Nevidomý

Tvůj hlas má vůni laskavce
a já vlastně musím říci,
že podobna jsi prskavce
zažehnuté lásky svící.

Ta vůně zpívá o odstínech
palety něhy rudých úst,
tak vypravuj a slova vynech,
a zkus rty svými do mých vrůst.

Tvá krása jiskří hvězdami,
jas jejichž každý pocítí,
a tak se vůbec nezdá mi,
že přes den hvězdy nesvítí.

Kdybych jak rybář vlastnil bárku,
vyplul bych v noci na nebe.
Až narazil bych na Polárku,
uloup bych kousek pro Tebe…

S polárkou potom bychom zašli
do kina spolu na biják.
Život je dárek s lila mašlí…
A láska – ta je zabiják!

Ležíš teď kousek od rybníka,
já verše skládám místo uhlí
a tajně žárlím na plavčíka,
kterému svaly v ocel ztuhly.

Křivka Tvých boků touhou křičí
po dlani slunce, jeho dechu.
Z hedvábí vlasů samet vzklíčí
Tvé šíje, která z plyše mechu

uvádí hlavu do soukolí,
v kterém se vášeň s citem snoubí…
Ach, lásko, buď mou bílou holí,
jsem Tebou slepý – vidím houby.