Fridrichová Pavla

Budu v hrudi cítit Příliv a odliv Můj puls mi bude notama Touho dmoucí se jak prsa při nádechu Jak oceán za úplňku Který se rozbíjí S bílou pěnou nahoře Jak chlap po holení A bije přitom zemi, sdílení energii Spolu? Ještě si dobře pamatuju pocit Tvých lopatek pod mýma rukama Moje krev je těžká a hustá v žilách Jak tvrdnoucí asfalt brání v pohybu A v břiše…

Zas je tady Velká černá beztvará a přesto ostrá Přišla a strčila mi zobák Do mezery, co mám mezi prsama A zeptala se: ?Když otevřu tlamu, Hádej, co mi do ní skočí, bude se bimbat A co spolknu za zvuku zvonu?? ?Má velká černá nepřítelkyně, Nadarmo se namáháte, Tam už nic není!? odpověděla jsem ?Ale je, a ať už je to černý od Dehtu nebo svědomí, Bude mi…

Pavlenko, Pavlenko milá Řekni, jaks minulý rok žila? Byla jsem, byla rozpustilá? Dvou mužů milá? Joj! Pavlenko, to je hřích To píše si Pán do jedné z knih To píše si do té černé, V té bílé jsou dívky věrné, nedotěrné? Jojo, zlatej svatej anděli.. To všichni dávno věděli, Že jsem přece svině, Že svině jsem všech sviní Ale ne větší, Než okolo ty jiný!!!

Nechci, aby to, co řeknu Bylo následně použito Proti mně Na mojí duši a cítění Ve smyslu louskáčku na ořechy Staré křivdy a Pavla jako slon, Který po světě Rozváží je na hřbetě! Ale mooc hezký jarní vyhřejvání tu máte Tak třeba se křivdy vyškvařej? Až bude zima, bude mráz, Tak deprese přijde snáz!

Hledám sebe sama Ale zevnitř Zrcadlo nepomůže, Uvnitř je přece tma Znáte takový ty dny Kdy nádech je věc nemožná? Zastaví se čas, i zvyk, i vítr A před oči vsunou vám

Vosmažili, vosmažili Jsme si každou volnou chvíli A zbytek času prochlastali pravdy se nikdy nedobrali A mládí někde zastavili Kdesi místo sekery Aniž bysme věděli Kdeže to sakra bylo A ze sklenic se lilo Do hlavy a pod nohy tobě rostly parohy A voba sme se tomu smáli Než nám rozum odebrali Jako děcko sociálka Teď je mezi náma dálka A na dně tvýho chlastu…

To při tobě jsem vždycky stála To tebe jsem milovala Teď se sama v sobě stydím, Jak tě z duše nenávidím?. Ale? Nebudu dělat výlety Za pocitem viny To ať kurva dělaj jiný

Pobrečenej výstřih Je jak cedulka v nohách postele ?Nemocná skrz naskrz? ?Prohnilá, nazelenalá? Dopadne to se mnou? Až pod zem Z toho už se doufám Nevyhrabu? Jasně, pudu se bodnout Se strachem?ale pudu Jsem specialistka na chladný špatně vytopený nebe Umim bejt totiž jednou nohou v ráji A druhou už v ? háji A viset hlavou dolů zároveň A blejt do mraků,…

Jestli něco bez patosu, Tak leda tak suchý z nosu! Mám život jak z románu, Když se takhle po ránu Probudim ve tvym malym bytě A pořád eště strašně zpitě Otočím se v posteli Nitro mý je veselý? Když vidim ten tvůj ksichtík spící Nemůžu se toho zříci Patosu a jeho krásy? To ať se radši zeptáš A kdo sakra? ty si asi?

Scéna na schodech Akorát Julie stojí pod balkonem Možnás mi chtěl utéct Ale teď k tobě vzhlížím Vždycky budeš o něco vyšší A o pár kroků napřed A já tě budu rušit v té cestě? Aspoň nebudeš tak brzo u knonce? Mezi námi stojí zábradlí Asi jako jeden oceán A platný pasy, a víza Máš svetr a kalhoty Já jenom šaty bez rukávů, po kolena Jsme rozdílní Jako dva…

Jestliže Bůh je tvůrce Jeho exponáty se nachází v muzeu Které bývá nazýváno Svět Pak existuje někdo Kdo za návštěvu muzea platí Platí jen ti, kdo si prohlížejí Platí jen ti, co jsou svobodní Myslela na tebe a hýbala se Byl by to ten nejvěrnější obraz tebe

Venku zuřila noc Se všemi svými vrahy, zloději, násilníky A falešnými milenci Ta noc zuřila za oknem A přelévala se do pokoje Do mého života, do mého srdce A chlopně se otvíraly a zavíraly Jako dveře od pekla A na všechno sedal smutek Ne těžší než popel, než prach A přesto mi ohýbal záda Činil mé vrásky viditelnější A oči zarudlejší a uslzenější Ale ten…

Nikam nespěchám Postel je příliš měkká A země zas příliš tvrdá Panebože, dyť mě znáš Stejně tak jako všechny moje důvody Pro všechny moje činy Tak co si vysvětlovat Co si to malovat, ospravedlňovat, čistit? Snažím se, aby má budoucnost Byla prázdná Odřezávám vzpomínky Jako tlustý z masa Nechci to žrát všechno Dohromady Chci to nechat na okraji talíře…

Snažila jsem se Utéct osudu Dokuds mi nepřišla do cesty ty, Má dávná touho Vše, co vypadá příliš krásně Obyčejně vůbec nelze zahrnovat do reality Ale v tomto případě To neplatí Za uchem nesla jsem si Růži předešlé noci Spíš její vůni Stokrát silnější, Než když byla utržena A ptala se sama sebe Kde se uvnitř člověka rodí Ti ďáblové, Co se jej snaží…

Leden mě nutí vždycky trochu povyrůst Srazit k sobě půlky a paty Zpevnit se, zmrznout Natáhnout čepici trochu víc přes oči Než aby bylo vidět moc Obalit se hadrama, Trochu víc než aby bylo něco cejtit Zvednout ramena, aby zakryla uši A jít Nechat si vomlejt ksicht větrem a ledem Prozkoumat svoje prohry Ajaj, to stárnem, dospíváme, Už to skoro bude? Zatím…