Černá Nataša

nedojdu k ránu ukapává noc černou dírou do ticha za snem už svítá zvolna vstává zítřek ten starý pleticha odnoží mlhy stydne brána nad jamkou v mojí posteli zápletka slibně rozehrána končí tam kde jsme nechtěli

noc vratká hrubě rozkročená z posledních sil už příčí se pod vrátky ránem podstrčená chraplavě ještě zavřískne šeď lógru okoralá skýva ty snídaně jen já a ty v podbřišku hříšném pobolívá zadřená tříska samoty

svlečená duchy vzpomínek kletých stojím tu bez pomoci nade mnou hluchý v úplňku měsíc ohanbí bledé noci

Zaťukám na klíč u tvých vrat a ona neodpoví. Paměť je pryč, ač nastokrát ji zaříkávám slovy. Zámek je střádal. Tiše sklap. Rzí protáčí se planě. Déšť popřepadal přes okap a na rtech chutná slaně. 1.12.2004

mých leklých lásek zapomeň lásko na úbytě těch spalujících vášní jež prorůstaly krví skrytě už dávno nejsme zvláštní doteků křídla polámaná na větvích paží pálí kde že jsou slova nedospalá s kterými jsme si hráli ostrůvky našich potěšení už zarůstají travou a leklé ryby bříška cení když po vzpomínkách plavou

jsou plochy nárazové a plochy třecí plochy napínané protínané a přeci plošně se přiznávám stylem cvičným že zásadně dávám přednost plochám styčným 18.3.2004

vlastním terčem třísky tvých šípů budu vstřebávat tětiva napnutá při svých představách ruším tvá příměří trpkost nejistoty párám na třepotávé třásně zářezy příkrých výstupů a ztrát až potřetí protknu třísla třpytkou vášně zapomeň na návrat

prohnutá tětivou napětím svých zrání vší silou držím rovnováhu sil bývalé nezbudou bude po zdráhání hrot šípu už se dávno do zad vryl no a co, raději napjatá k prasknutí ve vzdoru budu hrát si s osudem pořád mám naději než šíp mnou s nechutí projede od bylo až k nebudem 4.3.2004

jsi jenom snový laskám tě slovy je to tak dojímavé kdo ví kdybys byl živý moh' bys mít chyby které by byly nelaskavé

pošmourno pláče mi na písmena podzim snad proto, že jsem žena chce si mě získat tím, co umí škoda že ženám nerozumí

Ve stopách smutných po ořechu, krajina tančí do výsměchu, a opadává za tebou. A opadává do úžlabin, a zebou, zebou srpky slabin, a zima tlačí do mechu půjčenou trpkost od jeřabin. Dokonám krásu. Nerozkvete. Snad naposled, snad v příštím létě, vyloupnu jádra vyklovaná pro červencovou potěchu. Už opadala ve spěchu.

Písmena stopou ptačí se trousí nahodile, myšlenky klovou, a zarputile vyzobávájí smysl mých slov. Nějak vždy zaonačí, že prsty polobdící nestačí vyťukat na klávesnici hejna vět. Marný lov. Čas neúprosně tlačí, naléhám zhurta na ně. Tváří se polekaně. Zdá se, že nade mnou hladově visí káně myslilov. 13.2.2004