PŘES ÚJEZD NOCÍ

Vracím se domů, teprve se stmívá,
Na očních víčkách závaží, v žilách med,
Cestu mi lemujou oranžový tyče
A aleje semaforů a lamp,
Na nebi kruhy, provazce holubů,
Modrý neony utichaj a zase vykvétaj
V hlavě zářivý oči z rohu místnosti,
Tmavohnědý závoje od popelníku u vchodu
A poryvy větru šeptajícího ?No tak!?
Co tak ale vítr ví... Neví nic.
Leda jak lítat tam a zpátky, ze střechy na střechu,
Nikde se nezastavit, nikde nezůstat a vděčně vydechnout.

Nebozízek nebo zízek, už nevím, dobře jsem neslyšel,
V uších mi zněla lanovka a indigový mraky.
Pod nima plamínky města, tý pahorkatiny z masa a žuly,
Za chvíli zmizí v tichu, jen ty mihotavý plamínky zůstanou,
Jsou to plamínky tápajících, pátrajících.
Jsou nejvíc vidět v pozdní večer,
Kdy se tělo noří v to, co nemá na dosah
A hladí všechno, co nikdy nesmělo poznat,
Emoce jsou kdesi pryč a je to tak dobře,
To z toho dělá emoci nejsilnější,
Nejlidštější.
Nejběžnější.
Nejhlubší.
Jsem asi taky plamínkem.

Hořím, plápolám, skomírám,
Když jdu po tramvajových kolejích přes most,
Ani se neohlížim. Kdo by tu teď taky jezdil.
Voda se tam dole převaluje jako v horečce a ani neví, že se na ni někdo dívá,
Ale převaluje se i tak. I tak se boří o břehy, i tak se pění u jezu.
Za oknem na Národní, za sklem a za světlem
Sedí dívka a kreslí na zeď,
Netušim co kreslí, ale stejně to poznávám,
Stejně to chápu, stejně to přijímám, stejně to chci jímat věčně
Nebo aspoň na chvíli.
V mžiku už je ale za zády.

Nojo, co dělat?
Nechci spát.
Chci bdít s únavou na mozku,
S jemným sněhem na obličeji a v jasu lamp,
Rty se usmívaj, když titěrný smítka ledu šustěj v trávníku
A oči prázdně hleděj na lidi, co procházej kolem,
Oddělený kopcema a náladou, která je tak vzdálená.
Spálená.
Ječná.