Z rodu Villonova

I.
Někdy mám pocit, že snad jsem
Villonův přímý potomek.
A tímto bludem unesen
si ke jménu – co přídomek –
sám píšu „básník zatracený“,
čí „Šibeničník“. Podle chuti...
Toť mince, která nemá ceny,
což směnit ji mě nedonutí.

Též rád jak on se v pitkách bavím
a vtipem čelím útočníkům.
Nad jiné ctnosti přímost stavím,
neb ostrý jazyk uličníků
je bontón podle mýho gusta.
Že nezbylo mi na příspěvky?
Tak řekněte, kdo by to ustál,
kupovat denně chlast a děvky?

To věru leze do výdajů!
U zřídla lásky žízní hynu.
A tak tu aspoň krev vám saju,
mé lásky, růže ve vývinu…
Pod křídlem Múzy básník žije,
krade a smilní (občas zalže)
a pak z něj tryská poezie.
Už mistr Villon dávno znal, že:

„Nad vůni peněz, páni, není!“
Tož k hazardu mám jistý sklon.
Hra se slovy? Mé potěšení.
A že svůj cítím v kostech skon,
tak o to víc teď s tou hrou spěchám.
Jak Achilles já žiji pro sny.
Verš ledabylý nezanechám,
neb čas je kritik neúprosný

a v dějinách se přísně měří.
Čas kvapí dál si bez oddechu,
a není nic, co neprověří,
od činů, slov po prostou střechu...
...a taky krásu, kterak děla
zbrojmistrová (kdysi hezká),
co s muži muže podváděla.
Jenže už dávno. Kdepak dneska.

II.
Oprátku stokrát vázali,
vaz aby poznal tíhu zadku.
On sledoval ty vazaly,
pak milost dostal v náhlém zmatku
a dále nedbal hrozby smyčky
(básníci mají smělá čela)...
Leč přec ho slabost pro básničky
nakonec k smrti uvláčela.

Šel pěvec lásky pustým krajem
v ústrety smrti, v říši ticha...
Co nocležníka oň byl zájem
v šatlavách jen, kde sláma píchá.
A Kateřina? Marná tužba.
Ledová vane krajinou...
Jen málo baví s jednou „družba“,
když člověk myslí na jinou.

Než se světem se rozžehnal,
Francois – podle pamětníků –
svým epigonům požehnal
a do srdce si vrazil dýku.
Dýku svých veršů ostrých hran.
Vždyť básník musí zemřít mlád!
...Nad bílým sněhem mračna vran
a vlky z lesů žene hlad...

Jak Františkem mnou láska vláčí,
než srdce krutě rozlomí.
Že rozedrán jsem od bodláčí,
jen pramálo ji oblomí.
Ta podobnost mě děsí. Bože!
Když cit do veršů promítám,
srdečně zván jsem v měkká lože...
Tou Jedinou však odmítán.

To ze strachu jsem nelhostejný!
Leč brzy vždy mi svitne v lebce.
Náš osud těžko bude stejný.
Tu pojednou zas dýchám lehce,
přihnu si kvasu vinných rév
a padnu na znak na svůj hovník.
Ne jeden úděl, jedna krev!
Snad... jsem jen Frantův následovník
na cestě slovem zdobené,
co všechno zná. Jen sebe ne.