Věra Dumková
(*1969) básnířka a prozaička. Publikovala v Literárních novinách, Labyrint Revue, Salonu, Babylonu, na internetových stránkách a knižně v almanachu Klubu 8. Pod pseudonymem píše erotické povídky do Hustleru a Penthousu. Též působí v redakční radě časopisu pro psychické zdraví - Esprit. V pražském nakladatelství Protis vyšla sbírka jejích básní Bojíš se zrcadel ve mně?
http://dumka69.blog.cz/
(slam z účtenek)
Nejsu na fejsu to podotýkám ale piju Colu
poslední s koltem kovbojka
žádnou jsem nepřečetla jen verneovky
ale fernet nepiju je hořký
dnes jsem vůbec nechtěla vystupovat nakonec však hle!
ukradla jsem na báru účtenky a pero
nemám ani páru o tom co napíšu jen do toho
Věro
říkají mi kámoši
achjo achichi chi
nechala jsem doma starý ?áky ale co teď tady taky
jinýho mám dělat
píšu pod tlakem hrnu sračky do řádků zuby pod plakem říkaj je to v pořádku
básníci se kolem zubí tlačí čas
a do potrubí pívo zvolna studeně a bublinkatě teče
to bude zas asi
dobrý večer
chtěla jsem jen sedět doma a drbat pejsky
vařit večeři pro Toma
a teď
(skoro si nevěřím) tady plkám svoje stesky samý slivky
verše načmáraný mezi pivky
a je to vůbec báseň já na to tedy peču
dnes tedy nedám doma véču
dnes dám jen trapas
to bude tedy těžký zápas
básníci s cigárem se nad sklenicí hrbí to zas bude trapas to zas budou drby
zúčastnit se snad teď mohu když postoupím
opět o přestávce věnovat se budu slohu
možná nebudou to ani dvě minuty
ahoja děti!
a krok stranou uhnutý
(pozn. autorky: jedná se o doslovný přepis z účtenky)
C
V noci spí se lehce
Ráno se nechce
V celou budíku tvrdá lekce
Jak zpěvce vysoké cé
Zatneš ho lehce a kouříš
Cigáro v ručce
Ticho v lebce
Jen pět cigaret v krabce
Na parapetu potkáš vrabce
A zlaté slunce
Za oknem den vycíděný jako pohlednice
Cení se křepce
Cucáš kafe ochucený jako cecek sladce
Jak říkala dcerka matce
Za pár chvil už do kopce v roli pěšce
A jako každý den prokousáváš se kašlem prudce
Zase o něco více zdevastované plíce
Nahoře u silnice zadýchaně vzýváš Boha Otce
Na vozovce potkáváš dva bezdomovce
A jako ovce cestuješ do práce
Jestlipak cenu má ta každodenní štrapáce
Jen trochu více ovoce
Pro cvoka lovce
KRÁSNÉ OČI SLUNCE
Noc společensky unaveného člověka,
noc výstředníka nemravy,
noc dítěte s bdícíma očima,
noc blázna uprostřed roztrhaných papírů.
Noc nedospaná, propsaná,
spásaná úsvitem.
Za jejím obzorem jsou krásné oči Slunce.
Balada o nešťastné Aničce
Vesnice ležící pod sněhem bílá,
Morana kosmatá a ledu síla.
Nikoho v noci to do mrazu neláká,
ba ani slepice v kurníku nekdáká.
Statkáře dceruška, co jedenáct má let,
vybíhá ze dveří, nechce moc otálet.
Potřeba nutkavá Aničku vyhnala,
jen ven a zase zpět, aby se vyspala.
Zítra jde do školy, křehoučká Aninka,
hezky se vyčůrat, hezky se vyspinkat,
přes dvorek přechází ke slepicím
do boudičky chladné,
před sebou si nese svíci,
div, že neupadne.
Na záchodě se jí ulevilo,
po potřebě hrstkou sněhu očistila spodek,
světlo svíce dlaň jí osvítilo,
v hrůze Anka sedla zpátky na záchodek.
Prohlížela zas a zase
svoji ruku mrňavou,
Anince teď dech se třese,
vidí stopu krvavou!
A teď stojí polonahá...
Odkud jen se ten proud řine?
Sahá tam, co nemá sahat,
po stehně se čára vine.
?Je mi zima, maminečko,?
šeptá dívka do ticha,
u svíčky dál prozkoumává,
jak teče krev ze břicha.
?Co se mi to stalo, Bože??,
hrudníček jí svírá vina,
zmateně v paměti pátrá:
Lhala? Kradla? Byla líná?
?Andělíčku, můj strážníčku,
duši, tělo opatruj??
V odpověď jí vítr fičí.
V odpověď jí smrdí hnůj.
Zima roztřásá jí údy,
modře kůže prosvítá.
Hlavičkou jí proletělo:
?Odteď budu rozbitá!?
Anna neví, že to čmýra
prvně z těla teče ven,
upřeně před sebe zírá,
rty jí rozbil trudný sten.
?A co řeknu farářovi?
Démoni mě napadli!?
Aninka strnule sedí,
mráz ji svírá chapadly.
Zatím ve statku vše dřímá,
schouleni jsou do peřin,
nikdo o ní uvnitř neví?
Kdo by tomu uvěřil?
Ráno ji tam našli zkřehlou.
Krčila se v samém koutku.
Tvář rozrytou měla strachy.
Připomínala jim loutku.
Napůl byla mrtva děsem,
napůl zimou mrtva byla.
Vynesl ji táta z boudy.
Byla mrtva Anna celá.
* * *
Holčičko,
nikdo tě nemiluje tak, jako tví rodiče.
Nikdo tě nemiluje.
Tak jako tví rodiče.
A tato smutná povislá pravda
se za tebou potáhne jako smrad
celým tvým životem.
Jsi žlábek, do kterého močí
všichni ukrutníci světa.
Tak aspoň o tom víš,
tak aspoň o tom víš,
utři slzy.
O Bohu
Autum nerozumim,
já, ani stromy.
Tramvajim rozumim,
v těch se vozim.
Čimpak já pojedu,
až tady nebudu?
Patrně výtahem božim.
-
*Dech se mi potí,
skoč, milá smrti!
Hrabu si hrob,
skoč, milá, hop!
-
Lucina
„Už to-HO mám dost!“, křičela, až jí nabíhaly žíly. „Už to-HO mám vážně DOST!“, rozčilovala se matka. Lucka před ní prchla do klidu svého pokojíčku. Teď ji vnímala skrz tenkou stěnou paneláku. Příliš to nepomohlo, bylo to jen, jako by trošinku ztlumila hlasitost na přespříliš hlučném přehrávači.
Přitom nebylo proč křičet, Lucka hlavně nevěděla, čeho to má dost ta rozlícená fúrie, která se snad jen jakýmsi omylem nazývá její mámou. Lucie předtím stála v kuchyni jako zkoprnělá a nebyla schopna vydat hlásku, aby ji ještě více nepodráždila.
Příčiny matčiných nervových záchvatů byly většinou malicherné, od kapky vody, ukápnuté omylem na zem, přes neurovnanou záclonu v pokoji až třeba ke kalhotkám, už tři dny hnijícím v lavóru. To byla Lucie ještě schopna uznat, tohle nepokryté špindírství a gizdovství; prádlo se musí prát včas a že se zatím pouze namáčí, to už třetího dne neuhrajete, i kdybyste se snažili sebevíc.
Ale šlo by to snad říci jinak, s humorem, nadhledem, pouhým jemným popíchnutím. Kdyby si tak Lucina mohla matku naprogramovat, chceš vychovávat, vychovávej, ale jinak! Představovala se občas různé jiné obdoby těch únavných scén. Ty kalhotky například. Máma by řekla jenom: „Luco, Luco, Luco! Chceš si tam pěstovat záhonek?“ Anebo: „Kompost máme za domem!“ Něco podobného.
Dnešní příčina matčina běsnění dozajista nedosahovala kalibru odhalení špinavého prádla. Lucka si zaboha nedokázala vzpomenout, co jen to dnes mohla provést?! V poslední době se už v tom přestala orientovat. Snažila se, seč mohla, matčiným výstupům pokud možno předcházet. Jenže ta semetrika si vždycky našla nějakou maličkost, aby mohla nehorázně trýznit dívčinu, kterou koneckonců porodila, a která se jí najednou vymykala z rukou.
Zabiju ji! prokmitlo Lucině hlavou. Dusila v sobě vztek a málem by se tím rozpadla na kousky, kdyby náhle nezazvonil telefon. „Čau, bejby,“ ozvalo se ze sluchátka mužským hlasem. „Dobrý večer, kdo volá?“, Lucka se vzmohla jen na vyplašené pípnutí, zaskočená důvěrným oslovením. „Pozoruju tě už druhej měsíc, proč nejsi v kalhotkách jako minule?“, sípal muž. „Já . . . já vám nerozumím, co si přejete?“, Lucina nevěřila svým uším. „Co to tam dělá ta tvoje macecha, kočičko? Proč tě tak trápí? To já bych ti udělal dobře, taák dobře, prcinko, sundej si už konečně zas jednou to tričko a vykloň se trošššku z okna, abych tě moh líp skouknout . . . chlap na druhém konci drátu jakoby vydechoval samotný mor. Lucina práskla telefonem a srdce jí skočilo do vyschlého hrdla. Úchyl! Jakej to může bejt úchyl? A jak to, že mě vidí . . . Okna naproti!!! Lucka skočila k oknu a rychle zatáhla záclony. Udělala si tam malou škvírku a zírala vystrašeně ven. V protějších oknech se tu a tam svítilo, sem tam blikaly ve stejných intervalech televize, jinak nic. Ale támhleto okno . . . Lucie viděla, že je otevřené, ale uvnitř že je zhasnuto. Druhé zleva, čtvrté patro. On mě tady sleduje už bůhvíjak dlouho a já, já jsem ale pitomá, že si nezatahuju ty záclony. Ale vždyť přece domov je . . . tam má být bezpečno . . .
Lucina si zhrouceně sedla za stůl ve svém pokoji a tupě si pohrávala s růžovým plyšovým králíčkem, kterého dostala od kamarádky ke svým nedávným patnáctým narozeninám.
Divnej chlap
VEČER PŘIJDE DIVNEJ CHLAP
Nějak si s tím nevím rady. Ani nevím přesně, kdy to začalo. Večer vždycky, když ukládám svý tři děti do postýlek, někdy i později, přichází ten Divnej Chlap. Má klíče. Jako tak houkne na pozdrav a sundá boty. Nevím, odkud má ty klíče. Vezme si pantofle a sedne si v kuchyni za stůl. Vyndá cigára a nějaký papíry, kouří a těma lejstrama se prohrabuje, modrej kouř ho zahaluje. Někdy přinese jídlo, samý dobroty pro děti, taky chleba, máslo a jahodový mlíko. To dává dětem, i když už jsou po večeři. Kdo to je? Děti se ho ale nebojí, ty maličký hlupáčci si od něj klidně berou želatinový bonbóny a bez rozpaků mu vyprávějí, co se jim za ten den přihodilo. Je mi divný, jak to, že je zná jménama. Je na ně hodnej, ale to se mi právě nepozdává. Co po nás Bože můj chce?
Ale já vím, co chce. Chce večeři. Vyžaduje ji po mně a zdá se, že kdyby ji nedostal, možná bude dost naštvanej. Tak mu ji vždycky dám, tumáš, Divnej Chlape, najez se, máš asi hlad, ale co tu propána chceš? Někdy to sní a bez řečí se zase zvedne a odchází. Zabouchne dveře a občas ještě slyším za dveřma, jak mu zvoní mobil. Má mobila, tak to by ani nemusel chodit zrovna ke mně na večeři. Navíc jezdí autem, nějakou cizí značkou, pravda už dost starou a ošuntělou, ale stejně, zas až tak moc chudej asi nebude. Zvláštní.
Já vždycky potom trochu uklízím, peru a žehlím na ty tři haranty, zaháním je do postýlek, čtu nebo jen tak koukám. Utěšuju se pořád, že přeci nebude tak zlej, když nosí chleba. Pak většinou volám mámě. Ale můžu jí to vůbec říct? Chodím po kuchyni a jsem nervózní. Vždycky jsem nervózní, protože, a to je ta hrůza, on se pokaždý ještě vrací přenocovat! Někdy za dvě, někdy za tři nebo i za čtyři hodiny. Jeho ošoupaný fáro poznám už po zvuku. Vykouknu z okna, a hele, zrovna támhle parkuje, už se ohmatává, jestli má mobila a klíče – ale kde je vzal? – a už stoupá po schůdkách k baráku. Slyším výtah a není mi z toho moc dobře. A on už vchází dovnitř a zase si bere ty pantofle. Jde do ložnice a svlíká si kalhoty. Pak se jen tak ve slipech válí u televize a já dělám že ho nevidím, ale dobře vidím! Po nějaký době bejvá už ospalej a lehá si do mý postele. Mám takovou širokou, dvojlůžkovou. Co dělat? Krčím ramenama a jdu se sprchovat.
Potom tiše jako myška se blížím k posteli a vyčmuchávám, jestli už spí. Většinou usne jako dřevo hned, jak si lehne. Opatrně se ukládám na druhou stranu dvojlůžka a snažím se zatajovat dech. Třeba to zrovna dneska nehrozí. Vždycky tak dvakrát do měsíce je ale zle. To se na mně Divnej Chlap vrhne a pak souloží. Držím jako chovná kráva a nic neříkám. On potom něco mumlá a pak usne ještě tvrději než předtím. Ráno dělá jakoby nic a chce snídani. Pak se ale každej den stane něco hroznýho. On mi sebere dvě starší děti a někam je vždycky odveze! Stává se to prakticky denně, když zrovna nejsou nemocný. Chovám nejmladšího Karlíčka a je mi strašně, to ani nikdo nemůže vědět, jak mi je! Pak se nakonec ale zmátořím a vařím oběd. Já se uklidním vždycky, protože vím, že v poledne je zase přiveze, ale nikdy se asi nepřestanu bát, co s nima dělá! Potom přijde poledne, Divnej Chlap je tady i s dětma – zase se mi ale tak ulevuje! – obědváme, to on si ujít nenechá. Když pak zase odejde, objímám děti a prohlížím je, jestli jim přeci jen něco neproved´. Děti se ale smějou a jsou tak klidný, že se až tomu sama divím. Zdá se, že je každej den vozí do školky, to alespoň říkají ty moje dětičky. No jo, ale proč to dělá? To mi asi nějak po svým oplácí to jídlo a pak asi taky to vynucený obcování.
Odpoledne ubíhá. Jdu s capartama na procházku a je mi docela dobře. Ale vzadu v hlavě se mi to mele. Asi se trochu bojím. Je to jistý, je to pravidelný a strašný: Večer přijde zas, Divnej Chlap.
Dodatek:
Asi je to ale rozšířený víc, než si myslím. Minulej tejden jsem mluvila s jednou svojí známou a ta je na tom podobně. Prej k ní chodí nějkej fousatej a táhne z něj alkohol. To ten můj si nedá sklenku. No jo, to ale není tak podstatný, jak se lišej, horší je, že nevíme, co jsou vlastně zač! Ta moje známá je ale kurážná a jednou se ho na to zeptala. Řek jí suše, že je manžel. Nevíme dohromady, o čem to mluví. Ta známá si myslí, že je to nějaké nové, výlučně mužské povolání. Ještě se musím pozeptat ostatních ženskejch, jestli se jim to taky nestává. Ale stejně, co s tím proboha budeme dělat?
TERRA
Krucinál, přesně tohle jsem čekala! Terra si oběma rukama prohrábla zrzavé hnízdo, které jí trčelo z hlavy, a polkla kyselou slinu. Dostala pořádnou chuť na cigaretu a zašmátrala v bordelu na stole. Nahmátla krabičku, ze které na ni výsměšně vykouklo poslední cígo, ha, poslední! – kdyby tak! – a vztekle škrtla o stěnu sirkou, která ležela na poličce. Tyhlety retro sirky stály víc než zapalovač a byly tak trochu vošajstlich. Terra se mezi svými lidmi ráda předváděla a tahle dřívka jí propůjčovala image průbojnosti a neprůstřelnosti. Milovala roli drsana natolik, že si nenechala ujít jedinou příležitost, jak ji mezi svými lidmi projevit.
Krucinál, přesně tohle jsem čekala! Terra temně zavrčela a teď už s cigaretou pevně usazenou mezi do krve rozpukanými rty znovu zkontrolovala zprávu na displeji. Z rádia Curt Cobain ohlašoval svůj brzký konec a pokojem se drze rozléhal jeho dravý chraplák.
Stromy za okny se něžně prohnuly a spustily jemnou pršku drobounkého zelenozlatavého listí, havran do toho krákal a Curta Cobaina v rádiu vystřídala reklama na „výhodnou hypotéku“. Už samo to slovní spojení Terru dojalo natolik, že na chvíli zapomněla na zneklidňující SMSku a její prdelka sama vyhledala měkký polštář na křesle, které tu stálo dobrých šedesát let. Stále na stejném místě.
Dopadla na něj zvysoka a přehodila nohu přes nohu. Koleno se vytrčilo proti mokvajícímu stropu. Z potrhaných džín se na světlo draly zrzavé chlupy. Sakra, měla bych se zas už oholit! Terra odfrkla a dlouze dokuřovala.
Heboučké peří havrana venku na dvoře oznamovalo svým leskem, že slunce je toho dne na svém vrcholu. Za několik hodin se začne stmívat. Jako v mojí duši, vzlykla Terezka a na chvíli zažadonila o maminčinu ruku. Ruka se přiblížila až k její hlavě a něžně ji podrbala. Holčičko moje, říkala ta ruka, opičko, vždyť jsi moje dceruška přeci a nikomu tě nedám!
Krucinál, přesně tohle jsem čekala! Terra s posledním obláčkem dýmu odfoukla máminu ruku a vyskočila ze šedesátiletého křesla. Křeslo si také odfouklo o katapultovalo ji ke dveřím. Co teď budu dělat? Já se snad nechám naklonovat a pošlu mu se si se jemu až před barák, aby tolik nebučel a dal mi pokoj! Další závislák! Nemůžu za to, že kurva na mě letěj tihleti kluci šestnáct-sedumnáct až dvacet, v očích heroin, v tlamě srdce vklíněnou kost, která jim zaskočí vždycky a všude, kdykoli a kdekoli se o mě jen otřou. Seru na to. Seru jim na to. Smazala SMSku a malinko si poskočila na místě.
Pak si Terinka zmáčkla obě ňadra, až jí v nich zabolelo. Strašně, šíleně ráda bych se milovala! Vznášet se jak na vzduchovém na polštáři, hříšně se rozdrásat v zadýchaném propletenci těl, prolíbat se k poslednímu pomazání na pableskujícím vrcholu báječné hory, pořádně se zapotit v nepříčetném běsnění mezi vzrušenými prostěradly!
Ty poeto. Jenže s kym. Jenže s kym. Míša už holt nepřichází v úvahu. Mezi jejími lidmi ale bylo spousta potřebných. To zas jo. A s některejma by to nebylo zas až tak špatný. No jo. Ale co pak s tim. Terra si dokázala představit v jediném okamžiku, kdy s chlapem mluvila, celý ten samaritánský a srdceryvný příběh, v jediné vteřině se jí promítly všechny slzy, všechna ta studená rána, kdy bude bez koruny v kapse shánět po bytě láhve od piva a šacovat tajné skrýše, dávno hluché, a shánět chleba, salám, pivo a cigarety, aby miláček přežil další den. Představovala si vždycky, jak jde na první návštěvu k jeho strádající matce, a dává bábince do hlavy ta slova. Váš syn je výbornej, paní –ová, jenom to chce trpělivost, on vás má rád a myslí to dobře, jenom to tak na první pohled nevypadá, jé vy tady máte ale hezký kytičky, to jste vy zamlada, vy jste ale byla kočka! I teď vám to moc sluší a ta svíčková je jako od mojí mámy, to víte moje máma taky….blá blá. Ale to jsou ty mámy, chudáčci.
Terra mezitím sjela rukama na břicho. Jsem pěknej macek. A fracek. A nebudu tady už trčet, jde se do terénu! Ňáký rozkazy? Terra zdvihla hlavu. Vzduchem připlul Kapitán a na chvíli Terru prošpikoval arktickýma očima. Mám tedy volno, pane? Kapitán se zachmuřil a pak sekl rukou do prostoru nad Teřřinou hlavou. Zatím ano, ale průběžně mi podávejte hlášení! Rozkaz! Mohu odejít, pane?
Terra se rychle oblékla, posbírala potřebnosti a seběhla pět pater. Dole tiše odemkla, vystrčila hlavu z domu a nasála vzduch. Den se chýlil ke své rafinovanější půli. Teď se bude tvářit jakoby nic, pak vlezu do tramvaje, a jen co z ní vylezu, bude tma. Pojedu za Koňakem, rozhodla a podala první hlášení Kapitánovi. Pak ještě zaběhla pro cigára a za chvíli už seděla v téčku. Tak to říkaly s holčinama na střední škole. Tramvaj svištěla dolů vinohradskou třídou a zálibně si vrněla. Důchodci si povídali o cenách zboží. Skupina mladých Italů a Italek se rozcapila po zadní části vozu, dvě holky seděly klukům na klíně. Jedna z dvojic se cumlala způsobem, který Terru zadýchával. Stiskla si nohu přes nohu a vnímala rozkoš, která se jí rozlévala po klíně. Chacha, za to já přece nemůžu, ne? Zazvonil mobil. Terra chvíli sledovala, jestli někdo zareaguje na její melodii. „No future, no future…“ Jsou to ignoranti. Volal další opruz. „Jo, Pavlíku, ta tvoje žena je asi dost ošklivá, stará nebo úplně blbá, viď?“ Pavlík na druhém konci něco zakoktal. „Tys říkal, že je asi o pět let mladší než já, viď? Že zdravím a dcerušky se mají jak?“ Terra típla telefon. Byla hodně spokojená. Konečně. Už dva týdny předstírá, jak je zaneprázdněná. Ty jsi taková hodná holka, která neumí říci ne! Tak, a má utrum, spratek. Že já mu dávala to číslo! Ale nebejt těch cicmalů, tak se k tomu nikdy nedokopu.
Téčko mezitím přistálo v Nuslích. Terra vystoupila. Skočila přímo do louže. V okamžiku měla celé levé chodidlo mokré. Děravá bota se přemluvit nedá, Kapitáne. Terra pohodila hlavou, přeběhla ulici a zazvonila na Koňakův zvonek. Nic. Krucinál, přesně tohle jsem čekala! Na telefonu byl nedostupný, tak doufala. Že bude doma. Koňak byl otřepaná mánička, ale nikdy na ni nic nezkoušel, tak chtěla pokecat. Pomazlit retrívra Sašu. Nakrmit želvu. A taky vypálit trubky, protože to byl Koňak. Terra zazvonila ještě jednou. Třeba spí. Nojo, Saša. Asi budou na Folimance. V parku.
Jenže Terru popadl vlčí hlad. Přešla blok, pak ještě jeden. Chvíli váhala a pak vstoupila do restaurace Červený drak. Kdyby byl Štědrý den, zasloužila by si teď spíš Zlaté prase, jenže Štědrý den pěkně daleko a půst držela tak jako tak od té doby, co opustila Míšu. Kdyby tak Michal nebyl debil, byla bych bývala byla…Kde? Kapitáne, jde sem Číňanka. Terra prozkoumávala koženkový obal, vedle hlavy se otevírala něčí ústa. Růžové a oranžové ryby zíraly, vznášely se, byly. Jó, ryby, ty to znaj.
Kachnu. V číně jedině kachnu. Terra nesnášela žužlavé polosyrové cucky. Kachna však měla tu výhodu, že byla vždycky pečená. A pivo. „Máte tupláky?“ zeptala se. „So to je, tuplaky?“ Žlutá ženuška nakonec přinesla půllitr řezaného. Holt to jsou koumáci. Ryby mezitím ztuhly v jakémsi polospánku, jen jejich hedvábné ploutve se malinko hýbaly. Terra ani nestačila dokouřit, když zazvonil zvonek a růžovo-žluto-oranžová Číňanka připlula s dozlatova vypečenou kachničkou. Děkuju, ty Čímanko. Terra zpracovávala kůžičku a přemýšlela o tom, že kachna, to je vlastně košer a chutná to skoro jako vepř. To by nikoho nenapadlo. Ale určitě napadlo, hlupáku. Ryby se opět rozhýbaly. Mezi nimi připlula maminčina ruka a začala krafat Teřře do obřadu: jak to držíš vidličku, neotírej si pusu rukou, na co máš ubrousek, ty důro jedna! Zase utrácíš! Nekuř mezi jídlem, kdo tě to naučil? Francouzi, mami, odfoukla Terra matku někam mezi umělé skalky v akváriu a poručila si „vise ryze“. Tohle se opravdu nedá sníst najednou.
Mobilní telefon opět zvonil, Sex Pistols se neúprosně prostřílely skrze drnkání lidových nástrojů ze Staré Číny. „Pavlíku, vezmi dcerušky do ZOO na opičky, budou mít radost. Mám na bráně známýho, určitě vás tam nějak protáhne.“ Tomu se říká zákusek na závěr. Pavlík zase utřel hubu. A já teď vlastně taky. Terra odložila origami ubrousek a vytáhla peněženku. Moc se neprohnula, tady se člověk nažere a nikdo mu skoro nekouká do huby, je tu skoro vymeteno a přitom – tržby vysoký! Ekonomický zázrak! Ale kachnička je kachnička. K Teřřinu stolu se přiblížila malinká postavička. Pětiletá Číňanka natahovala ručičku se štamprličkou švestkového vína. Terra to do sebe lupla jako malinu a pohladila holčičku po vláskách. Ta trošku uhnula, pak se otočila a metala za vysoký pult. Nasedanou!
Bylo načase. Kapitán beztak vydal rozkaz neprodleně opustit nepřátelské území. Průzkum je u konce, držte se stále vlevo, pokračujte po komunikaci směr Nuselský most. Terra mu v duchu ukázala fakováka. Pane, to jste přehnal. Jakýpak nepřátelský území? Neřeknu, kdybych byla ve skíňácký hospodě, ale čína? S košer kachničkou? Kapitánovi ztvrdly rysy. Budete exemplárně potrestána pro odpírání poslušnosti!!! Okamžitě opusťte… Nojo, rozkaz, kurva, pane. Tahle hra už mě nebaví, rozhodla si Terra. Krucinál, přesně tohle jsem čekala!
Pod Nuselákem jezdila auta, na tramvajové zastávce řádně mrzli řádní občané České republiky spolu s několika narkomany, kteří obcházeli řádné občany a žebrali love. Terra by jim nejraději vyměnila stříkačky, kdyby je měla s sebou. „Hele, kámo, já nemám prachy.“ Feťáci se shlukli a zle koukali. „Vemte cíga.“ Vzali, a Terra předvedla fígl se sirkami. Fetkám zazářily oči. „To je dobrý, hele, nedáš mi to?“ Terra rychle skočila do tramvaje. Kluci už to nestihli. Sakra. Měla bych dělat strítvorkerku.
Terezka seděla v téčku a skoro už usínala. Nad její hlavou kroužila maminčina ruka a ďobala ji do účesu. Vedle ní stál Kapitán s arktickýma očima. Dlouho se na to ale dívat nevydržel a chytil maminčinu ruku za zápěstí. Odněkud se pak vynořil Míša s hlavou růžové ryby a začal do sebe soukat Kapitána i s maminkou, která se změnila v kachničku. Pak přišla malá Číňanka. Nesla pepřenku plnou máku a vykropila celou tramvaj. Přítomní Skini po tom klouzali jako po hrachu a Kapitán nelenil a všechny je pokropil kalašnikovem. „Kontrola jízdenek, prosím!“ ozvalo se Teřře těsně vedle obličeje a do nosu ji udeřil zápach jakési česnekové Orbitky. Protože žvejka v hubě člověka, který předtím požil tři bramboráky, to je chuťárna! Terra vyskočila a hrnula se ke dveřím. Byla to stará tramvaj, a Terezka tedy chytila za držadla u dveří a rázně je od sebe odtrhla. Tramvaj jela asi deset kilometrů za hodinu, víc to nebylo. Přesto se Terra pěkně potloukla. Kapitán se snažil zastřelit revizora, maminčina ruka Terezce ošetřovala ránu na koleni. Řádní občané se shlukli okolo. „Co je to za krávu!?“ „Vyskočila z tramvaje,“ řekl někdo. Terra ležela na boku a mnula si koleno. „Není vám něco, slečno?“
Terra se divoce podívala na chlapa, který na ni mluvil: „Kapitáne, kam s tou lodí?“ „Hele, vona cvokatí!“ „Je to cvok,“ volal někdo. „Zavolejte sanitku!“ ječela nějaká obtloustlá blondýna. „Ať neuteče, je to ňáká feťačka!“ „Vyskočila z tramvaje,“ řekli saniťákům. Bratři na sebe mrkli. Tak to budou asi Bohnice, co, ale nejdřív na ambulanci. Teřře začalo otékat koleno. Sakra. Doprdele! Krucinál, přesně tohle jsem čekala! Neměla jsem tam jezdit. Jak jim to mám říct? „Jaký jsou rozkazy?“ „Je úplně sjetá,“ řekl kdosi, kdo za ní zabouchl dveře sanitky. Krucinál, přesně tohle jsem čekala! Krucinál, přesně tohle jsem čekala!
Terra se s údivem přistihla, že se usmívá.
PŘIJÍMACÍ POHOVOR
Jsem vdova po svém tichém štěstí
Márnice plná mrtvých múz
Jsem ta kterou nikdy nikdo nectí
Zpívám si sama hořký blues
Jsem nápověda u zdi nářků
Dálnice hnaná pralesem
Považují mne za překážku
Jsem rýmovací obsese
Jsem kanimůra černá zmije
Cejn navlečený na niti
Jsem černá ovce poezie
Jsem potvora na zabití
