Nacházíte se na stránce: Autoři / Pavla Fridrichová

I.

Jestli něco bez patosu,
Tak leda tak suchý z nosu!
Mám život jak z románu,
Když se takhle po ránu
Probudim ve tvym malym bytě
A pořád eště strašně zpitě
Otočím se v posteli
Nitro mý je veselý?
Když vidim ten tvůj ksichtík spící
Nemůžu se toho zříci
Patosu a jeho krásy?
To ať se radši zeptáš
A kdo sakra? ty si asi?

II.

Pobrečenej výstřih
Je jak cedulka v nohách postele
?Nemocná skrz naskrz?
?Prohnilá, nazelenalá?
Dopadne to se mnou?
Až pod zem
Z toho už se doufám
Nevyhrabu?
Jasně, pudu se bodnout
Se strachem?ale pudu
Jsem specialistka
na chladný špatně vytopený nebe
Umim bejt totiž jednou nohou v ráji
A druhou už v ? háji
A viset hlavou dolů zároveň
A blejt do mraků,
Abych to ze sebe dostala
Prej pomáhá trochu si šňupnout
Absinthu
Je totiž zelenej
Jak moje srdce
Ten zatracenej mimozemšťan
Uvnitř mě
Ta rosolovitá zrůdička
Čekám, kdy si pro ní už přiletí
Bráchové v talíři
A ona už konečně vypadne
Zabírat jiný planety
A trápit jiný slabý ega!

III.

To při tobě jsem vždycky stála
To tebe jsem milovala
Teď se sama v sobě stydím,
Jak tě z duše nenávidím?.
Ale?
Nebudu dělat výlety
Za pocitem viny
To ať kurva dělaj jiný

IV.

Vosmažili, vosmažili
Jsme si každou volnou chvíli
A zbytek času prochlastali
pravdy se nikdy nedobrali
A mládí někde zastavili
Kdesi místo sekery
Aniž bysme věděli
Kdeže to sakra bylo
A ze sklenic se lilo
Do hlavy a pod nohy
tobě rostly parohy
A voba sme se tomu smáli
Než nám rozum odebrali
Jako děcko sociálka
Teď je mezi náma dálka
A na dně tvýho chlastu vidim
Že už ti nic nezávidim

V.

Hledám sebe sama
Ale zevnitř
Zrcadlo nepomůže,
Uvnitř je přece tma
Znáte takový ty dny
Kdy nádech je věc nemožná?
Zastaví se čas, i zvyk, i vítr
A před oči vsunou vám

Sépiový filtr

Nechci, aby to, co řeknu
Bylo následně použito
Proti mně
Na mojí duši a cítění
Ve smyslu louskáčku na ořechy
Staré křivdy a Pavla jako slon,
Který po světě
Rozváží je na hřbetě!
Ale mooc hezký jarní vyhřejvání tu máte
Tak třeba se křivdy vyškvařej?
Až bude zima, bude mráz,
Tak deprese přijde snáz!

VI.

Pavlenko, Pavlenko milá
Řekni, jaks minulý rok žila?
Byla jsem, byla rozpustilá?
Dvou mužů milá?
Joj! Pavlenko, to je hřích
To píše si Pán do jedné z knih
To píše si do té černé,
V té bílé jsou dívky věrné, nedotěrné?
Jojo, zlatej svatej anděli..
To všichni dávno věděli,
Že jsem přece svině,
Že svině jsem všech sviní
Ale ne větší,
Než okolo ty jiný!!!

Samota

Zas je tady
Velká černá beztvará a přesto ostrá
Přišla a strčila mi zobák
Do mezery, co mám mezi prsama
A zeptala se:
?Když otevřu tlamu,
Hádej, co mi do ní skočí, bude se bimbat
A co spolknu za zvuku zvonu??
?Má velká černá nepřítelkyně,
Nadarmo se namáháte,
Tam už nic není!? odpověděla jsem
?Ale je, a ať už je to černý od
Dehtu nebo svědomí,
Bude mi chutnat!?
Řekla a scvakla?
A já si dycky myslela,
Že jedináčci, ty sou zvyklí?

VII.

Budu v hrudi cítit
Příliv a odliv
Můj puls mi bude notama
Touho dmoucí se jak prsa při nádechu
Jak oceán za úplňku
Který se rozbíjí
S bílou pěnou nahoře
Jak chlap po holení
A bije přitom zemi, sdílení energii
Spolu?
Ještě si dobře pamatuju pocit
Tvých lopatek pod mýma rukama
Moje krev je těžká a hustá v žilách
Jak tvrdnoucí asfalt brání v pohybu
A v břiše mám pračku
Pamatuji si, kdy tvá ústa
Mají tvar jako při polibku
Vzpomínky jsou příliš horké,
Než aby mohly vyhasnout

Leden

Leden mě nutí vždycky trochu povyrůst
Srazit k sobě půlky a paty
Zpevnit se, zmrznout
Natáhnout čepici trochu víc přes oči
Než aby bylo vidět moc
Obalit se hadrama,
Trochu víc než aby bylo něco cejtit
Zvednout ramena, aby zakryla uši
A jít
Nechat si vomlejt ksicht větrem a ledem
Prozkoumat svoje prohry
Ajaj, to stárnem, dospíváme,
Už to skoro bude?
Zatím se to pozná jen podle toho,
Že kouříme a smíme
Chlastáme a musíme
Milujem a dost dobře nevíme koho
A sem tam ani proč
« Předchozí 1 2 Další »