Jaroslav Pížl
(*1961) Básník, prozaik, hudebník, autor písňových textů a hudby. Držitel Ceny Jiřího Ortena (1992). Žije v Praze.
Nacházíte se na stránce: Autoři /
Jaroslav Pížl
Sounáležití
Má žena je pomalá socha.Pomalu plá, prohořívá. Nikoli naplano -
pro slast pomalou, pro pomalé bytí
v ohni pomalém...
Tu ženu sochu rozevříti táhlým pohybem
si za cíl kladu do ní pomalu se suna:
ona prohřátá jak duna vstříc mi vyjde
napínajíc údy...
Řadu chvil pak proudí slast: tudy,
tímhle průplavem jde jako vlna skrze nás,
kde prolnuti jsme spolu: vzlétnu nad propast,
pak dolů do té sochy zas,
do plástve tajícího těla
se nořit řadu chvil,
bych splynul s ní,
jí byl...
Dosud jsme tu zvolna prohořívajíce.
Nikoli naplano, leč pro slast pomalou, pro pomalé bytí...
Nikoli dvě, leč dosud jedna socha.
Dosud jsme:
sounáležití.
Krb
Noc vně domu.Krb: srdce jeho.
Žár z ohně ohraničeného
sálá do místnosti,
a prostoupí nám kosti jak proud pryskyřic.
Prohřáta
naše těla přilnou k sobě víc.
Za mým čelem příliv: tvůj dech,
když na zádech se prohneš vpůli praskajíc...
Krb: srdce domu.
Vně domu: nic.
Les II
Les se zařezával: byl duben.Žár duněl jako buben.
Pole byla prudká tak,
že ta druhá
naopak se derouc jimi
připomínala mi pstruha.
Vzduch stál jak kaluž kovu,
jenž zase znovu tekl námi
anebo nám nad hlavami
když u kořenů skrze zemi
šli jsme neviděni.
Před a po
Byli jsme před a budeme i po.Byli jsme nezadržitelní, lační:
začni, pro pět ran:
projdi mnou pronásledován:
tak horstvo trhá mraky skrz
lámajíc vrstvy, kterés' nerozeznal dřív:
srst hryzni pamětliv
mé jméno nová luna ano
srdcervoucí ryk
jak zlehka kolibřík mne
neslýcháno
pro pět ran...
Proleť mnou pronásledován: tak horstvo mraky
drtí led na konci tvých nevýslovných vět...
Byli jsme před -
a po budeme taky.
Květy
Přičísnu se, uhladím, usednu mezi květy:hře na kastaněty se podobá to tím,
že též vzduch, vzdechy, vůně
chutnám chřípím palčivým...
Hlavu mi květy spalují:
zahradou proudy par a silic,
do nichž vypluji nevstávaje z křesla...
Slast seslaná mi květy leptá tkáně,
dech se přerývaně
dere držkou ven:
zahrady hroby chrámy
vrstvení světla nad horizontem
co vždy jsem přál si, chtěl,
by měla dračí hled
propasti archanděl
by prošly mnou nikdy neděleny víc
jabloně kovadliny koně kastaněty,
staniž se slast seslaná mi květy
nechť proudy silic par
a zahradami dým...
Pak přičísnu se zase, uhladím.
Píseň
Úžasné hříbě, kam tvůj krok?Kudy se pleť tvá smeká?
Kudy své údy pokládáš plynulé jako řeka?
Do zahrad, do zahrad
Tam, kde se potkáváme
Tam, kudy ohlédat po sobě se známe...
Úžasné hříbě, kam tvůj cval?
Kudy tvé údy zrakem proplétat,
jež rád bych miloval?
Tam, kde se potkáváme:
do zahrad, do zahrad.
V tvou náruč navečer pospíšit spát...
Dračí setba
Být rychlý jako on, být stejně bystrý.A stejně jako on jen jikry jíst: moci tak jist si být,
že ony nezrozené ryby jen mnou skrz poplovou
mne propalujíce jak třaskající jiskry:
ať živé maso na popel se peče,
ať utrpení, slast je druhým jménem mým...
Být rychlý jako on, byť vkleče pomalu se dít:
vám zdálky zdát se být chrličem kamenným —
jen jícnem skrz ty nezrozené ryby jako proud:
níž se propadnout a ještě dál:
jak on být v pádu bleskurychlý.
Pak pomalu se dít:
klást jikry pod krypty katedrál.
Hájemství
Smysl je zmaten.Zmatek: žal vdov, stesk matek. Žalm:
Lán žat den za dnem byl, lán lnu, lán bez břehů...
Až teprve když smysl zas znovu se ustavil, byl dán,
teprv se dával znovu noci žnec, oddával:
až tam, kde nad obilím oblohy se setkávaly,
kde matky královny a vdovy sytily své smysly,
ačkoli byly lány,
což značí: láno bylo jim...
Ony však nenasytny byly:
zas znovu lánům nevýslovných květů lačnost věnovaly:
odkud kam vinuly se vlastně, kam pokládaly stín,
bylo k nerozeznání:
kde která svalstva zvláčnělá se chvěla ulaskána k smrti,
kde která ústa byla ústy pojídána.
Jemu oddanou se zdála —
leč oddělán byl jí.
Smysl byl ustaven:
královen hájemství.
Zvuky
Slova vyvázána, vyvázány zvuky:volání sluky nad vodami:
osamělý tón, jenž trvá za úsvitu.
I vítr v rákosí lze zaslechnout jak větu:
vždyť slova vyvázána, vyvázány zvuky...
Tak tedy nářek sluky, vítr mezi stvoly,
tak tedy roje v podzemí a laně na předpolí:
to jsem byl mlád, když to vše lehce k uslyšení bylo:
stačilo vztáhnout smysly, nadechnout se noci,
vypálených luk:
chtě nechtě slyšel jsem i zřel:
hnula se nad rybníky hejna sluk, když obzor nachověl
a vítr v rákosí byl o bezejmenném...
Mne jménem volalo však něco nelidského...
Má něho, zběsilosti: ty tehdy nestála jsi tam,
kde dotknout chtěl jsem se tě:
naslouchal sám jsem větru
jako větě...
A přijde zas ten čas...
A přijde zas ten čas:mraky nízko hnou se, vítr s nimi.
Zas jiná srdce chvět se budou vlnami ztemnělými.
Zas jiná srdce chvět se budou
(a přijde zas ten čas).
Luny nach v mracích utone, jako když na mne myslilas´.
Luny nach v mracích utone...
Zas jiným bude, jako bylo nám.
Jiní mít budou, jako my jsme měli,
krev v očích,
u zobáků,
tlam.