Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Plevel
Chce po mě život, abych rostl,
hampejzů plnou mísou ševel?
Možno být lesa stromem foerster,
či svobodný vždy cochcajs plevel.
Kabelka
Života ženy je krušná
a to nehleďme někdy,
nýbrž vcelku,
naštěstí oděrky z rtěnky nosí
vždy přítelkyni za kabelku.
Mobilní
Místo krajíce chleba držela mobil,
jenom se do něj zakousnout,
mluvila k němu, byl s marmeládou
já nemoh civění své odtrhnout.
Pak jsem zas jednou slyšel mobil,
jak za mnou ve frontě vibruje,
nic není nikdy, jak se nám zdává,
to jen kamarádky spolu se baví
a jedna druhé HMM HMM........přikyvuje.
Podzim MMXVI
Je krásně smutný podzim,
to skleslé přijmutí
prázdného nádraží,
Poslední vagon léta v dálce září
a mraky dojmů se seskupí
do listem zapadlého dojmutí.
Míč
Dítěti stačí míč
svou hrou se podělí
písničku veselou
dozpívá v dospělí.
Dospěje k názoru,
že život není med,
už nestačí mu míč,
chce nakopati svět.
Ceny
Jiří Wolker
získal Ortenovu cenu,
Jiří Orten
získal Seifertovu cenu,
Jaroslav Seifert
získal Nezvalovu cenu
a Vítězslav Nezval nikoho nezval.
Bezinka
Bezu je moc,
vždyť je to keř,
moci bezu
věří i zvěř.
Černý jak les,
kde není pomoci
je tenhle keř,
květ plný bezmoci.
Chebdí či červený,
člověk se mílí.
Někoho otráví,
že černý je bílý.
Návod
Návod na život je život,
návod na milovat je milovat,
návod na podstatu je slovo,
na podstatné jméno je sloveso.
Návod na rovinu je:
mluvící mluví i k sobě.
Fotky
Dcera v pubertě,
matka na přechodu
otec na prášky.
Dívám se na svou fotku?
ale vždyť je to foto mého bratra,
před lety ve Vimperku?..
sleduji průzory očí,
nasávám minulost,
teď ti utekla mezi prsty,
teď jsi cítil tu zvláštní moc přítomnosti,
vůni té nálady,
fotka v tom bytě
při setkání skoro celé nejbližší rodiny.
Nejbližší a nejvzdálenější.
Rodina se valí jak sněhová koule,
nabaluje do sebe vločky i tíhu sněhu,
a tu se skoro rozpadne při nárazu o zasněžený smrček.
Jsem úplně slepej,
je to můj otec,
před lety, když přivezl ten soudek z Moravy
a ten druhý je můj bratr, já tam vůbec nejsem.
Je tam můj děda, vidím už i jeho otce a matku mém babičky
a jejího děda, praděda i prapra prapra praprach.
Nejsem na z žádné z fotek,
jsem tady,
tam jsem to přece všechno fotil.
Hroby
Strach z fobie a rez
Zákaz šroubu, aby se do toho montoval!
Hroby
Čekající hroby
skleněné a plné vlákna,
hroby tančící s popíjejícím mládím v pohárcích,
křičící hroby na rozpustilém hřbitovním sněmu,
prskající a válející se po zemi,
obnažené hroby se třpytícím se sněhem ve vlasech.
Umírající hroby neznámých hrdinů.
Hrob E. A. P.,
Právě narozené hroby křičící hrobovým tichem
Propadlé hroby v angreštových kozačkách,
čerstvě vykopané se zemí ještě na pupeční šňůře.
A tlející hroby zkroušené počasím,
hroby líné stále polehávající na kanapích spravedlnosti,
umělé hroby s falešnými plombami
neutuchající ve svém falešném zármutku
křepčící v bahenních koupelích a přízemních radovánkách,
zvracené svou nekonečností,
hroby čekající jak bus s bronchitidou na konečné,
hroby žijící až po smrti..
zapadlé stopy
hroby se zvířecími jmény
rozpadlé..
neukojené..
prázdné..
všem ukradené i vykradené,
tleskající při východu slunce
užaslé v utuchajícím rauši
Beze strachu
Zákaz šroubu, aby se do toho montoval!
