Pocta Praze

Červená jadérka
vyloupnutá právě v tom nahém okamžiku
kdy se zrodilo mé nevědomí
Smutně jsem hleděl na sluncem ozářené střechy
rozmazaných malostranských domů
Havrani svým řevem čmárali po obloze
a já jsem skoro plakal
Okna domů byla temná
rozhryzaná obloha se třásla strachy
A jsi to ty mé krásné město
které stále chápu svýma očima
Stoupáš skrz podrážky mých bot
až k srdci
a tišíš je až k neuvěření