a drak točí se dokolečka
Za chvostem rudých motýlů mrak
Bohatá paví vlečka
Motýlů křídla rudá tisíce mléčných drah
Mou zase mladou kůži hladí
Vesmíru prostor plní
Nesmírné úlevné Ach!

Vstříc moře náruči

Ach, mezi tvými stehny zase spočinout
za noci bezesné. Z paží člun spletený,
z boků a lýtek, co o něm zdá se mi,
vstříc moře náruči ponese říční proud.

Temně se valí řeka, zdá se nespěchá.
Člun náhle nabírá rychlost, bezbranný je.
Vlna za vlnou do křehkých boků bije,
vášně a divokosti bouře odvěká.

Poslední vysoká vlna člun převrací.
My, děvče mé, klesáme do travin ke dnu,
Oslnění slepci. Zbohatlí žebráci.

Dříve než v pánu definitivně zhebnu,
Chci spočinout zas na tvé bárky palubě!
V červenci, v únoru nebo klidně v lednu.

Epitaf

Sandály šortky vyrudlé tričko
Pandan Filipíny - Ten nejprostší luxus
Jednoduchá hojnost
Raz provždy
Každé ráno nový úsvit
Každý večer nové moře
Hladí opálenou kůži
Každé ráno nový nádech
Každý večer nové hvězdy do duše

Být mrtvý pro mrtvé
Zůstat jen sbírkou veselých příhod
V paměti těch
Co zůstali

Cesta kolem světa v osmdesáti polohách (fragment - psáno na přelomu let 2007 - 08)

Zámek Konopiště (depositář předmětů, které se rozhodně nehodí k vystavení)

Obzor tvého těla se vlní předem mnou
Příboj tvých boků naráží na mé lokty
A mé pohyby mají hranici
U tvých zkřížených lýtek
Jak důmyslný hodinový stroj

Wien (chambre separé v Hotelu Sacher)

Ne příliš pohodlně
Sedíš na mém klíně
Kalhotky diskrétně ukryty
V kabelce
Zatímco tvá sukně
A široce rozevřené Die Presse
Zakrývají naši wiener Blut

Trieste (terasa zámku Miramare)

Doširoka rozkročena
(za pět minut tři čtvrtě na čtyři)
Pozoruješ za zábradlím terasy
Východ slunce
A já? Já si rozbíjím kolena
O žulovou balustrádu

Montenegro (opuštěná pláž krátce po půlnoci)

Rozpálená chtíčem
Zkroutilas své tělo do vrtule
Abys mi mohla nabídnout
Jedním rázem
Odzadu svou mušličku
A své broskvičky naznak
Pro dlaně a ústa

Paris (balkón pensionu v Latinské čtvrti)

Je horko
Jsme dole bez
Tvoje měděná čupřina
Se přibližuje s pravidelností kyvadla
K mému břichu
Prsty levé ruky se zarývají
Do mého boku
Zatímco ukazováček pravé
Šlehá sladkou pěnu ve tvém klíně
Penzista v protějším okně je zmaten:
Proč otvírám ústa v němém výkřiku?

-

Vlak nabírá rychlost
Světla za okny
Se prudce střídají s tmou
Až celou tmu zažehnou
I svět uvnitř se dává do pohybu
Jak stopa po tryskáči
Zažehne jasnou rýhu
Nikdo to nezastaví
Jen já sám
Pouštím volant z ruky
A jásám

-

Čas se zastavil
A s tichým skřípěním
Se začíná posouvat zpět
Jako lokomotiva
Jako kapela
Co za potlesku
Se vrací na parket
Nebude se opakovat
Z Neznáma nové kousky
Jak králíky vytahovat

-

Celý Vesmír do mě teče
Nikde jsem to v knize nečet´
Plní moji lesklou kouli
Uvnitř se jak kotě choulí

-

Pokoj můj je plný lidí
Jen mé oko je však vidí
Nejsou to lidé
Jsou to bytosti
Nemají maso ani kosti
Čarokrásná scenérie
Volně plynoucí energie

TEN NEJPROSTŠÍ LUXUS aneb OBRANA SLOV

Představte si jen tu nádheru, ten obtížně zachytitelný obraz chrámu klidu! Po týdnu nepořádného, cigánského života v cizí krajině vás uprostřed upršené noci přiváží taxi před váš dům. Zatímco vůz pomalu mizí na konci ulice, lesknoucí se deštěm, vy nehybně, s batohem zavěšeným už jen na jednom rameni, spočinete ponořeni pod hladinou jemného šumu noci. Pocit dokonalého prázdna. Nic. Nic! Ta slast!!! Před sebou minimálně dvanáct hodin volného času, než bude třeba vyzvednout psisko, a pak dalších luxusních 24 hodin do příjezdu partnerky. Žádné povinnosti, žádné starosti! Povalečův sen.

V kuchyni pouštím zavazadlo na podlahu a už už se automaticky skláním, abych začal vyprazdňovat jeho útroby. Ale houby! To počká! Teď do postýlky. Ticho, noc a samota. Zas ten nepostižitelný pocit plní moje prázdno jako čerstvě vytrysknuvší pramen. Maňana! Je to nad veškeré přírodní i syntetické drogy, serotoniny a dopaminy. Nemyslím na to, co budu dělat zítra. Klidně to celé proválím v peřinách. Nebo taky ne - kdo ví? Usínám.
Probouzím se docela pozdě a - světe, div se! - s čistou a prázdnou hlavou. U mě docela neobvyklý stav. Žádné temné můry, našeptávající mi, co jsem už dávno měl udělat a neudělal a tudíž bych měl udělat dnes, když mám volno, přece! Naštěstí jsem nechal zatažené žaluzie, takže ani protivné ranní slunce nenarušuje hedvábné šero. První, jemně se třpytící, neoslňující myšlenka: "Setrvávej ve stavu, jenž je ti příjemný, dotud, dokud zůstává příjemným. Při prvním závanu diskomfortu vyskoč z vody!"
Setrvávám tudíž v komfortním polospánku, prostříhávaném krátkými barevnými sny. Nechávám rotovat svoje tělo v kočičích polohách, miluju se v gradujícím tempu s ženským tělem, připluvším v proudu vzpomínek. Onanuju. Se spermatem na hrudní kosti naposled upadám do spánku.
V okamžiku, kdy mě začíná bolet hlava (nebo si všimnu, že mě bolí hlava), vymotávám se zpod deky. Okno nechávám jen střídmě pootevřené a zatemněné, aby venkovní agilní den nerušil moji vnitřní atmosféru. Čím si ji zpříjemním? Vyprázdnění střev a, ano, ranní káva! Dnes na drsno - jen skořice a kardamon, žádná smetánka.
Sedím v kuchyni u stolu a usrkávám vonící horký nápoj. Bezmyšlenkovitě.
"Čím si toto adverbium vysloužilo svou špatnou pověst, ač tak lahodí duši i tělu?" ptám se sám sebe. "A proč je naopak tak vyzdvihováno to těžkopádné -vědomě,- ten železobetonový kvádr, ohýbající hřbet i oči pod nohy, do bláta? Vždyť bezmyšlenkovitost, ten opojný extrakt volnosti, absence starostí, povinností a odpovědnosti, je téměř stejně tak obtížné si udržet jako zastavit svět.? I na lenošení a válení se je překvapivě potřeba aplikovat "nedělání." Zkrátka, právě nedělání chce "nedělání."
"Jsem nahoře bez," rezonuje ve mně erotikou nabitý hlas Evy Volné. Jak jasnozřivé! Ta písnička se mi kdysi zalíbila na první poslech, i když tenkrát z jiných důvodů. Ovšem to napojení na hlubinné proudy tam už asi bylo. Když jsem BEZ starostí, povinností a dotěrných myšlenek, jsem NAHOŘE. Když se válím, je celý svět mrtvý!
Ano, abych nezapomněl taky na NEnápaditost! Nikoli jako na nedostatek nápadů a inspirace, nýbrž na opak agresivního napadání dotěrnými myšlenkami. Pearl Harbour. Napadení spojených států Japonskem. Asi tak.
Proč je "lehkomyslný" jedinec považován za lůzra? Vždyť ti "těžko - trudnomyslní" si svoje potíže přivolávají svojí obezřetností sami.
Dopil jsem kafe, hrnek odložil do dřezu a opět zalezl do pelechu. Chvilku jsem bezmyšlenkovitě pozoroval, jak sluneční paprsky zápolí s filtrem žaluzií, kreslíce na stěny, koberec i deku měňavou hru světel a stínů, než jsem blaženě a bezúsilně usnul.
No, nebudu vás napínat. Ten shot volnosti, ten nejprostší luxus, který mě nestál ani korunu, mi vydržel ještě do druhého dne a byl ukončen krátkým telefonátem partnerky, v němž mi sdělila, že se vrací o něco dříve, než původně očekávala.
Ale užil jsem si to! Tomu říkám dobře se o sebe postarat! Doporučuju!
« Předchozí 1 2 Další »