Slova

Venku je mlha, sychravo, už zase prší
a já jsem jako blázen s rozechvělou duší,
co neumí říct ne svým snům
Tak pořád stavím ten svůj dům
co nemá základů a vím, že jednou spadne
však v mojí touze není bázně žádné,
že rozpadne se v nic
Snad měla bych chtít víc,
nespokojit se s časnou radostí,
snad měla bych míti za dosti
že člověk jsem a můžu milovat,
žít, trpět, chápat, pomáhat…
Už nechci propadat té beznaději,
proč stále chodit sem a tam
a hledat tam kde stejně už nic není…?
A hlava pálí dál a dál
Včerejší slova dávno příval nových svál
Vím v životě jen slova nestačí...