Nataša Černá
Nataša Černá, narozena 24. 9. 1944 v Praze. Bývalá redaktorka internetového periodika, básnířka a překladatelka poezie z ruštiny, bulharštiny a angličtiny. Vydala tři knihy svých básní, jednu s překladem Puškinovy Gavriiliady a jednu knihu s výběrem veršů bulharského básníka Davidkova.
https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/natasa…
Bez úlovku
Písmena stopou ptačí
se trousí nahodile,
myšlenky klovou,
a zarputile
vyzobávájí smysl
mých slov.
Nějak vždy zaonačí,
že prsty polobdící
nestačí vyťukat
na klávesnici
hejna vět.
Marný lov.
Čas neúprosně tlačí,
naléhám zhurta na ně.
Tváří se polekaně.
Zdá se, že nade mnou
hladově visí káně
myslilov.
13.2.2004
Zpozdilá louskání
Ve stopách smutných po ořechu,
krajina tančí do výsměchu,
a opadává za tebou.
A opadává do úžlabin,
a zebou, zebou srpky slabin,
a zima tlačí do mechu
půjčenou trpkost od jeřabin.
Dokonám krásu.
Nerozkvete.
Snad naposled,
snad v příštím létě,
vyloupnu jádra vyklovaná
pro červencovou potěchu.
Už opadala ve spěchu.
Mrholivá
pošmourno
pláče mi na písmena
podzim
snad proto, že jsem žena
chce si mě získat
tím, co umí
škoda
že ženám nerozumí
Strach má velké oči
jsi jenom snový
laskám tě slovy
je to tak dojímavé
kdo ví
kdybys byl živý
moh' bys mít chyby
které by byly
nelaskavé
Živý terč
prohnutá tětivou
napětím svých zrání
vší silou držím rovnováhu sil
bývalé nezbudou
bude po zdráhání
hrot šípu už se dávno do zad vryl
no a co, raději
napjatá k prasknutí
ve vzdoru budu hrát si s osudem
pořád mám naději
než šíp mnou s nechutí
projede od bylo až k nebudem
4.3.2004
Zaříkávání
vlastním terčem
třísky tvých šípů
budu vstřebávat
tětiva napnutá
při svých představách
ruším tvá příměří
trpkost nejistoty
párám
na třepotávé třásně
zářezy příkrých
výstupů a ztrát
až potřetí protknu třísla
třpytkou vášně
zapomeň na návrat
Cvičně plošná
jsou plochy nárazové
a plochy třecí
plochy napínané
protínané
a přeci
plošně se přiznávám
stylem cvičným
že zásadně
dávám přednost
plochám
styčným
18.3.2004
Stříbřitým pstruhům
mých leklých lásek
zapomeň lásko na úbytě
těch spalujících vášní
jež prorůstaly krví skrytě
už dávno nejsme zvláštní
doteků křídla polámaná
na větvích paží pálí
kde že jsou slova nedospalá
s kterými jsme si hráli
ostrůvky našich potěšení
už zarůstají travou
a leklé ryby bříška cení
když po vzpomínkách plavou
* * *
Zaťukám na klíč
u tvých vrat
a ona neodpoví.
Paměť je pryč,
ač nastokrát
ji zaříkávám
slovy.
Zámek je střádal.
Tiše sklap.
Rzí protáčí se planě.
Déšť popřepadal
přes okap
a na rtech chutná
slaně.
1.12.2004
V nahotě
svlečená duchy
vzpomínek kletých
stojím tu bez pomoci
nade mnou hluchý
v úplňku měsíc
ohanbí bledé noci
