7. 9. 2018

Noc je plná větru,
Den ji prozáří až na kost
Až mezi noclehárnama a stádama motorek zakokrhá v pět ráno kohout,
Pět ráno, právě čas jít spát,
Spát a znát svý peřiny, svý sny,
Svý očekávání a úvahy.
Ale oranžovej prach nepřestává na všechno usedat, naléhat,
Otáčí ručičkama hodin a vytrhává budoucnost z objetí,
Zamknu východ na dva západy, až odletím
Z tohohle dočasnýho hnízda s varnou konvicí na okně a ceníkem květů u postele.
Liang Rui, 220 za šedesát minut.
V ničem nevidim hrubou poetiku klavíru v Zázemí,
V ničem nevidim hebkost zahrady na jaře, ráje na Zemi.
Linka 131, únikovej východ
Skrz jeřáb a letmej svist známýho slova,
Nebe je vdova po zemi.
Mraky moje záchrana, jejich kapky moje voda z kohoutku,
Mý dva litry denně...
Chci se umět změnit a přitom zůstat sám sebou,
Ruce mě zebou ve dvaceti pěti stupních vlhka,
Na triku šedá, hnědá a zelená,
Trikolora silně ochucený večeře v pět;
pět večer, dávno čas vstát.
Vstát a znát svý peřiny, svý nohy, svý časy odjezdu,
než je den prozáří až na kost
A lítost z toho za zády je rozláme na suť
A po setmění v náklaďácích vyveze někam za město.