Óda na jaro - poetická próza

Mám otevřené okno a zvenku sem proudí ta nezaměnitelná vůně jara.
Je to ta síla, která z kořenů vytáhne hektolitry mízy do korun stromů, aby mohly vypučet a vyrazit v květ a listy.
Je to ten vlahý dech, který roztaví na horách sníh a třeba i skrze kámen nechá vzklíčit nový život.
Je to vůně, kterou miluji. Je to jako závdavek novému zrození, další radosti a životu.
Ta síla vyvede medvědy z jejich nory, zaťuká na vrátka ježčích pelíšků.
Ty něžné prstíky jara brnknou na strunky naděje
a vlaštovky tam v dálce uslyší ten hlas,
vrátí se zpět na stará svoje hnízda,
do krovů přilepí hliněné štěstí aby odsud vyvedly svoje mladé.
Je to tak každý rok a letos, jako loni, jsem bez sebe a omámená tou krásou. Tu vůni vdechuji už pár dní, ale dnes je jaksi silnější. Jakoby jaro dostalo už povolenku otevřít brány a vtrhnout do přírody. Slavnostně oděné v hávu z hořce a sasanky, ve vlasech mladé listí a pučící květy stromů.
Jaro je tady.
Tak tě tu vítáme!
Ty, jaro stokrát opěvované,
... ty jaro hravé a laškovné jak klubko štěňat,
... ... ty jaro silné jak mladý zdravý muž,
... ... ... ty jaro veselé jak kraslice a malý beránek,
Jaro hlučné jako roj včel a řeka rozvodněná miriádou rozehřátých vloček sněhu.
Jsi mladé,
jsi opět krásné a omamné jak loni.
Ty, jaro, nestárneš!
Kolikrát už jsi se vrátilo a vtrhlo do kraje?
Vždy v plné síle,
na slunečním voze,
práskáš do zlatých koní,
v lehkém bílém rouchu a s věncem ve vlasech.
Smích i bujarý křik dává znát, že jsi tu zas,
stejně mladé a krásné už po tisíce let.