Pížl Jaroslav

Sám ze sebe se líhnu: bolesti nevyhnu se. Hnus: kůže mi praská pod náporem svalů: kat aby to spral: sprostoty dávím: dál a dál se tlačím z larvy ven rván svalovými stahy... Je z míry možná vyveden, kdo sleduje, kterak sám ze sebe se syče líhnu nahý, ano, i hnusem hne se to v něm snad. Chm: měl by se zdekovat... Sám sebe opouštím trhaje nožem spáru…

Žiji v jeskyni. Vdechuji vodu - vydechuji dým. Komu podoben jsem, zvím z podobenství: korábu v jeskyních kotvivšímu, korábu, krabu, kralevici...? Žiji v jeskyni, v jeskynní sluji jsem tvor bdělý, spící... Vdechuji vodu - vydechuji dým: oblaka par se valí podzemím: oblaka par jak z moří plných ledu: dým lodí vyhořelých za kalného rána... V podzemí…

Zde ztichlé jezy, tůně nad nimi... Zde vody nezčeřeny lovícími tvory: zde čas se neodvíjí vpřed... Zrcadla hladin nezrcadlí hory, modré nebe - zrcadlí propast hvězdné noci vodní svět. A přejde-li přec vlna k protějšímu břehu, pak tebe spatřím obracet se břichem k Luně bledé: tvé tělo vodu rozlomí jak vlnu sněhu, než ponoříš se zpátky na dno tůně...…

Nad lící andělskou dvé očí andělských: nastav mi ústa, milá... To anděl zkouší měkce, ladně mě tu: jako by růže za svítání porozvila na dně luk ulitu květu. Nad lící andělskou: štít čela: oblouk luku. Slyš: stěna hluku půlí noc: to klisny klus se blíží... Nastav mi bok, má milá... Drcena země těla tíží. Nad lící andělskou: nadlidský jas: v ten…

Ty šaty: to, co kol lokte ovíjím si mysle na tě. Ty šaty, šál: v palici, v těle vrchovatě šťáv, jež pohnou-li se jím, je to jak kdyby trefoval mne šlak, jak kdybych bolehlav si dal... to nezdá se mi - bdím: ty šaty pálí na dotek, ten šál je k zešílení hebký: to, co kol lokte pomalu si ovíjím, co kolem lebky jako dým se vine mi... Zrak vzplane,…

Kůže klisny: v spánku převracet se, klít: zas spatřit ve tmě úplet boky napínaný, kůži, krajky — jakoby její šál mi hrdlo stahoval zas po celou noc: v spánku převracet se, spát jen zpola - zpola snít: z kůže vysvlékat se vidět klisnu krajtu zmiji: těla v kouři snoubící se na japanerii... obrys Lunou vyznačený zas po celou noc: vlna boku, břicha: v…

Jsme v namibii, v žáru poledním si ovíjíme hlavy... Jsme v namibii: vysoko vyklenuto rozpálené nebe, z dálky bubny bijí: hlavami o zem královny černolebé: patami pozvedají popelavý prach: jsou naše hlavy ovíjeny jím jak orchideje: co tvoje bylo, nyní mé je... Dým připomínajíce pnou se naše těla: cos chtěla - máš: pode mnou zazmítáš se jako ve…

Luna parami putuje, květy pálí, v srdci krev mi hnije: temná energie odtud vyvěrá: ze srdce a pak: ústy: vzhůru k Luně, jež parami se žene jako zmaru znak. Ze srdce a z tlamy cosi vyvěrá mi: purpurové vlny, jež šikmo k Luně míří: vzduch houstne, štíři běsní... Nesni. K nebi hleď: teď Luna parami se žene, květy pálí, cosi bezejmenné v srdci hnije,…

Tu. Tu chci. Tuhletu. Pěst olíznu si po hřbetu... Tu: ty vlasy barvy popela a písku, ty oči, které nablízku mi hoří, když její siluetu minu podoben stínu, jenž vůni blínu žluči krve v držce cítí... Tu chci. Tuhletu. Téhleté toužím vysoustružit rukama v pase nový tvar... Tu. Tuhletu. Pěst olíznu si po hřbetu: jak pálí na jazyku žár, jímž kůže…

Znovu se vracet na ony břehy, zas vlnám naslouchat: pod patou pláž a průsmyk nadohled: ledovců led teď blesky žíhá vzduch... Znovu se vracet na ony břehy, kroky opisovat kruh... zas vlnám naslouchat zraky napřaženy v přítmí postupujícím: průsmyk z dohledu, pod patou: pláž. V srdci: jiné ženy stín... Rychleji vlnobití ke břehům se hne: znovu se…

A přijde zas ten čas: mraky nízko hnou se, vítr s nimi. Zas jiná srdce chvět se budou vlnami ztemnělými. Zas jiná srdce chvět se budou (a přijde zas ten čas). Luny nach v mracích utone, jako když na mne myslilas´. Luny nach v mracích utone... Zas jiným bude, jako bylo nám. Jiní mít budou, jako my jsme měli, krev v očích, u zobáků, tlam.

Slova vyvázána, vyvázány zvuky: volání sluky nad vodami: osamělý tón, jenž trvá za úsvitu. I vítr v rákosí lze zaslechnout jak větu: vždyť slova vyvázána, vyvázány zvuky... Tak tedy nářek sluky, vítr mezi stvoly, tak tedy roje v podzemí a laně na předpolí: to jsem byl mlád, když to vše lehce k uslyšení bylo: stačilo vztáhnout smysly, nadechnout se noci,…

Smysl je zmaten. Zmatek: žal vdov, stesk matek. Žalm: Lán žat den za dnem byl, lán lnu, lán bez břehů... Až teprve když smysl zas znovu se ustavil, byl dán, teprv se dával znovu noci žnec, oddával: až tam, kde nad obilím oblohy se setkávaly, kde matky královny a vdovy sytily své smysly, ačkoli byly lány, což značí: láno bylo jim... Ony však…

Být rychlý jako on, být stejně bystrý. A stejně jako on jen jikry jíst: moci tak jist si být, že ony nezrozené ryby jen mnou skrz poplovou mne propalujíce jak třaskající jiskry: ať živé maso na popel se peče, ať utrpení, slast je druhým jménem mým... Být rychlý jako on, byť vkleče pomalu se dít: vám zdálky zdát se být chrličem kamenným — jen jícnem…

Úžasné hříbě, kam tvůj krok? Kudy se pleť tvá smeká? Kudy své údy pokládáš plynulé jako řeka? Do zahrad, do zahrad Tam, kde se potkáváme Tam, kudy ohlédat po sobě se známe... Úžasné hříbě, kam tvůj cval? Kudy tvé údy zrakem proplétat, jež rád bych miloval? Tam, kde se potkáváme: do zahrad, do zahrad. V tvou náruč navečer pospíšit spát...

Přičísnu se, uhladím, usednu mezi květy: hře na kastaněty se podobá to tím, že též vzduch, vzdechy, vůně chutnám chřípím palčivým... Hlavu mi květy spalují: zahradou proudy par a silic, do nichž vypluji nevstávaje z křesla... Slast seslaná mi květy leptá tkáně, dech se přerývaně dere držkou ven: zahrady hroby chrámy vrstvení světla nad horizontem …

Byli jsme před a budeme i po. Byli jsme nezadržitelní, lační: začni, pro pět ran: projdi mnou pronásledován: tak horstvo trhá mraky skrz lámajíc vrstvy, kterés' nerozeznal dřív: srst hryzni pamětliv mé jméno nová luna ano srdcervoucí ryk jak zlehka kolibřík mne neslýcháno pro pět ran... Proleť mnou pronásledován: tak horstvo mraky drtí led…

Les se zařezával: byl duben. Žár duněl jako buben. Pole byla prudká tak, že ta druhá naopak se derouc jimi připomínala mi pstruha. Vzduch stál jak kaluž kovu, jenž zase znovu tekl námi anebo nám nad hlavami když u kořenů skrze zemi šli jsme neviděni.

Noc vně domu. Krb: srdce jeho. Žár z ohně ohraničeného sálá do místnosti, a prostoupí nám kosti jak proud pryskyřic. Prohřáta naše těla přilnou k sobě víc. Za mým čelem příliv: tvůj dech, když na zádech se prohneš vpůli praskajíc... Krb: srdce domu. Vně domu: nic.

Má žena je pomalá socha. Pomalu plá, prohořívá. Nikoli naplano - pro slast pomalou, pro pomalé bytí v ohni pomalém... Tu ženu sochu rozevříti táhlým pohybem si za cíl kladu do ní pomalu se suna: ona prohřátá jak duna vstříc mi vyjde napínajíc údy... Řadu chvil pak proudí slast: tudy, tímhle průplavem jde jako vlna skrze nás, kde prolnuti jsme spolu:…