Jan Zbořil
(* 1979), grafik, básník, hudebník. Vydal básnickou sbírku Skříň (Psí víno, 2010) a Pohovka Sigmunda Freuda (Petr Štengl, 2019). V minulosti vedl redakce na webech Písmák.cz a Totem.cz. Jeho texty byly přeloženy do polštiny a francouzštiny a jsou zastoupeny v několika antologiích.
https://www.databazeknih.cz/autori/jan-zboril…
Knihovna
Špalky
různě tlusté
jak svazky knih
složené podél zdí
stačí jen táhnout a číst
řekl sis
že z nich před zimou
zkusíš znovu složit stromy
Tradice
Na konci světla
úzký přesný profil tmy
Mrtví svatí
shlížejí na svět ze zmuchlaných bankovek
Dětství
Houpe se na větvi
smrká do trička
Vesnický rozhlas drnčivě šeptá
ceny uzenin
Ve škvíře mezi stromy
je vidět moře
Někdo až sem
připlul se vzkazem
v zavřené láhvi
Domov
Taxík se odrazil do tmy
Vrávoráš před brankou
olámané zuby klíče se těžce prořezávají
ztuhlým masem zámku
V domě je tma
věci tam čekají
až začneš šmátrat rukou po pojistkách
nasazovat brýle
až rozsypeš po zemi
příšernou tíhu
zažloutlých obálek
Postel
Když někdo z rodiny zemře
vynesou jeho postel ven
položí ji za plot zahrady
Později zvolna přichází jaro
krystaly ledu se rozpouštějí
a tiše vpíjejí do matrací
Nad nimi se ve větvích chycená
růžová igelitka plní větrem
Pak zmuchlaně splaskne
a znovu se napíná
k dalšímu nádechu
Maelstôrm
Po setmění se chodníky města stáčejí do spirál
pod nimi jsou víry
po šroubovici noci odplavují opilce do středu sídlišť
tam
kde svítí kotva výčepu
pevně zaklíněná mezi balvany paneláků
Kousek od přístaviště se někdo plácá v proudu
vynořuje zoufale pádla rukou z vlažného asfaltu
Pak je stažen rozbouřenou hladinou zpátky
do hlubiny pod sebou vypouští slinu
Kluci
Kluci už nevedou ty důležité řeči
šinou se domů pozdě odpoledne
občas hospoda
na balkónech kvetou truhlíky
pod nimi dovádějí děti
matky k šílenství
405
Poslední šichta
ve starém autě
Došla ti nafta
pár minut
od světel města
Vyškrabáváš z popelníku
dvě desetikoruny
Otevřeš kastlík
bereš atlas, nůž a brýle
nasazuješ batoh
a odtrháváš espézetky
Brodíš se bahnem noci k nádraží
ještě se bezděčně ohlédneš
jako po ženě
která stojí strnule ve dveřích
Fanda
Je nutné sedět v křesle
za přivřenými dveřmi
při otevřeném pivu
zavírat oči
Tvářit se jako opravdový
fanda Slavie
když se zezadu blíží
monolog ženy
Kmen
Na druhém břehu už skrze šero
nevidíš, jestli je to zlomený kmen
zbytek sloupu, nebo postava
V tomto odbytém kraji tam možná
někdo krmí labuť
Labuť tam je
není to kus sněhu
ale postava se nehýbe
Na okamžik zapochybuješ
pak zavoláš přátelsky přes proud
"Haló, krmíte tam labuť?"
Kmen se pohne
o překot sype obsah sáčku do vody
a spěšně se ztrácí
sežehnut plamenem ozvěny
