Pocta prokletým básníkům

Psát básně oslavné nemívám ve zvyku,
proto mi odpusť můj nedobrý styl.
Však doufám, přijde vhod prokletým básníkům,
jichž verše opojné kdys též jsem pil.

Plnými doušky jsem užíval vzletných slov
jak kapek léčivých, hořkých však chutí...
A zvadlé květy zla nosil jsem na hřbitov
pod vzrostlé kaštany, jež k úctě nutí.

Já usedal tenkrát často podle rovu
a vzpomínal... Západ slunce tonul v červené...
tichem uctil jsem památku Baudelairovu
a pomodlil se za Vaše duše, Verlaine,

ano a Rimbaude... Vy blázni zasnění,
co psali jste pro bohy, nikoliv pro lid.
Ale co psali... Vy žili jste své básnění!
A cedili krev, již nelze jinak prolít

než slovy, větami, melodií hlásek...
Budiž Vám lehká zem! Dnes v době pilné orby
převrací pluhy lán Vašich snů a lásek.
Čas v cáry rozerval nám odkaz Vaší tvorby.

Hle, luna záludná směje se na náš svět.
Toť sezóna v pekle svatých artefaktů.
Přichází nemoc zlá – zhoubná lepra vět.
A mor slov bezduchých píše parte faktů...