Ludvík Gordon Zbyněk

Na hromovém stromu květy lip a proti rytmu větví mraky jdou Z oblohy žhavé dráty visí teď vyznej barvu svou Na hromovém stromu poklekají ptáci Své prosby k nebi křičí echo jen rány šišek do jehličí Na hromovém stromu ptám se: Kdo nás zachrání na kmeni který hoří Jsme syny opic či děti Boží

Někdy byla plná prázdnoty a jindy zase prázdná květů ta žena jenž prolévala hrdlem vteřiny co kapaly do vázy která za nehty si skryla červánky ( ty ze života ) Byla prasklá od úderu ( myslím tím tu ženu ) Však pod glazurou která klame ukrývala teplé barvy Ta váza měla na dně kal té ženě rostly v srdci kaly Když noc jim krade lesk a zabalí je do…

Jsme nečekaně vzpříčeni v ženě svými myšlenkami S ní i sami V ní i za horami dorůstáme k porodům polopravd Nepřehlédnutelní navzájem připraveni k císařskému řezu

Navzdory cestám chodíme křovinami Navzdory znalostem stále ještě nevíme Navzdory slovům dorozumíváme se pomlkami

V komoře na špičky stoupá si zlatý kolovrat Zkoušíme neprodat tak levně naše těla Ve tváři leckomu bere už za kliku polednice Na vrásky zamkli jsme naše čela když pijeme z plna hrdla u lavice

Vrány zavírají vrata jaro podklouzlo jim pod křídlem Po staletí černé klínové písmo proti mrtvé obloze pokoušíme se rozluštit

Co jsem viděl ? Obezděné ticho Rudé nehty svic a poškrábanou tmu Žulu s letopočty a sepnuté paže cypřišů Nedopočítané počty a v rohu čerstvou tlamu mlsně se usmívat přes zeď do ulice

Češe se hřebenem na city vypad jí jeden dlouhý žlutý had I ty jsi vykořeněný z netečnosti když češe se uprostřed vypouklého zrcadla tvého oka Při česání voní jablka tvou pronikavou touhou po nakousnutí Učesala se a ty cítíš jak jsi beznadějně rozcuchaný

V polích pohozená hlavo tiše zpívající tu melodii vymlácených klasů tak dobře znám …dálaví…dálaví Proč poslední dobou slyším tak často křičet ptáky ze spaní ? Člověk se rodí z osení v bolestech zraje na úhoru až jednou na slunci pukne mu hlava zrnem Kdo bude jíst ty chleby se srdcem zapečeným někde v jiném věku dozví se všechno o člověku V polích…

Léto na cibulce zima na hrášku Nenech mne vyjít z módy malá kravatářko ! Vážeš si mě po francouzsku když rozhalenou ulicí kráčím zeširoka s plandajícím podolkem tvých nekonečných vlasů Léto na cibulce zima na hrášku Volská oka kolemjdoucích

Po bělostném nebi tvojí pleti černý havran letí, letí, letí pak usedá ti do klína Ach běda ! -jsi černá blondýna

Bát čtvrt Bátu půl Bátu celý Bát Dvě ro – Bát – ka

Nevypočítatelný den jdeme parkem V exponentu květinového vzorce té chvíle my dva Vím, cítíš se jistější v gravitačním poli matematicko-fyzikální fakulty Vždyť rovnice našich kroků má jen samé proměnné a derivací drobného štěrku pěšiny , stínů a vůně lip jsou naše propletené prsty Pro všechny jsi záhadnou mc² Pro mě ne Jedinečná ženo, prvočíslo které má…

Nad vesnicí černočerná tma Vše, co má oči už jde na kutě Nehnutě na rybníce aby se děti méně bály tři bílé svíce hoří labutě

Vždyť proto jsou šípky rudé že krev stále ještě vytéká z nevinných ran Proto jsou šípky takové že podzim má tolik místa pro důvěru A u cest ktarým ještě člověk nedal jméno se s nimi můžeš zastavit a přemýšlet o ztacené vůni tam někde na druhé straně odkvétajícího života o jiné kráse smrti

Ulicí jde kočí V kleci na větvi sedí opice „Kočí, hej kočí !“ „Co je, vole?“ „Já se bojím skočit“ Kočí zastaví, rozhlédne se pak močí „Cože, to je k smíchu“ „K smíchu to není já se bojím skočit přes svou pýchu“ „ A já zas nejsem kočí jsem jen déšť v nočním tichu“

Napadlo sněhu převeliké množství Těch zbytečných závějí rampouchů a jinovatky Nikdy nejsme dost připraveni přijímat dary které o tolik převyšují naši vlastní štědrost

Pole máků zvlčil bych z tebe Karkulko kdybys dokázala donést bábovku, víno a svůj strach lesem každodennosti až na můj práh Máš někdy příliš velké oči než abys mne viděla Já slibuji že přestanu už polykat ty přetěžké balvany osudu Vytáhni mě ze studny mých zkamenělých snů dokud je myslivec čas daleko žízním

Jste jako víno má drahá když kořeny svými saháte do hlubin dotýkajíc se mé viny Jste jako víno má drahá co dlouho zraje až chytne příchuť jeřabin Má drahá k večeru už bez přetvářky nahá Jste nejdražší z mých pozdních sběrů

Vně dnů tvých dnem vzhůru dým zapaluje oheň telemonů v pecích dlaní nesoucích chléb náš vezdejší na prahy krásných karyatid které pro rovnováhu světa a mysli každodenně rukama napjatýma podpírají nebeskou klenbu všech tramvají řítících se ulicí Via Apia od zastávky Hrdinů do stanice Křížové Vně dnů tvých dnem vzhůru dým Uvnitř urny těla pomalu mění se …

Pár slov zbylo na konci věty jako pár hrušek na vrcholku stromu Pár slov na která už nedosáhnu která těžce žlutá a přezrálá spadnou spátky do mých pootevřených myšlenek Tak často si zůstáváme dlužni ta nejvyšší slova

Na koni sedí Dvář na samém konci, koni Na ocasní ploutvi cvalu na cvalnatém břitu žíně na svém vlastním klíně s celou rodinou