Poutník

Rozhodl se. Nastupuje do nočního vlaku, odjíždějícího na hluboké slatiny. Koleje končí a vagón se mění v Cháronovu bárku, kde není kormidla, ani pádel. Ve svitu měsíce je na druhém břehu vidět odlesk šakalích očí a rudá záře očí vlkodlačích.
Sklo pod kůží na dlaních, zarostlé po dlouhá období nočních šarvátek v temných lesích a parohy z křišťálu, ulovené kdesi nedaleko, tíží a nutí ke zvracení.
Plácnutí a znova, zase a zas, plácání křídel vodních ptáků. Neslyšných ve svém hlučném odpoutávání se od bezedné hladiny.
Voda jako eben, olejovitá, hustá a těžká. Mrtvý pramen. Tolik by si přál vyschnout a nebýt, avšak lojovitost jeho vody potřebuje miriádu ohnivých koulí, aby alespoň nepatrně pozbyl na obsahu.
Nehnutě. V Bezvětří. Ticho a temnota. Měsíc se navždy ztratil své planetě a teď bloudí všemi známými galaxiemi, aby si alespoň matně vzpoměl na její tvář. Měl se jí držet za ruku, avšak její ruka mu byla tak hluboce odporná, tak kluzká a bezkrevná, že se neudržel.
Lituje každého okamžiku od svého početí až do své smrti. Tak rád by věděl, co se to kdysi stalo a proč musel odejít. Jantar v jeho útrobách tíží a řeže jako ostré zobáky lačných krkavců.
Bárka se opět vydává na svou nekonečnou pouť a on cítí pod jazykem amulet z lastury, jež je důkazem její lásky. Házejte hlínu! Házejte kameny! Ty tamtamy bušící na víko z černého kartónu je to jediné, co ještě zbývá. Nechci květiny, květiny nikdy neexistovaly. A písně? Neslyším! Zkornatělým jazykem přejede přes ostří amuletu a ucítí chladnou krev. Jen její chuť, tak kovovou a tak známou z nejednoho proniknutí.
Propádává se níž a níž. Musí to zastavit a nemůže se pohnout. Pak jen lehké "cvak" a hvězdnatá obloha se sedmi měsící je tak blízko, že natáhne-li paži, může se dotknout.
Bez prostoru, bez lásky, bez naděje. Jen bytí v nejryzejší podobě.
Sám se sebou, ve své opuštěnosti, na věky věků rozmlouvajíc s Měsícem, který kdysi patřil k jeho Planetě.
Po celé věky mu nabízí ruku, chladnou, vlhkou, kluzkou, bezkrevnou.
Osahává jej a lačně líbá. "Vrať se!" avšak sám není schopen udat směr, odkud by se rád vrátil na věčnost.
Okoralé rty, vlasy slepené tukem laní, které uštval. Vousy a sliny a zbytky slov. Ve vyzáblé nahotě, na břehu toho, co bylo Oceánem a teď je zoufale prázdné, natahuje své bílé tělo k něčemu, co bylo Nebem a teď je zbytečně přeplněné.
A jenom ssinalé měsíce opuštěné svými Planetami jsou svědkem jeho nesmírné, zbytečné, vypoulené námahy. Snahy spojit oceán alespoň s jedním z měsíců a zamezit pravidelnosti, nudě, stereotypu.
Přetrhnout ten věčný rituál přílivů a odlivů důší a těl a ohňů, hořících kdesi, kdesi za rudým obzorem touhy a bezedného zoufalství.