DUŠE OMOTANÁ NĚČIM LEPLKAVYM

Prší a sněží, neprší ani nesněží,
Bělehradská se táhne nocí a dláždění se leskne jako had,
Zakalený louže seděj v mezírkách a všechno tak divně klouže,
Tou že se mám vydat cestou? A vlastně proč ne.
Hlavně ať nohy nepřestanou kmitat a hudba nepřestane hrát.
Zaraž mi ty bílý dráty hloub do hlavy a dej je víc nahlas,
Ať neslyšim nic z okolního světa,
To hučení kol, kolejí a kolemjdoucích,
Stejně nemaj co říct, jen tak máchaj zvukama,
Rozrážej déšť a kaluže svejma slovama
A když se vyjasní, co potom?

Chci slyšet jen rytmus a kroky ať ho následujou,
Radši než ty světla a tu mlhu.
Kytara ať určuje směr,
Basy ať přilejvaj palivo do zamrzlý pece,
Táhlý klávesy ať ji zahřívaj,
Skřeky hlasu ať určujou význam okolí.
Vjem jsi a ve vjem se obrátíš.
Výlohy, vstupní schody, garáže a auta se svažujou dolů,
Berou s sebou bezúnavnou únavu týhletý čtvrti
A vyplavujou ji někde do v Nuslích do Botiče u skladiště s paintballem,
Mísí se s tou barvou a s tou bublavou, prašnou vodou.
Je to šedivý a i krásný, ne že ne.
Bacha s tou sekerou, Evžene.

Klíč se na chvíli zasek v zámku,
Ale nakonec se otevřel ten zábradlim protkanej prostor,
Na jehož konci čeká měkká matrace, zbytek koláče v lednici
A žár topení, co nejde ztlumit, jenom vypnout.

Zavřít za sebou nebo před sebou?