Deník

I.
Minula prvá noc, den druhý máme tu.
Den s cejchem úklidu v mém tichém Kastelu.
Pečlivě před prahem činů svých zametu
a pak svou mrtvolu do peřin zastelu.
Pod dekou vzpomínek duše má třese se
mrazivou samotou. Prosím sny – pomozte!
Na lože přilehla si ke mně deprese
a voní po Tobě, a voní po hostech,
které jsem nepozval, kteří tu nebyli.
Po hostech vylhaných jak důvod pro žití.
Na vrata nočních můr mysl mou přibili.
Nesnaž se chápat mě. Bozi jsou složití.

II.
Pak přešel další den, soumrak a svítání...
Kdo by to počítal? Já teda vážně ne!
Jen račte, démoni, tady jste vítáni,
v mé kobce zatuchlé, prachem let vražděné.
Tady jsem vládcen já! Králem všech nemocí,
které sem po nocích zanesli potkani.
Tady je konečná všech kladných emocí.
Pach tupé bolesti vsákl se do tkanin.
Tak jako mumii mozek mi vysály,
bolestné představy, že si Tě jiný vzal.
Hle, slovem ďáblovým rozkvetly misály
a já jsem jediný, který to nepoznal.
III.
Léto se propíná pod křečí podzimu.
Zas – jako každý rok – prohrává vzápětí...
Smrt listů v barevných kabátcích na zimu
dojímá stejně pak... Vrah stal se obětí.
Sousedi pro zápach burcujou hasiče.
Že prej sem asi skáp, že sem se z toho pic...
Vlezli mi do bytu s použitím paklíče...
... temno jak v márnici, smrad jako u vopic.
Našli mě pod trámem se smyčkou v zasnění.
Já snil jsem o lásce (velké jak právě trám).
Tak konec tyjátru. (Konec i básnění!)
Dostal sem příkazem, ať prej si vyvětrám.