V LESNÍ TRÁVĚ

Touha po žití mě tlačí do zad,
Sotva se stačim nadechnout a už je zase tma,
Dává mi mat ve hře času,
Ví, jak hrát, jak bez hlasu šeptat
A ví svý, když spí v lesní trávě,
Ví svý, když spí ve vlastní šťávě,
Když spí, sní, spí s ní s písní na rtech
A mech ze všech třech vylézá až na břeh,
Ze všech třech, těch, co vyrazí ti dech,
Vyrazí si dech a dech je vyrazí ven,
Vyrazí na cestu skrz tenhle věčně začínající den
A přece jen je jedno, jestli je to sen,
Ten sen nebo jinej, oba jsou vlastně stejný,
Les, voda, soda, ples, plesk, plech, pech, břeh,
Dnes ráno o nich sním všech, tak mě nech,
Prosím, tak mě nech.

Nech mě spát v lesní trávě,
Být právě tam a právě tehdy,
Pod hlavou mít jehličí, mech a svět,
Představu předešlých let,
Ten čas, co utíká pořád vpřed,
Kéž bychom ho mohli využít celý teď hned,
Třeba by praskl jako vřed,
A konec by byl střed a čtvrtků,
Konec střev a cvrčků,
Měl by svět pořád střed a konec začátek?
Byl by pořád plný rozcestí a zatáček?
Řekni, že v tom není háček, jenom slabý vzdech,
Řekni, kam ten spěch, tak mě nech,
Prosím, tak mě nech.

Nech mě v hlubinách polštáře,
Kapesníků, koberců, oltáře textilu,
Ve vlnách Nilu, mracích pylu, životním stylu,
Co si nehraje na zájem, když přijde večer,
A s ním hlava, co váží stejně jak ten prožitej den,
Jen se ptej, prej se to tak dělá,
Jen dbej na vzdálenej zlej sen a přej si, ať se ti nezdá,
Ale já už si nepřeju nic,
Nic kromě toho všeho, co neni
Ani tady, ani nikde jinde,
Po setmění se to stejně všechno mění v prach,
V ten, co má tak zvláštní pozdně-nedělní pach,
Černé myšlenky noří se v nach
A v nich se probouzí utopený dech,
Ale teď mě prosím nech,
Nech mě s mou lampou a mým stropem
A běž žít.