Nacházíte se na stránce: Autoři / Michal Šanda

Michal Šanda

(*1965) Prozaik, experimentátor, básník, dramatik, nakladatelský redaktor. Držitel ceny Zlaté pero Ondřeje Pavelky (2013) udělované divadelníky kolem malé divadelní scény Studia Rubín. 

http://www.czlit.cz/main.php?pageid=34&author_id…

Dopisy s K.H.Borovským (zkráceně)

Brixen 25/8 1852

Milý příteli!
Nyní když se přibližuje zima, potřeboval bych přece nějaké věci z domova. O to tě ale prosím, abys to ani den nezdržoval, poněvadž bez toho než sem kistna z Prahy přijde ještě nejmíň 6 – 7 neděl uplyne, neb sem je špatná komunikace. (Posledně za věci poslané přes Vídeň musel jsem hodně platit, mnohem více než z Prahy a za stejně těžkou velikou kistnu).
Věci které bych potřeboval jsou následující:
1. Na levé straně mého psacího stolu jest jedno šufle naplněné samými malými popsanými cedulkami, které jsou dílem v balíčkách svázané, dílem jen tak leží. Ty mi tedy spakuj do papendeklového kartánu aby se nepomíchaly, ber je jak leží, jen ty které jsou stejného formátu můžeš dát pro snadnější srovnání vedle sebe. Vyber si ale takový kartán, aby byl plný, aby se mi na cestě nepomíchaly; kdybys žádný neměl můžeš ho za hodinu jen zhruba udělat.
2. V jednom velikém šufleti psacího stolu a sice po té straně ke dvéřům najdeš rozličné spisy mou rukou psané a mezi nimi jeden balíček s nápisem: Práce historické. Z toho vem výtah historie polské. Tyto věci pošli mi hned po poště: napiš na to: Bücher und Landkarten.
3. Mám tam theku místo podkladku k psaní potaženou zeleným pressovaným engl. plátnem (jako kůže). Tu mi pošli ale jen prázdnou, je-li v ní co papírů, tedy je vyndej a děj někam na hromádku,aby zůstaly pohromadě.
4. Dále mi pošli můj veliký atlas in folio je vázán v englickém plátně, asi 50 map.
N.B. Odpověz mi brzy.

Tvůj Karel
Praha 8.3.2008
Drahý příteli,
monotónní rytmus mých staromládeneckých dnů dostal pořádnou trhlinu. Konečně je co psát. Paradoxně za to může můstek, přitom můstek by měl trhlinu spojovat a ne ji vytvářet. Na Můstku s velkým M stál ještě větší kufr. U něj ženská. Jakmile mě zmerčila, zastavila mě a jestli bych jí nepomohl do metra. Co se dalo dělat, odvláčel jsem kufr na jezdící schody a na nástupiště. Pomohl jsem jí ještě i do vagónu, shodou okolností jela mým směrem. Na sedačce u dveří se rozvaloval nazrzlý spratek s dreadama a sluchátkama na uších. Žena ho nabrala kufrem do šimpánu a hned měla místo. Vyndal jsem z kapsy noviny a četl si, občas jsem ale mimoděk mezi písmeny o ni zavadil očima. Upoutala mě její boubelatost. Naducané tváře. Pod černou halenkou dominovalo mohutné poprsí a na bocích se jí rýsovala roletka drobných faldů.
Vystoupili jsme oba na Palmovce. Už mi ani nemusela říkat. Prošli jsme podchodem pod stanicemi autobusů k Delvitě. U ní jsem kufr postavil na parapet výlohy a s boubelatou ženou se rozloučil.
„Nepomoh byste mi ještě kousek? Už to není daleko.“
„Musím do krámu nakoupit večeři.“
„Jen běžte, já na vás počkám.“
„Ale ne. Tak kam?“
„Do Světovy.“
Sebral jsem kufr a vyrazili jsme. Kufr byl těžší a těžší. Přehodil jsem si ho do druhé ruky.
„Už jenom kousinínek,“ řekla boubelatá žena a ukázala na dům č.p. 4.
Kouknul jsem do schránky, samé letáky.
Pokud by ses v tom hodlal nimrat a připadne ti divné, že nahlížím do schránky v cizím baráku, věz, že ten dům je můj. Teda můj, bydlím v něm.
Boubelatá žena zatím přivolala výtah.
„Do kterého?“
„Do třetího.“
„Já taky do trojky.“
„To jste měla říct hned, že jdete k Šormovům. Kdo to ale moh tam na Můstku tušit,“ zasmál jsem se a ještě naposled vynesl kufr z výtahu. Odemkl jsem dveře – a boubelatá žena se nahrnula ke mně do předsíně. Dovedeš si tu situaci představit? Zmohl jsem se jenom na otázku:
„Vy nejdete k Šormovům?“
„Ne,“ odpověděla boubelatá žena samozřejmě, jako by ukrojila krajíc chleba. Zato já jsem z toho paf. Musím si to co se dneska stalo srovnat v hlavě, potom ti napíšu víc.
Michal
Brixen 20/9 1852

Milý příteli!
Tvoje poslední psaní jsem dostal a očekávám zatím to druhé slíbené a proto ti nechci odsud dříve psáti. Vláda mi zde dává jen 500 ročně, a poněvadž jak nahlížíš s tím vyjít nemohu, žádám tě, abys mi poslal 100 zl. stř. Budu je potřebovat koncem tohoto měsíce poněvadž mi přijdou platy za byt a stravu a s tím co zde mám nevystačím. Buď tedy tak laskav a odešli mi je h n e d po obdržení tohoto psaní.
Pořádné psaní dostaneš ode mne brzy.

Karel


Neříkej o těch 500 nikomu nač to potřebujou ti šosáci vědět: nepřidají mi tak nic.

Praha 14.3.2008

Drahý příteli,
fascinovaně jsem přihlížel, jak boubelatá žena rozevřela kufr a kabáty a šaty a svetry zaplňují skříň ve které bylo předtím všehovšudy jediné osamocené ramínko a na něm moje bunda bushman. Boubelatá žena ji vyhodila. Podle ní v ní vypadám jako trestanec nebo ukrajinský dělník. Namítnul jsem, že podobnou bundu má Kremlička.
„A vypadá v ní jako ukrajinskej trestanec.“
„Jak to můžeš vědět?“
To už jsme si tykali.
„Stačí se podívat.“
Naše bundy byly dokonce v televizi. V lednu jsme v nich na Staromáku s Kremličkou recitovali básně proti mrazu.
„No právě. Viděla jsem vás a dej ji sem. Kde máš odpadkovej koš?“
Radši jsem šel do kuchyně postavit vodu na grog. Boubelatá žena začala vytahovat boty, od lodiček po kozačky, plný botník.
„Kam si mám dát klobouk?“
„Pověs ho kanárovi na zobák.“
„Ty máš kanára?“
„Ne, ale nedivil bych se, kdybys ho vytáhla z toho zatracenýho kufru i s klecí.“
„Pitomečku.“
To pitomečku vyznělo z úst boubelaté ženy tak, jako by řekla docela jiné slovo. Už jsem neprotestoval, když z kufru vyndala peřiny, talíře, vonnou svíčku, podprsenky a kalhotky a punčochy a balík menstruačních vložek, kompot se zavařenými kdoulemi, sadu ručníků, to bys nevěřil, co se do kufru všechno vejde.
V konvici se dovařila voda. Než budeme pokračovat ve vypakovávání, měli bychom se posilnit. V tomhle okamžiku provoněném grogem se s tebou loučím.
Michal
Brixen 14/12 1852

Milý příteli.
Musím ti oznámit, že tudy jel Věžský s celou rodinou. Tenkrát ale jsem měl znamenitou nehodu a to sice již po druhé. Letos jen dvakrát se mi trefilo, že zde byl někdo z Čech, a po každé jsme nebyli právě doma. Je zde totiž malou hodinku od našeho bytu na konci pivovar se sklepem ve skále, kam častěji chodíváme s Julií a se Zdenkou odpoledne, a když se tam někdo cizí přihodí zdržíme se tam trochu déle. Se zdejšími bez toho je málo co mluvit. Před nedávnem sem přijel můj spolužák Hodinář, co nás s Julií kopuloval a Zdenku křtil, ale zrovna ten den zdrželi jsme se s jedním cizozemským fabrikantem tak dlouho v pivováře (NB. tam se sedí pod kaštany) že jsme přišli asi v ½ 10 domů. Našel jsem ve dveřích cedulku, ale mnoho to nedělalo, neb zde zůstal celý druhý den a celý ten den jsme prohovořili. – Podruhé zas byli zde Bavoři a též se dlouho zdrželi a mezi tím časem byl zrovna Věžský u mne; poněvadž zrovna trefil když zde byli pro víno (pod domkem má sklep hostinský) mohl nahoru a zavěsil mi visitní cedulku na kliku mého pokoje. Poněvadž obyčejně když pozdě domů přijdeme ani do svého pokoje nejdu, nýbrž hned spát se ubíráme, byl bych se to byl až ráno dověděl. Ale náhodou jsme se v pivováře hádali o oekonomii, a já pravil že v Anglicku již vykrmili jednou rase 12 centů. – Julie tomu odpírala. Když jsem byl již svlečen, vzpomněl jsem si na to a šel jsem do pokoje svého pro knihu abych ji přesvědčil. Tu jsem našel visitní kartu (jaká náhoda! Věžský je právě tak silný vychovávatel prasat) honem jsem se zas oblékl a šel k elefantu. Zrovna ale již odešli do pokoje a poněvadž byly paničky při tom nemohl jsem již tak pozdě k nim. K mrzutosti své jsem se dověděl, že zde byli celé odpoledne a že odjedou ráno o 5 ½ Přece však jsem neopominul aspoň ráno k vozu se dostavit. Ačkoliv jinak na něho mnoho nedržím, zde bych byl přece rád s ním promluvil. Ne abys mu ale vypravoval o tom praseti, on by myslil snad že to má být nějaký hloupý vtip.
Tvůj
Karel


N.B. Divím se, že jsem ty žádané knihy, mapy atd. posud od tebe nedostal. Já na to den ode dne čekal a skoro za jisto jsem měl že to již okolo 3 – 4 t. měsíce zde být musí a zatím doposavad nic.
Praha 25.3.2008

Drahý příteli,
dějou se divné věci. Boubelatá žena vyrolovala rtěnku, místo válečku purpurové červeně z ní ovšem vyčouhnul žlutý zadeček. Zašmrdolil se a ze rtěnky se vysoukala včela. Rozletěla se po koupelně; v zrcadle, před kterým se boubelatá žena líčila, se z ní staly dvě. Dvě se odrazily v zrcadlových dvířkách galerky nad umyvadlem a byly čtyři a osm v odrazu zrcadla naproti a šestnáct a dvaatřicet. Zanedlouho navzájem se zrcadlící zrcadla udělala ze rtěnkové včely mnohočetný roj. Zakroužil koupelnou a vletěl do pokoje. K usazení si vybral komodu. Snad že barvou připomíná květy slunečnice.
Komoda si zaslouží, abych se o ní zmínil drobet obšírněji. Před dvaceti lety jsem našel v novinách inzerát na nábytek za odvoz. Na Kampě v domě s modrou liškou odlifrovali kohosi do domova důchodců a co tam s nábytkem. Komoda jak asi tušíš je z téhle pozůstalosti za živa. Zrcadlo v koupelně a galerka jakbysmet a stůl, za kterým momentálně sedím a píšu ti tenhle dopis.
V únoru jsem marodil s chřipkou a nemohl odevzdat do Dobré adresy materiál pro březnové číslo. Obhospodařuju tam rubriku Z antikvárních banánovek. O ní někdy příště. Šéfredaktor Švec přišel ke mně domů a jak jsem byl fascinovaný já v minulém dopise, byl teď fascinovaný on:
„Ty vole, já si připadnu jako bych se propad o dvacet let zpátky do dětství a byl u svojí babičky.“
„Nebydlela na Kampě?“
„Jasně, že jo. Jak to víš?“
Obzvlášť ho brala komoda. Chtěl ji koupit stůj co stůj, nabízel za ni na naše poměry horentní prachy. Nepodal jsem. Kdyby ale býval řekl za odvoz, byla by jeho. Na něco jsem sentimentální jako kokota z rodokapsů.
Komoda se tedy stala příbytkem pro včely. Bůh ví, co se uvnitř děje. Hučí to v ní, tepe a praská. Čas od času se ve škvíře nad horním šupletem objeví hrabající včelí nožky. Zítra až půjdu z oběda musím zajít do antikvariátu a nakoupit nějakou včelařskou literaturu.

Michal


Brixen 1/3 1853

Milý příteli.
Brzy sem dostanu jak slyším kolegu a sice jednoho biskupa uherského barona Brehmera, kterýž prý byl již dvakrát k smrti odsouzen a také již dvě léta seděl ve vězení a nyní z milosti přijde sem až do smrti t.j. jak dlouho Bůh dá. On ale nebude ve městě samém, nýbrž v klášteře augustinském který leží od Brixenu asi tak daleko jako Rozkoš od Brodu. Také jak slyším nesmí ani z kláštera vyjít leda do zahrady. Proti němu jsem tedy já ještě kubík – nebyl jsem ale také ani jednou odsouzen.
Co se týče včel radím ti, abys nehleděl tak tuze na velký počet úlů a na rozmnožení, co bývá chyba každého začátečníka, nýbrž jen na silné roje. Neb u včel je to znamenité, že čím silnější (četnější) je oul, tím míň snědí na zimu, což se vykládá tím, že je tepleji a že včely kterým je chladno v zimě více žerou pro zahřátí. Já zde mám dva výborné spisy o včelách a jeden ti pošlu. Až do nejnovějších časů byli včelaři ve hlavních věcech v bludu. Způsob oulů ale který máš je sice dost dobrý, přece však není nejlepší. Radím ti abys si (pro zkušenost) dal udělat jeden oul jiného způsobu. On musí být arci z prken aspoň na coul tlustých. Hlavní jeho vlastnost je ta, že díly jeho nejsou jeden pod druhým jako u slaměných oulů, nýbrž jeden vedle druhého. Hlavní výhoda je ta, že se včely nikdy nerojí samy, nýbrž že rojení včelař když tuto výhodu a potřebu uzná, sám způsobiti může. Včely a vajíčka skoro na dvě stejné polovice se rozdělí, je matka v jedné polovici a v druhé se brzy nová matka vylíhne. Všechno čekání na rojení, chytání etc. tím je odstraněno, a co hlavní věc také všechno to neužitečné rojení 2. 3. 4. krát za rok, jako při slaměných oulech bývá.
Ostatně myslím, že by bylo prakticky nic neškodilo, kdyby místo 8 rámců, byly jen 4 v každém oulu a za to 3 coule široké. Nebylo by s tím pantlování a resultát ten samý.

S Bohem
Karel
Praha 1.4.2008

Drahý příteli,
boubelatá žena je samá naducaná oblina, nicméně mnohé z toho co jsem považoval za faldy, jsou svaly. Uvědomil jsem si to, když jsem ji viděl ohánět se sekáčem. Dopoledne jsem byl v Klementinu prostudovat čtyřsvazkové arcidílo Čeňka Habarta Sedlčansko, Sedlecko a Voticko: popis a dějiny krajiny mezi stříbropěnnou Vltavou a památným Blaníkem a vylíčení života jejího lidu (1928). Slíbil jsem boubelaté ženě, že se za ní z knihovny zastavím v řeznictví. Zrovna bourala. Sundala z háku vepřovou půlku a odseknula hlavu s lalokem. Nabrala dech, až se jí prsa vzedmula a během toho nadechnutí si naměřila ránu. Od námahy jí do stružky mezi vzedmutá prsa stekl curůček potu. Nad špalkem visel obraz čuníka s vyšrafovanými čarami, něco jako bývaly krejčovské střihy v Burdě, tady to ale byly řeznické seky. Prásk!
Z pohybu sekyrou jsem vyrozuměl, že mám zavřít oči. Na zavřená víčka mi boubelatá žena položila dva na palec silné plátky krkovice. Kolegyně v krámě na nás spiklenecky zamrkala a hodila na váhu třicet deka debrecínky.
Naproti na kostelní věži odzvonilo čtvrt na pět. Přitom bylo krátce po poledni. Rafije na ciferníku hodin ukazovaly půl deváté.
?
Udělal jsem krkovičky na houbách s americkými bramborami. Když jsem je dával do trouby napadlo mě, brambory přece pocházejí s Ameriky, proč k nim ještě dodávat americké? Francouzské brambory jsou úplný nonsens. Francouzská je Eiffelovka. Od téhle věže se moje myšlenky vrátily k věži kostela u řeznictví. U večeře jsem se zeptal boubelaté ženy co má znamenat to rozhašené různočasí. Údajně je kvůli farářovi. Při kázání pindá koniny, tak aby nevěděl, kdy je mše.
Zajímalo mě, jak to vypadá uvnitř kostela. Byl to kostel tichých modliteb se zvučnými amen - údery sekáče mojí boubelaté lásky, které sem doléhaly přes ulici.

Rozdělení úlu na svislých rámcích je praktické, jenomže u mne o rámcích nemůže být řeč. Můj komodový úl se naprosto odlišuje od všech myslitelných typů úlů. Medník si včely zbudovaly v horním šupleti mezi košilemi. Pod ním mají v ponožkách plodiště. Do huňaté vlněné fusekle, kterou mám do pohorek, založily matečník. Ven vylézají ze šuplat dírkami po klíčích. Klíče v komodě nebyly už tehdy, když jsem ji přivezl z Kampy. To se s klíči stává, v každé domácnosti jsou nějaké, co nepasují do žádného ze zámků a nikdo netuší, kde se vzaly. Za česno slouží ozdobné mosazné úchytky ve tvaru lvích hlav. Včelám se v jejich hřívách dobře přistává.
Tvůj
Michal
Brixen 24/9 1853

Milý příteli!
Však jsem si již myslil, že dávno na mé psaní neodpovídáš a měl jsem v úmyslu zase ti psát. Tím radostněji mě včera k večeru tvé psaní překvapilo, které jsem dostal náhodou v zdejším pivováře, kdežto jsem seděl s jedním krajanem, zdejším mydlářem. On právě dnes odjel do Čech vyzdvihnouti si dědictví po svém otci. Má zde fabričku mydlářskou a prodává též ve svém krámě oleje, tak jsem mluvil s ním o cenách olejů.
Zdeňka byla teď právě nemocná, měla vyraženinu (Masern) a týden ležela, při tom takové zacpání, že krom medicin pro uvolnění jeden den 11 (jedenáct) klistirů dostala než byl resultát v hrnci. Je na nás ale teď tak přivyklá, proto že je celý den okolo nás a s námi spí: tuhle ráno mi povídala: Já tě mám ráda jako ten kopec, jako to nebe. (Totiž nic většího neměla na porovnání neb zde vidí jen ty ohromné kopce.) Často se zasměju její tyrolské němčině: des ischt mir glei = je mi to jedno, i kim geschwind, já přijdu hned atd.
Rád bych něco zvěděl o I.W. sám psát mu teď nechci a on mi také již skoro rok nepsal a poněvadž se tam nyní znamenité věci dějí, často na něho vzpomínám. Nerad bych mu ale odsud psal, a nerad bych též aby od tebe šlo zrovna psaní, neb naše policie zvlášť tam vidí pořád strašidla a nebere ohled na žádné přátelství.
Taky tě musím upomenout na to že s počátkem února 1854 nastane nová celní smlouva mezi Rakouskem a Pruskem, čímž se okolnosti obchodní a fabriční v Čechách nesmírně promění. Hleď si zaopatřiti v čas nové celní tarify.
Piš mi zas brzy.
Jak to stojí s mými věcmi etc.
Tvůj

Karel
Praha 8.4.2008

Drahý příteli,
netuším koho máš na mysli, s iniciálami I.W. znám akorát Ivana Wernische. Svého času měl Wernisch slibně rozběhnutou básnickou kariéru, potom ale přišla Pekařova noční nůše. Už při jejím psaní měl pocit, že jde o něco víc, o něco osudového. Když vyšly kritiky, seknul s básnictvím nadobro. Seznal, že řemeslem pro které je předurčený, je pekařina. Za honorář z Pekařovy noční nůše si koupil cihelnu a peče v ní vykřupané rohlíčky. Aby neztratil kontakt s literaturou docela, odběrateli jeho pečiva jsou
Meyrink 2 kornspitze
Klášterský 4 loupáky
Němcovi 30 housek
Klostermann bochník šumavy
Erben 2 dalamánky
Od dětství mám problémy s usínáním. Stane se, že probdím celou noc a ráno nevstanu. Boubelaté ženě vstávat ráno nevadí. Vyhrabe se z postele a bosky jde v županu před dům čekat až pekař Wernisch přinese v nůši snídani. Nám dodává 1 kornspitz (pro mne) a 5 tvarohových plunder. Pak nemá být ta moje ženička boubelatá.

Ke včelám:
zdá se, že jim komoda svědčí. Opatrně jsem nahlédnul do horního šuplete. Buňky plástu zbudovaného na límečku flanelové košile už naplnily medem. Líznul jsem si jenom na košt na prst. Chutnal starodávně po smaragdové zeleni, kterou je na domovním znamení na Kampě vykreslená ratolest v hubě modré lišky.

Michal
Brixen 9/10 1853

Milý příteli.
Včera večer jsem dostal (Vídeňskou poštou a ta je nyní tuze rychlá, neb dostávám teď z Prahy psaní dřív než z Brodu protože chodí brodská přes Linc a pražská přes Vídeň, Lubljaň, tvoje poslední poštovní známky mají 8/4 Praha, 10/4 Laybach, 14/4 Brixen) tvoje psaní a podivnou náhodou jsem právě taky včera ráno ti odeslal do Prahy cedulku abys můj byt pronajal. Nyní by to byla vůbec marná věc na mne s tím bytem pro mne na nejisto čekat, nebo co se vlastně může jmenovat naděje a vyhlídka odsud přijít, tu nemám. Nepochybně čekají, abych je přišel poníženě prosit, já zas čekám, aby oni mne bez prosení pustili – tak je těžko se sejít. Hlavní věc se rozhodne ale nyní brzy, neb silně doufám, že sem švakr buď tento měsíc neb ze začátku budoucího přijede. S ním musím rozumně promluvit stran budoucnosti a dle toho pak se budu řídit. V nejlepším pádu, ale zde přes letošní zimu zůstanu – kdyby již pro nic jiného tak proto že nemám na cestu kožich, neb jsem svůj kožich po policajtech kteří mne sem přivezli zas nazpět do Prahy odeslal, a proto se kapricioniruju nejet odsud než v teplém počasí!
N.B. Abych toto psaní dlouho nezdržoval odešlu ti ho raději hned; však tentokráte ne bez komise. Vystudoval jsem si to následovně. Pošli mi kousek medu (buď ve voštinách buď jen samovytečený ale ne vyvařený) abychom poznali chuti rozdíl mezi českým a zdejším. K tomu ale přilož 1) vlněné punčochy, 2)můj maličký kostěný šach ale bez škatulky jen figurky. 3) Jestli dostaneš někde asi 2 – 3 špetky semene cukrovky (Runkelrübe). Slíbil jsem ho sousedu svému sedláku Eisgruber-Hansovi. Hleď jen aby zde ty věci byly k mému svátku ale všechny i s těmi o které jsem urgoval už předešle a stále ještě je nemám, theku, mapy, atd.
Jenom mi piš hodně obšírně a o všem; to je zde moje největší potěšení když psaní dostanu, a když všecko vím jak věci stojí.
Tvůj
Karel
Praha 17.4.2008

Drahý příteli,
v Habartově Sedlčansku jsem objevil medailon včelaře Balka z Monínce. Cituji: od útlého mládí přilnul celou duší ke včeličkám, jež později byly jeho jedinou radostí a chloubou. Měl veliký včelín, v němž bylo přes 80 úlů. Byly to jednak včely jeho, jednak v opatrování mu svěřené. Od časného jara do podzimu trávil celé dni ve včelíně. V té době zahálel stav v malé komůrce a usazovala se na něm silná vrstva prachu. Však bylo ve včelíně práce. Mnohdy usazoval i několik rojů za den. Staří pamětníci vzpomínají, jak pomáhali Balkovi vytáčeti med z plástů. Práce ta trvala často celé dva týdny. A tu nebylo v jeho domku nádoby, jež by nebyla naplněna vonným, zlatavým medem. V zimě tkalcoval, ale ani tehdy na včelařství nezapomínal: vyráběl znamenitou medovinu. Veškeré práce ve včelíně dělal si sám, počínaje úly a konče bytelným, bukovým medometem, jenž uváděl v pohyb řemenem zespodu. Za kuřák mu sloužil starý plechový máz; teprve později vyměnil jej za kuřák hliněný. Své bohaté zkušenosti získal praksí, byl včelař samouk. Před jeho včelínem stával na památku z dřívějších dob úl, jenž se podobal neohrabanému medvědu; ten opatroval jako oko v hlavě. Jednalo-li se o včeličky, rád Balek mluvil a s nadšením, jinak mnoho řečí nenadělal.
Boubelatá žena zapochybovala, jestli není praštěné jezdit na návštěvu k někomu o kom jsem četl v knize z roku 1928, ale potom nařídila budík na 6:30. Bylo třeba si přivstat, vlak nám jel v 7:15. Do Monínce nejezdí nic, nejbližší nádraží je v Heřmaničkách. Odsud se musí pěšky. Žlutá turistická značka vede po klikaté okresce nahoru do kopce k hotelu. Nebe bez mráčku, přesto se v jednu chvíli nad Moníncem strhla buřina. Mohlo za to pivo. Boubelatá žena se na hotelové terase kochala krajinou. Český Merán ji nazvali pro podobnost s jihotyrolskou krajinou kolem Merana veteráni z italské fronty. Mozaika vesnic, louky a pole a remízky vzniklé na vysbíraných kamenech a uprostřed dvojměstí Sedlec – Prčice. Boubelatá žena se kochala a já jsem vyzunknul čtyři benešovské dvanáctky.
Malá bouřka v letním parnu nezaškodí.
Balek přesně jak popisuje Habart bydlel v roubence s doškovou střechou. Podél ní se táhlo kamenné zápraží. Sotva jsem otevřel dveře, vykřičel na mne přehršel bezcenných pravd o kde čem, zejména se rozohnil o matkách. S jejich reprodukcí měl podle Habarta začít už za Rakouska a být v tomhle odvětví průkopník C.a k. formátu. Bohužel nešlo o včely. Mne nazval mátiprcem.
„Zasekanej oidipák,“ řekla na jeho nenávistné výlevy boubelatá žena. Jsem rád, že ji mám v podobných situacích při sobě, to sedlo.
„Co kafrá?“
Slyšel dědek dobře. Býval by po nás mrsknul kastrol se zlatavou tekutinou. Už se rozpřahoval. Nebyl to ovšem med. Balkovi se nechtělo vstávat od stavu a jít se vymočit na hnojiště. Na stavu netkal. Dřepěl za ním a bánil čibuky. Po včelách ani stopa. Zato byla na Balkově roubence naprosto neočekávaně poštovní schránka. Šup do ní s tímhle dopisem.
Michal
Brixen 9/12 1853

Milý příteli!
Tentokrát ti dlouho neodpovídám na tvoje poslední psaní: hlavní příčina že jsem právě čekal ten čas švagra J. Pak jsem ale též od tebe očekával nové psaní, neb bylo z posledního vidět, žes tuze spěchal, a na mnohé věci na které jsem se výslovně ptal odpověď jsi mi nedal. Měl jsem na tebe sice trochu zlost, žes mi ty věci k mému svátku neposlal, oč jsem tě výslovně prosil (t.j. med, punčochy a šach) neb jsem tak na svůj svátek aspoň s jistotou psaní očekával a šach si zahrát chtěl, ale tak jsem několik dní marně čekal a huboval.
Sešel jsem se zde s jedním zdejším t.j. Tyrolákem, který prý s tebou měl jednat: je to z Grödenu hračkář. Vyřizoval mi pozdravení od tebe. Ostatně se dost často trefí že mne některý cestující Čech navštíví, ale místo potěšení zlobím se obyčejně, neb si tím více vzpomenu že bych mohl sedět doma. Nedávno zde také wegen Abwecslung byl jeden lumpus celý otrhaný, jenž mi vypravoval, že byl též u Multererů v kondici a hrozné detaily o Brodu věděl. Resultant byl, abych mu dal nějakou košili, poněvadž ale chlap tuze lumpácky vypadal, nedal jsem mu nic a odtáhl.
Co se týče tvého včelaření musím tě ještě na něco upozornit. Musíš míti větší dbalost na oul. Rojením tak zeslábne, že velmi málo zásoby na zimu udělat může aneb kdyby i dost zásoby měl přece v zimě trpí tím že malý počet včel ve velkém oulu se dobře zahřáti nemůže. Jestli tedy tento oul byl na lidu slabý na podzim nech mu jen zcela malý výlet jen co by jedna včela prolezla. -
Prozatím končím svoje psaní a pozdravuju
Tvůj upřímný
Karel
Praha 24.4.2008

Drahý příteli,
největší obrat má na Palmovce stánek s grilovanými kuřaty, protože má nejpronikavější reklamu, vůni. Grilovač nůžkama zamazanýma od oleje rozstřihnul kuře vejpůl. Při porcování zůstane biskup na jedné straně. Tohle kuře biskupa nemělo. Grilovačova otázka, jestli chci pravou nebo levou půlku postrádala smysl. Ostatní kuřata otáčející se na rožních byla taky bez biskupů.
„Kde jsou?“
„Kdo?“
„Biskupové.“
„Na koncilu,“ odseknul grilovač.
Oplatil jsem trapárnu trapárnou:
„A kolem popelnice máte kostnici, k naprostý dokonalosti byste měl grilovat husy.“
„Ha, ha. Víte, proč jsem vám ještě nedal přes zobák?“
„Nebudete o moc silnější než já.“
„Moser, stačí?“
Cože, tohle prošedivělé hovado je Moser?
Ve svém spisovatelském rezervoáru mám historku z dětství o které si říkám, že ji jednou musím napsat. Hráli jsme holomajznu s Moserovou partou na dvorku na Janáčkově nábřeží. Povalili jsme lavičku, za druhou bránu určili klepadlo na koberce a pustili se do sebe. Moser měl osm sourozenců. Sám nepobral chytrosti víc než houpací kůň, mezi nima byl ale lumen. Po něm to šlo s IQ jako ze schodů, jak byl Moserův otec při dělání harantů víc a víc zdevastovaný chlastem. Nade dvorkem se klenul vzrostlý jírovec a protože Moser dostával sardel za sardelí, aspoň aby měl jedničku ze sběru kaštanů; to bylo jediné, s čím mu mohl starý Moserák pomoct. Vyšplhal do koruny a Klíma propálil tenisák skrz klepadlo. Gól! Snad starý Moserák spadnul ze stromu už před tím gólem, možná až po něm, to nikdo neví. Moser zahodil hokejku a běžel se podívat. Špičkou boty otce obrátil na záda. To už jsme stáli s vytřeštěnýma očima kolem nich i my ostatní.
„No co, zhebnul,“ řekl Moser a pokrčil ramenama.
Proč jeho grilovaná kuřata nemají biskupy mi neprozradil, ale vsadím se, že to má freudiánské provázanosti právě s otcem a výpraskama. Dostával od něj řemenem, až měl zadek samou podlitinu.
K tvým výčitkám ti povím následující: nic jsi ode mne dostat nemohl, protože jsem ti nic neposílal. Uvědom si, že není moje povinnost si s tebou korespondovat. Jestli mě budeš bombardovat svýma nesmyslnýma požadavkama, neuvidíš ode mne už ani písmeno. Nechám tě v tom tvém Brüxenu vysedávat u Elefanta, ďoubat se v nose a smrkance lepit zespoda pod židli. Vím, že to děláš a neptej se od koho.
Včely si v komodě jenom medí. Doslova. Plásty u límečků mají zavíčkované a pokračují ve stavbě buněk do rukávů. V pravém už jsou skoro u knoflíkové dírky na manžetě, v levém teprve v podpaždí. Přitom nejde o nesouměrné dílo, jsou to naprosto souměrné plásty, dočasně nesouměrně vystavěné, a to je setsakramentský rozdíl. Moje komodové včelstvo je v pořádku a zdravím jenom hučí. Chtěl jsem to zaklepat na dřevo, třikrát jsem ukazovákem ťuknul na horní desku komody a tos měl slyšet. Jako když dirigent třikrát ťukne taktovkou do pultíku s notami a spustí symfonický orchestr.
S úklonou tvůj Herbert von Včelojan
Brixen 27/12 1853

Milý příteli!
Krom tvého psaní přišlo zároveň i od švagra obšírné psaní a ohlášení, že množství věcí pro nás 18ho v neděli dali na poštu. Teď si ale pomysli můj vztek když den ode dne marně čekáme, v pátek ráno tu věci měly být a teprva na Sv. Štěpána jsme je obdrželi neb určeny byly na strom štědrovečerní. Jen 4 dni tedy někde na poště se ty věci marně válely: což jsem nejvíc kvůli Zdence litoval, neb chudák má již od začátku prosince hanebný zdejší kašel který vždy s vrhnutím spojen jest, a ačkoliv nic nebezpečného není, přece se tím namáháním a 6 – 10 za den vrhnutím nesmírně utrmácí. Hleděli jsme jí tedy na štědrý den přec jen dle možnosti strom okrášlit a já jí dle možnosti některé hračky koupil, ačkoli s největší nechutí. Neb abys mohl míti ponětí, jaká je to prokletá zem, musím ti jen kupř. říci, že hračky které se asi několik hodin odsud v Grödenthalu dělají a odsud do celého světa (až do Ameriky) rozvážejí, přece zde v Brixenu nejméně jednou tak drahé jsou, než ty samé věci v Čechách (N.B. z Grödenu tam dovezené). Na štědrý večer byli jsme živi dle českého obyčeje totiž naobědvali jsme se u Elefanta a večer jsme měli doma ustrojenou večeři totiž černou a smaženou rybu (a sice pstruhy samé anť zde kapry nejsou), štrudl, vánočku, ořechy, jablka etc. K tomu jsme pili karlovické srbské víno a pak punš doma udělaný.
Když pak na Sv. Štěpána věci najednou přišly, kosten, postele byly obloženy věcmi. Také to šlo jaksi dohromady. Jednu cigaru jsem si hned zapálil (jsou to ty samé které jsme s Dederou na cestě sem kouřili, padlo jich tenkrát hodně neb jsme celých 7 dní ani kouřiti nepřestali krom spaní – směšná náhody, tenkrát jsem je kouřil na vládní konto).

Teď přicházím na včely – jaks již pozorovati mohl mou zamilovanou věc. Pochybuju, že by tvoje včely také do lesa lítaly, jisto jest ale že v létě najdou v lesích nejvíc medu. Na podzim: pohanka. Stran pohanky bys udělal přeloučský kousek, kdybys ji nasel.
Piš mi zas brzo,
Karel
Praha 5.5.2008

Drahý příteli,
pod komodou praskají parkety, jak je těžká. Urychleně je nutné vytočit z ní med. Plásty nejsou v rámcích, na klasický medomet můžu zapomenout. Analogicky k medometu musím vymyslet něco jako košilomet s odstředivou silou směřovanou do rukávů a na podolek, tudy bude odtékat medu nejvíc. Sestavit ho, k tomu je nezbytná literatura. Měl jsem dávno v úmyslu koupit si včelařskou příručku. Růžová ulice mi připadla, že má podle názvu ideální předpoklady, aby v ní byly dobré knihy o včelách, navíc je v ní antikvariát.
Nakoupil jsem tohle:
Hlinecký: Úly americké vůbec, můj americký dvíčák a jedinák zvláště (nákladem vlastním v Praze 1904)
Pira: Včelaření podběrné (Matice rolnická 1873)
Včelařský kalendář 1925 (Svaz zemských ústředních spolků včelařských ČSR, 1925)
Vančura: Hrdelní pře anebo Přísloví. Není to o včelách, ale bylo to první vydání z roku 1930 ve Štorch-Marienově Aventinu.
Dzierzon: Dvoják (Zemský ústřední spolek včelařský pro království České 1897)
Kodym: Kniha včelařská (Rohlíček a Sievers 1863)
Český včelař, časopis věnovaný zájmům a pokroku českého včelařství (Zemský ústřední spolek včelařský pro království České, 1908)

Už se stalo pravidlem, že se při svých pochůzkách zastavuji v řeznictví. Boubelatá žena má dneska svátek. Zeptal jsem se jí, jaký dárek by si přála.
„Překvapení.“
„Dobře, něco vymyslím.“
„Nerozumíš mi, překvapení ti dám já.“
„Já chci ale dát dárek tobě.“
„Dáš mi, uvidíš,“ řekla trochu záhadně boubelatá žena. Z prasečí hlavy odsekla rypáček a zabalila ho do papíru s upozorněním:
„Ne abys ho ovařil, o takový překvapení nestojím.“

Když večer přišla domů, byla jí plná předsíň. Zula si boty, baloňák odhodila na botník.
„Kde jsi?“
„V pokoji u včel.“
„Tak pojď sem. Víš co bych si přála?“
„Ne. Co jsem byl za tebou odpoledne v krámě, od tý doby jsem napnutej.“
„Chci pomilovat.“
„Cože, tím?“
„Jo. Udělej mi to rypáčkem.“

Michal
Brixen 9/1 1854

Milý příteli!
Psal mi z Tábora náš společný přítel Chobot. Tu špekulaci s laňkou ať ale nechá bejt. To je tak nepraktické gusto do zahrady! Mne třeba by více těšilo pořádné tele nebo sprostá koza. Proč tedy laňku? Ofrká mu tam všechnu trávu a píci, kráva to pak nerada bude žrát. Přeci je to básník.
Zde je letos neobyčejná zima: sněhu tolik, že málem do města nemůžeme, pořád padá jako z pytle. - Zdenčin kašel již pomalu přestává, alespoň již teď nevrhne.
Mělnické jsme zde pili podivnou náhodou, měli jsme ho stát na stole v zadním netopeném pokojíku, kde nám ale pro velkou zimu jablka etc. zmrzly. víno nebylo zmrzlé, ale když jsem ho k načnutí do topeného pokoje přinesl a odšpuntoval, v okamžení byla flaška plná ledu. Museli jsme díru protlouci a tak přece asi 3 malé vinné skleničky vytekly. Jednu jsme vypili: to ale bylo nejvýbornější víno, které si člověk pomyslit může. Když to pak za několik hodin ve flašce rozmrzlo, nebylo to ani vínu podobné, ale vlil jsem do toho nazpátek zas ty dvě skleničky essence, a pak bylo víno přece tak dobré, jak jsem doma píval. – Zdejší víno je neřád, ačkoliv je zde nyní žejdlík za 18 kr. w. č.
Až na stane čas rojení včel neopomeň mi všechno důkladně psát, jakož i ostatním hospodářství jak opravdivém tak i hračkovém. Mně zde ty věci tuze těší vědět a když máš chvíli tak mi to trochu popiš. Pro svoje včely, abys udělal hodný rámus neopomeň nasít té pohanky, ona se všude i v nejšpatnější půdě daří, můžeš ji leckde do kouta pohodit. Ona brzy po zasetí začne kvést a kvete pořád bez konce: 18 juli ji zde soused můj sel, 12 aug. začala kvest, 26 sept. ji sklidil (t.j. požal). Dle toho se můžeš řídit a pak ji nech, až zmrzne. Jestli naseješ pohanky můžeš směle i nejslabší roje nechat a napasou se na ní bohatě. Hustě ji ale nesmíš set, ona se tuze rozkládá.
Tvůj
Karel
Praha 12.5.2008
Drahý příteli,
tentokrát jenom telegraficky o včelách, dole před barákem stojí Hakl a opírá se o zvonek. Objevil nějakou putyku v Karlíně a je nadržený ji oprubovat. Určitě si vzpomeneš, jak jsem byl rozpačitý, že se mi včely usadily v komodě. Už se to zlomilo a zrovna jako pro tebe jsou i pro mne největší radost. Ráno se svítáním se v pokoji zvedne vítr, to včely vylétly z komody a máchají křídlama po pokoji. Boubelatá žena jde pro pečivo a já otevírám okno, aby mohly ven. Proderu se větrem, žlutou mlhou včelích tělíček, dlaní smetu ty co usedly na kliku a fííííí! Na Palmovce je na billboardu plakát na film podle Haklova scénáře O rodičích a dětech. Ještě ho ani lepič neměl dolepený a už na něm ty moje včely debužírovaly. Udělal jsem poznatek, že vydatná snůška nemusí být jenom z věcí, kde jsou květy, z květovaných šatů atd. Mezi kolejemi a estakádou je ve statku vrakoviště aut. Nabořené kraksny tu leží na dvoře rozřezané autogenem. Včelám zachutnaly karburátory. Je z nich výtečný těžký černý med s uzenou vůní.
Na tvoje opakované naléhání jsem zasel pohanku. Hrst jsem jí rozhodil po koberci, pro forma, aby se neřeklo. Řeknu ti ale, že je zvláštní vidět, jak mi raší podlaha. Už se těším, až rozkvete.
No jo, už jdu! V mobilu mi zavrněla esemeska od Hakla, jestli nepohnu prdelí, že půjde do té hospody sám.
Michal
Brixen 24/1 1854

Milý příteli!
Tvoje psaní zas přišlo nějakému maňasu do rukou, který ho zdržel, neb ačkoliv má pražský štempl 30/5 přišlo sem teprv dneska a má na sobě vytištěny ještě dva nějaké štemple, které ale ani čert nepřečte.
Stran příjezdu domů (až mne pustí) jest už také plán hotov. Již dříve ustanoveno jest, že první zastavení budeme držet v Holomouci u rodičů Julie, tam přijedou Jarošovic. Odtamtud se pak pojede do Kolína a sice na noc, tam přijedeš ty a tu noc všichni pohromadě strávíme, načež pak odjedou ráno Pražáci do Prahy a my se posypeme do Brodu. Neb mám již umíněno, že do Prahy ani nepojedu, leda někdy později. Doufám, že s tím budeš srozuměn: štafetu nepotřebujeme žádnou posílat, všechno se zařídí jednoduchým psaním.
Já se zde často zabývám včelařstvím, ale jen na papíře, sestavil jsem si ale výborný spisek o tom.
Soused sedlák Eisgruber má zde na čtyřech místech včelníky. Dle zdejšího způsobu mají totiž boudky, do kterých se 12 – 18 oulů vejde dvěma neb 3 řadami nad sebou. Med zdejší je ale tuze špatný proti českému. Eisgruber je taky lakomec a přišel již letos o dva oule a jeden doklepá jistě. V létě mu pošel roj hladem, poněvadž hned po rojení nastaly dlouhé deště a on roji v prázdném oulu nic jísti nedal.
Tvůj
Karel
Praha 20.5.2008

Drahý příteli,
co znamená pro ostatní televize, je pro nás s boubelatou ženou scrabble. Oba radši koukáme na písmena. Rozhodně neomdlévám blahem, když mám napsat knihu nebo článek do časopisu, písmena ve scrabblu jsou ale něco jiného. Blíží se to rituálu woodoo, když boubelatá žena protřepe písmena v sáčku. Tady nejde o vyjádření čehokoliv prostřednictvím písmen, jde o písmena samotná. Zanořím do sáčku prsty a vytáhnu Ř. Jakmile člověka začnou napadat slova na ř, je ztracený. Po Ř jsem si vytáhnul Y H Í C T. Na tahu byla boubelatá žena. Ze svých písmen poskládala na hrací desku slovo ŠTOKY. Kontroval jsem slovem CHYTÍ za 13 bodů. Tady je začátek naší partie:

UKÁZKA !!!!

Potom jsem udělal za 25 bodů BURGUETE, se zdvojenou hodnotou písmena G. Boubelatá žena mi ho odmítnula uznat. Musel jsem pro atlas a ukázat jí Burguete na mapě Španělska. Vpravo si všimni, že je KLIKA. Boubelatá žena za ni vzala. Octli jsme se ve vesnické taverně. Od pípy na nás houknul hostinský:
„Odešli rybařit k río de la Fábrica.“
Zeptal jsem se ho, jak se tam dostaneme.
„Po silnici,“ řekl hostinský a dál se věnoval roztočenému pivu.
Sinice se vynořila ze stinných lesů do pražícího slunce. Před námi se táhlo říční údolí. Za řekou čněl strmý kopec. Na kopci bylo pohankové pole. Na svahu jsme zahlédli mezi stromy bílý dům. Bylo hrozné vedro a my zůstali pod stromy poblíž přehradní nádrže přes řeku.
Bill položil do trávy velikého pstruha. Neslyšel jsem ho přicházet kvůli rámusu padající vody. Pak vytáhl tři další, každý byl ještě o něco větší než ten předchozí, a vyložil je bok po boku ve stínu stromu. Obličej měl celý zpocený a šťastný. Vyšel jsem po silnici nahoru a přinesl dvě lahve vína. Byly studené. Když jsem je nesl zpátky ke stromům, opotily se drobnými kapičkami. Prostřel jsem k obědu na novinách, odzátkoval jsem jednu láhev a druhou jsem opřel o strom.
„Podívejme se na tu flašku!“ řekl. Vytáhl špunt, naklonil láhev a napil se. „Hu! Až člověku slzy vyhrknou!“
„Ukaž, ať to zkusím!“
Víno bylo ledové a chutnalo slabě po rzi.
„Není to tak mizerný víno, řekl Bill.“
„Vychlazení mu pomohlo,“ řekl jsem já.
Mezi tím se vrátila i boubelatá žena, která si pod přehradou ráchala v proudu nohy.
Rozbalili jsme balíčky s obědem.
„Kuře.“
„Tady jsou vajíčka natvrdo.“
„Vidíš někde sůl?“
„Nejdřív vajíčko,“ řekl Bill. „Potom slepice, to by pochopil i Bryan.“
Boubelatá žena na mne mrkla. Billova zmínka o Bryanovi nás definitivně utvrdila v tom, že jsme se ocitli v Hemingwayově Fiestě.
„Ten umřel. Čet jsem to včera v novinách.“
„Ne! Vážně?“
„Vážně. Bryan umřel.“
Bill odložil vajíčko, které právě loupal a vybalil z kusu novin kuřecí stehýnko. „Měním pořadí. Kvůli Ryanovi. Na počest velikána z řad prostého lidu. Nejdřív slepice, potom vajíčko!“

Zůstali jsme v Burguete pět dní a jaksepatří jsme si zarybařili a proto se nediv, že dopis má na obálce španělskou známku a razítko.
Adiós,
Michal
Brixen 10/2 1854

Milý příteli!
Budeš se tomu divit, že dlouho neodpovídám, ale příčinou toho je jenom švakr Jaroš. Myslil jsem totiž, že již toto psaní až posud napsané zde zadržím zatím až mi bude psát zcela jistě den kdy sem dorazí, abych ti přece již mohl jistotu psát, že sem přijede. Zatím ale dle jeho obyčeje to zas šlo podivnou cestou a nebylo z toho nic.
My jinak jsme všichni dobře zdrávi a Zdenka se teď zas po kašli sebrala. Ale zima nás tuze pronásleduje. Byt náš je vlastně letní domek a na takovou zimu jako letošní není zřízen. Včera v noci padal zas sníh a dnes je notná vánice s mrazem. Za to ale očekávám, že jak to jednou praskne, hned nastane krásné jaro a to nepochybně již na začátku března.
Obdržel jsem Dzierzonův časopis a přečetl ale čím dál tím více pozoruju, že je tlučhuba a spekulant. Škoda by bylo papíru abych ti to měl rozkládat, jaké patrné hlouposti jsem v těch několika číslech shledal. Jen o jednom se zmíním. Jest to v čísle 3 (März) kde praví: hüthe man sich die Bienen künstlich durch das sogenannte speculative Füttern zu wecken etc. Jak mizerná a bezhlavá kecanice je všechno co tam o tom Dzierzon píše, poznám zdravým rozumem lehce. Sám on na straně 39. kde jsem si křížek olůvkem udělal praví, že matka hned z jara ba již v lednu silně vejce nese. Při tom hlupák! již docela zapomněl na to co napsal N. 3, neb když víš, že se po snesení vajíčka za 3 dni červík vylíhne, který silně žere a kterého včely musejí opatřiti, nahlídneš přece že v ten čas (totiž v březnu neb dubnu, kdy ořeší a vrby kvetou a včely již z nich prášek snášejí který jest právě hlavní potrava pro ty červíky) není nebezpečno včely „zu wecken“ krmením – zrovna tak jako by někdo řekl že je nedobře drážditi koně ovsem! To krmení je jen právě proto aby včely tím více chuti měly mladé ošetřovat a aby ten čas když stromy kvetou a hlavní pastva nastane, již nebylo mnoho nových pracovnic v oule a aby tedy tím víc nanesly.
Měj se dobře,
Karel
Praha 29.5.2008

Drahý příteli,
boubelatá žena byla výletem do Španělska nadšená. Nevadilo jí, že jsme většinu času rybařili, našla si svoje vlastní zábavy. Při dnešní partii scrabblu poskládala na hrací desku slova PAMPLONA a BÝK. Vzít za kliku a vejít do taverny v Burguete se nerozpakovala, teď ale zaváhala, za co má vzít býka.
Za rohy.
Býk vběhl dovnitř do arény. Byl to dobrý býk, velký býk, obracel se a útočil znovu a znovu s lehkou lehkostí a jistotou. Byl to přesně býk, jakého si jen Romero mohl přát. Když skončil práci s muletou a byl připraven býka zabít, dav ho donutil, aby pokračoval. Nechtěli, aby ještě býka zabíjel, nechtěli, aby to skončilo. Romero pokračoval. Bylo to jako lekce z boje s býkem. Spojoval všechny obraty v jeden proud, všechny byly dovršené, hladké a uzavřené jako gesta bohoslužby. Nebyly v tom žádné triky a mystifikace. Žádná hrubost. A každý obrat při svém vyvrcholení diváka až zabolel. Publikum by si přálo, aby to neskončilo nikdy.
Býk se pevně zapřel všemi čtyřmi do země a byl přichystán k zabití a Romero ho zabil přímo pod námi. Postavil se profilem přímo před býka, vytáhl meč ze záhybu mulety a podíval se podél ostří. Býk ho pozoroval. Romero na býka promluvil a poklepal mu na jednu nohu. Býk zaútočil a Romero si na jeho útok počkal, s muletou nízko u země, s pohledem zaměřeným podél ostří, nohama pevně na zemi. Pak najednou, aniž udělal jediný krůček vpřed, splynul s býkem v jednu hmotu, meč vnikl vysoko mezi lopatky, býk se hnal dál za nízko drženým flanelem, který mu zmizel, jakmile Romero náhle uskočil stranou, a bylo po všem. Býk se pokoušel dokračovat ve výpadu, ale začaly se mu podlamovat nohy, zhoupl se ze strany na stranu, zaváhal, potom padl na klena a Romerův starší bratr se nad ním zezadu naklonil a vrazil mu do šíje hned za rohy krátký nůž. Prvním bodnutím se minul cíle. Bodl ho tedy znovu a býk se převalil, zacukal sebou a ztuhl. Romerův bratr s býčím rohem v jedné ruce a s nožem ve druhé se podíval nahoru do předsednické lóže. Celý amfiteátr mával kapesníky. Předseda se podíval z lóže dolů a zamával taky. Bratr uřízl mrtvému býkovi černé ucho, poznamenané vrubem, a přiklusal s ním k Romerovi. Býk ležel na písku, těžký a černý, s vyplazeným jazykem. Ze všech stran arény se k němu sbíhali kluci a rozestavěli se do kroužku kolem. Začali kolem býka tancovat.
Romero vzal od bratra býčí ucho a zdvihl je vzhůru k předsedovi. Předseda se uklonil a Romero, který běžel, aby předstihl dav, přiběhl k nám. Natáhl se u barrery nahoru a podal ucho boubelaté ženě. Pokýval přitom hlavou a usmál se. Dav ho obklopil ze všech stran. Pokynul jsem Romerovi vztyčeným palcem. Byl dneska opravdu dobrý.
„Ty bídáku,“ řekla boubelatá žena, „ty nežárlíš?“
„Vůbec ne.“
„Jenom počkej!“
„Nemám důvod žárlit. Romero byl nebezpečnej naposled v roce 1924, kdy ho viděl v aréně zápasit Hemingway. Tehdy byl nafoukaný hispánský macho. Jakmile ho Hemingway učinil postavou Fiesty, stal se za jeho konání odpovědný on. Já zas jsem se zmocnil Fiesty. Zatoužil jsem mít ve své knize býčí zápasy a krevnatější než Hemingway je nikdo nesvede. Fiesta se stala součástí dopisů Havlíčkovi. My dva jsme rovněž jejich součástí a dopisy jsou zase součástí Dopisů. Už ne Hemingway, nýbrž já rozhoduju, co kdo z nás udělá. Mohl bych napsat, že Romero odnesl uříznuté býčí ucho do ordinace k otorinolaringologovi, ale nechal jsem ho, aby ho hodil tobě. Myslel jsem, že ti tím udělám radost.“
„Kradeš jenom v literatuře nebo i v supermarketu?“ naprčila se boubelatá žena.
„To není krádež, to je postmoderna.“
„Pitomečku! Vy si s Romerem fakt myslíte, že ohromíte řeznici hovězím ouškem?“
Ob dvě řady seděli Jake a Brett. Celou dobu rozpačitě sledovali, jak se s boubelatou ženou hádáme, proto jsem odstavec začínající Romero vzal od bratra býčí ucho škrtnul a nechal Romera hodit ucho Brett, jak to má ve Fiestě Hemingway.

Michal
Brixen 28/2 1854

Milý příteli!
Pokud zde Jaroš byl, nebylo ani pomyšlení na pořádnou odpověď, proto že jsme celý den ani hubu nezavřeli. Ten celý čas (přijel 17/2) nehnuli jsme se ani z našeho osamotnělého domečka leda že jsme chodili k Slonu na oběd, večeře jsme si nechali nosit domů. Hostinský nám poslal pro Jaroše postel etc. do našeho domečku: a tak jsme od rána až do 12 v noci i déle pořád si vypravovali. Já bych ani toho vyražení za darmo neměl od vlády, dostal jsem hned po jeho příjezdu nařízení, že nesmím dokud zde Jaroš bude z města vyjít a že se musím každý den mezi 11 – 12 hod. v poledne u podkrajského ukázat. Tak jsem tedy vždy před obědem musel udělati komocí pro lepší trávení: že jsem z města nesměl, hůř by bylo bývalo, kdyby mi poručili každý den asi ½ míle za město vyjít, neb zde právě taje a všude je samá louže!
Po návratu do Čech mám v úmyslu místo novin presovat v Brodě olej ze sympathie pro presy, a tuto nevinnou sympathii snad mi za zlé pokládat nebudou; že se ale o svou rodinu starat musím s kterou za 500 zl. stř. ročně čít ani kapitály dělat nemohu, to oni vědí tak dobře jako já. Kdyby byli tenkrát v roku 1851 jen týden počkali, až se Napoleonovi ve Francouzích Staatsreich podaří, jsem přesvědčen, že by mne nebyli nikdy konfinírovali, obzvlášť kdyby byli viděli, že se chápu opravdu oekonomie a fabrikace oleje!
Zima nás zde letos pronásleduje hanebně: sníh zde posud leží a to hodně padal ještě za Jarošovy přítomnosti nový. Zde se všeobecně očekává po tak tuhé zimě hezké jaro. Jestli tak potáhnu odsud k domovu, těším se již napřed až zas pod sebou ucítím železnici. To je hned jiný život a kde nejsou železnice je svět zabedněn.
Piš mi jen brzy (máš-li čas).
Tvůj
Karel

Piš mi taky až začnou včely tvoje lítat na ořeší etc.
Praha 7.6.2008

Drahý příteli,
o víkendu jsem konečně sebral med. Na výrobu medometu kvůli našim výletům do Španělska nebyl čas. Před komodu jsem rozestavil hrnce. Potom jsem otevřel šuple a začal z něj odebírat košile. Byly lepkavé a těžké. Nožem na vykosťování, který si na to boubelatá žena půjčila v řeznictví, jsem odvíčkoval plásty. Každou košili jsem několik minut podržel nad hrncem a nechal med prýštit samotokem. Boubelatá žena hrnce vážila. Panenského medu bylo:
kostkovaná flanelová 2,5 kg
černá 3,5 kg
Hugo Boss ze sekáče 2,8 kg
Lacoste s krátkýma rukávama 1,5 kg
černá z C&A 3,3 kg
V levisce, kterou mi boubelatá žena koupila za vyhozeného bushmana byl plodový plást. Opatrně, abych neublížil matce, jsem ji vrátil do komody. Z ostatních košil jsem zbytek medu vyždímal, jako když se ždímá prádlo.
Dostal jsem při tom do rukou spoustu žihadel. Už si konečně musím koupit dýmáček. Našel jsem ve Včelařském kalendáři 1925 reklamu na firmu, co vypadá seriózně. Vyfotil jsem ti ji a posílám na samostatné stránce. V podstatě jsem už rozhodnutý, že si dýmáček objednám u Strnada.
Vyždímané košile jsme pověsili do koupelny na šňůry nad vanu. Až uschnou, poprosím boubelatou ženu, aby je složila do komínků. Ne že bych to nesvedl sám, ale ženská ruka je přeci jenom pečlivější. Pokud nedojde k nějakému zběsilému rojení, měli bychom se stávajícím počtem košil vystačit do podzimu.
Michal


Brixen 12/3 1854
Milý příteli!
Tentokrát se ukáže zas v mých financích deficit následkem Jarošovy přítomnosti a vůbec většího vydání v zimě. Poněvadž ale teprv ku konci dubna dostanu peníze a právě nyní se nechci zvlášť k nim obracet, prosil bych tě kdybys mi ku konci tohoto měsíce března 50 zl. stř. sem poslal. Proto je potřebuju ke konci měsíce protože platím v ten čas konto v hostinci a nerad bych zůstal viset. Buď tedy tak laskav a zařiď to abych okolo 31/3 neb alespoň ¼ ty peníze zde měl. – To je taky jedna z věcí která mne zde dopaluje: asi 1200 zl. stř. zde do roka spotřebujeme (krom šatstva) a nemáme za to nic než nepohodlí a zlosť. – Teď zde již začalo zeleno jak na žitech tak i tráva, ačkoliv před týdnem všude byl sníh. Mezi dnem je zde notné horko. Včely zde již lítají napořád: co tvoje?
Pravé psaní dostaneš až zas tvoje přijde; to jest jen cedulka. Buď zdráv, my všichni teď kašleme.
Karel
Praha 16.6.2008

Drahý příteli,
dneska při scrabblu poskládala boubelatá žena slovo ROKYTKA. V rameni pod Bulovkou, kde ústí do Vltavy v ní rejdí kapitální štiky. Krmené jsou kundí krví, jdou po ní jako vzteklé, co nához se třpytka zahákne o vložku a nacucaný pešek ohne prut, jako by člověk táhnul parník. Štika zaútočila až u břehu ze saponátové pěny a podebrat jsi ji mohl hovnem, hovna se prolínají na hladině s dřívím z rozlámaných lísek ze zelinářství na Palmovce, do Rokytky naházeli i shnilá rajčata a hlávky plesnivé kapusty, tím štiku bacit nešlo, na to musí být těžší kalibr. Kolega co chytal vedle mne na pešky svojí dcery dostal štiku metrovou a musel ji bacit po lebze tyčí. Rezatých tyčí se v roští válí hafo, načež přijeli fízlové s houkačkou. Ne kvůli zabité štice, tou tyčí před štikou někdo majznul Ukrajince. Když ho nakládali do sanitky žmoulal v ruce zakrvácený šnuptychl, už ho ale zmerčili i ostatní rybáři. Tady je o návnady frkér, nejrychlejší byl Kaderka, znám ho od vidění, posedává u Moserova stánku, on už je na penzi a tenhle Kaderka na ten šnuptychl lacnul sumára.
Využil jsem K z Rokytky a kontroval slovem LEŽÁK za 18 bodů. Boubelatá žena na druhé straně hrací desky udělala STRNAD.
„Víš, že jsem strnada viděla leda na obrázku v atlasu ptáků?“
„Co myslíš já? Já ho v přírodě taky neviděl. Nebo je to tím, že ho nepoznám. Obrázky z atlasů mě spíš matou. V neděli jsem v ZOO stál u klece s výrem a ten namalovanej na panýlku a ten živej jako by byli úplně jiný ptáci.“
„Všimla jsem si, že ses od něj nemoh odtrhnout. Víš aspoň, jestli strnad zpívá nebo - “
Boubelatá žena se zarazila.
„Co nebo?“
„Že ty jdeš se Strnadem do hospody U Rokytky?“
„Jo,“ přiznal jsem.
„Od kolika?“
„Už jsem tam měl bejt.“
„Tak padej ty padouchu.“
Boubelatá žena vysypala písmena ze sáčku a naprosto proti pravidlům z nich vybrala B, A, Ť a A. Z Dobré adresy mi přišel honorář za červnové číslo. Dal jsem jí tisícovku, aby si šla jako odškodnění za Strnada vybrat sandály na léto.
Strnad bydlel v nouzové kolonii nahoře nad Palmovkou a U Rokytky byl štamgast. Koupil jsem od něj dýmáček a docela dobře jsme si pokrafali. Ukázalo se, že se zná s Haklem. Už vím odkud vítr fouká. Potkal jsem Nowického a ptal se mě, co je na tom pravdy, že potkal Wernische a ten mu říkal, že jemu říkal Kremlička, že Hakl říká, že na cezení lasagní po neapolsku je včelařská kukla mnohem lepší než šermířská.
Snad ano, nicméně já lasagne à la Neapol neva-
Řím.
Brixen 12/3 1854
na Sv. Josefa

Milý příteli!
musím se tě zeptat něco stran ptactva: poněvadž stran jmen je velká pletenice v ptactvu rád bych věděl co u vás se jmenuje skalní vrabec. Já mám ptáka kterého zde jmenují „passere solitario“ to jest einsamer Spatz ten je o něco menší než kos, celý černý ale do modra, štíhlého těla ale zobák černý. Jsou skalní brabci též takoví? S t e i n r ö t h e l ale je na hlavě modrý, na prsou do červena puntíčkovaný, na hřbetě hnědý (braun) ale samec má na zádech mezi křídly bílý flek. Velikost jeho je jako drozda. Já alespoň vím, že u nás jmenovali Steinröthla skalním brabcem – Mám Steinröthla a modrou sýkorku. Ta lítá po domě a je tuze veselá. Steiröthl zpívá mi hezky. Zde ho mají mnozí ale přece jest vzácný a dost drahý. Já dal za oba 5 zl.stř. Hnízdějí zde oba a doufám že z jara dostanu hnízda. Jiné ptáky nyní dostat je těžko a já také o to nestojím, mnoho si toho nechci brát na starost: nýbrž jenom samé výborné chlapíky.
Mluví se zde, že s počátkem máje nastanou nové úřady, a nerad bych se zde toho dočkal, proto že nynější úředníci, s kterými co dělat mám, mne již znají a s novými bych zas na začátku pro přílišnou horlivost jejich pletky a mrzutosti měl. Ten uherský biskup, který zde taky konfinírován jest, prý začíná bláznit,jak jsem se na podkrajství dozvěděl: a není divu, aby se zde člověk nepomátl na rozumu.
Včely tvoje budou na ořeší med sbírat, až toto psaní dostaneš.
Mně zde teď pro rozmnožení radosti zrovna u domku pod samou pavlačí budou vojáci střílet do terče. Leží zde depot-batallion zdejších myslivců. – Na štěstí jim mnoho prachu nepasírujou a že tedy za několik dní to bude odbyto.
Co bych ti ještě dále psal, věru nevím.
Tvůj
Karel
Praha 5.7.2008
Drahý příteli,
vycházím z vlastní čtenářské zkušenosti, že pokud vůbec něco z knihy utkví v paměti, je to jedna dobrá scéna. Strýc Podger zavěšující obraz za asistence veškerého příbuzenstva. Pro mne je nejvydařenější scénou naší korespondenční knihy rojení. Seděli jsme s boubelatou ženou u snídaně. Pekaři Wernischovi se povedly kornspitze obzvlášť vykřupané. Udělal jsem kafe a boubelatá žena vyndala z lednice sýry.
„A co rama?“
„Není. Nechci bejt vyžraná jako bachyně.“
„Já bych si na kornspitz ramu dal.“
„Říkala jsem ti, že potřebuju zhubnout. Aspoň pět kilo, ty faldy na bocích tobě nevaděj?“
„Naopak, jsou rozkošný. Co mi vadí je, že jsi nekoupila ramu,“ řekl jsem a usrknul kafe.
Proč to vlastně popisuju, snídani známe každý. Někdo s ramou, někdo bez ní. Navíc rama neměla s celou tou záležitostí nic společného. Roj vylétl z Drierzonova spisku Dvoják. Chvíli to v knihovně chřoustalo jako v pytlíku keksů, než se roj proklubal hřbítkem a stovky nadrážděných včel se vyhrnuly ven. Židle byla v okamžiku pokrytá jejich těly. Výhružně se rozbzučela. Včely byly všude, všechno se vlnilo a přeskupovalo. Dokonce obsypaly i můj nakousnutý kornspitz. Potom se naráz zvedly a utvořily obrovitý hrozen kroužící bytem. Boubelatá žena duchapřítomně zabouchnula okno. Neumím si představit, kdyby roj uletěl třeba na komín. Obzvlášť vysoký komín zůstal trčet po zbouraném libeňském pivovar. Lézt na něj a sbírat roj, nařknuli by nás přihlížející čumilové, že s boubelatou ženou plagiujeme Hrabala. Pivovarský komín má provždy propachtovaný on a výstup na něj je zase ta jedinečná scéna, která ulpěla čtenářům z Postřižin.
Vyšplíchnul jsem na rozdivočelý roj svoje snídaňové kafe, čímž notně pokrotnul. Usadil se na lustru a my získali čas na rozmyšlenou, jak ho odchytit a vrátit zpátky do úlu.
„Pojďme se milovat,“ navrhnula neočekávaně boubelatá žena.
„Teď?“
Boubelatá žena dělá neočekávané věci často. Soužití s ní je samé překvapení. Nic si nejde naplánovat dopředu. Místo chytání roje si boubelatá žena vyhrnula sukni. Přikleknul jsem k její kundě a jazykem objížděl okolo poštěváku. Dával jsem si záležet, abych o něj ani nebrnknul. Oblizováním kolem horké kaše se poštěvák nalil a ztvrdnul a konečně nadešla chvíle, kdy jsem o něj naopak brnknul. Co se stalo pak, není skoro k uvěření. Jako bych brnknul o napjatou tětivu. Poštěvák vystřelil z kundy ven, dolétl k roji a odvedl včely do kalhotek boubelaté ženy, svlečených na kuchyňské lince. Sebral jsem kalhotky a roj přenesl do prostředního šuplete v komodě.
A boubelatá žena? Po celou dobu, co byl její poštěvák mezi včelami, měla mohutný nepřetržitý orgasmus.
Sáhl jsem do usedlého včelstva, poštěvák vyndal a vrátil ho kam patří.
Tvůj
Michal


IDEÁLNĚ KONEC ČTENÍ

Brixen 26/4 1854

Milý příteli!
Není všechno nic platno již se z toho Brixenu nevypravím. Myslil jsem, že by snad možná bylo, že si to nechávají až k císařově svatbě, poněvadž již tenkrát z novin známo bylo, že veliká amnestie politická udělena bude, a ačkoliv já vlastně do toho nenáležím, poněvadž mne nikdo neodsoudil, že přece té příležitosti použít chtějí, abych viděl, že jen z milosti a ne na mou žádost propuštění dostanu. Jak již z novin dávno věděti budeš všichni odsouzení wegen Majestätsbeleidigung a werden Störung innerer Ruhe des Staats bez výjimky amnestii, a werden Hochverrath odsouzený asi 600. To taky sem hned 24ho bylo krajské vládě telegrafováno a jak nyní z novin vidím, všude to tak nařízeno bylo, že se to 24ho všem oznámilo. O mne nebylo zmínky. Pomysli si, jaké je to podivné. Tenkrát naposledy před porotou v listopadu 1851 žalovali mne wegen Störung innerer Ruhe des Staats a kdyby mne byli odsoudili to nepochybně asi na několik měsíců neb na rok, 2 léta a nyní bych i bez amnestie byl dávno svoboden; a v nejhorším pádu nemohl jsem být nikdy na víc odsouzen než na 5 let a to bych zas alespoň nyní skrze amnestii byl zrovna propuštěn. Poněvadž jsem ale nebyl odsouzen, nepropustili mne!
Jiného ti tentokrát nemám co psát: žito zde již metá klasy ale od několika dnů je taková zima, že zas musíme topit a málem by zde byl padal sníh; na horách kolem do kola je zas všechno bílo.

Tvůj Karel
Praha 14.7.2008
Drahý příteli,
momentálně už zase prožívám krušné dny. Boubelatá žena je úžasná, jiskří potřeštěnýma nápadama, neznám nikoho, kdo by se jí vyrovnal. Potom na ni ale znenadání přijde špatná nálada a to mám pocit, jako by na řeznickém špalku porcovala mne, jako by do mne vrazila dranžírák, zatínala mi sekáč mezi lopatky a mě to bolí. V takové porcovací dny se toulám městem. Chůze od bolesti pomáhá. Vezmu to z Divadelního ústavu Karlínem k Zábranským. Odsud na Švábky a za sokolovnou nahoru Košinkou k libeňskému hřbitovu. Město se tu otevře úplně jinému pohledu. Hradčany viděno osud nestrmí nad Vltavou, jsou součástí hemžení lidí a aut a tramvají. Řeka je dole pod nohama, udělat krok, byl bych za vteřinu s rozbitými ústy v Rokytky ústí, tam kde chytáme štiky. Ze spleti ramen vane odér zahnívající vody. V loděnici se zakousla rozbrušovačka do prorezlého člunu. Leží na kozách dnem vzhůru a kymácí se a jiskry z něj odletují na trávník. U protějšího břehu rejduje do přístavu škuner se štěrkem a já jdu do pivovaru U Richterů na kvasnicové. Nazpátek to beru po tramvaji: U Jarolínků už funguje zahrádka. Do prázdného půllitru vlétla včela a někdo ji přiklopil táckem. Sundal jsem ho a včela odlétla. Maník v popelářském overalu na mne vyrukoval, co že to mělo znamenat. Všimnul jsem si, že u vedlejšího stolu sedí Kremlička a chechtá se. Gestikuloval na mne, abych ho odfakoval a jestli se nasere, že mu dáme na WC do držky. Normálně bych to udělal, ale byl jsem bez nálady. Pod Jarolímkama je směrem do města U Karla IV. Kremlička tam samozřejmě hodlal zapadnout; oderval jsem ho ode dveří a donutil pokračovat až na Palmovku k Moserovu stánku. Nakonec byl rád. Sčuchnul se tam s Kaderkou a hned si domluvili společnou rybařinu. Ve srabech, které na mne připravuje boubelatá žena, vezmu zavděk i partapánama, jako je Moser. Komu by dělalo dobře sedět doma a odevzdaně trpět, že z něj jeho partnerka odsekává fláky toho nejlepšího, co v něm je. Víš, co je ale malér? V momentech, kdy je dobře, si říkám, zase budeš zlá. A je. Přišel jsem domů a šuplata komody byla pozotvíraná. Neptal jsem se proč a zavřel je. Boubelatá žena seděla ve zhasnuté kuchyni a kouřila. Popelník byl plný vajglů. No nic, nebu