Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Svíčkou
Skapal jsem jak vosk
na tvé tělo,
klepla sis na stůl, pak na čelo,
tak copak je to za blázna!
Konečně bylas výrazná.
Pionýr
S rodiči v hlavě
nelze být potomkem hlavně,
jedině předkem zásobníku.
Spi sladce - budu stát u pomníku.
Kalamita
Co budu dělat já i ty?
Ty můj mozečku nejdražší.
Strhnul jsem mozkové závity
a teď mi v hlavě haraší.
Polévka
Škoda že nemám nekonečně času,
to bych žil jistě tak jak se má.
Život by nevysel jenom na vlasu,
který teď někdo v polívce má.
Škoda že nemám nekonečně času,
to bych se zbláznil a štěstím tančil jen,
nečekal na nic v nočním lampy jasu,
na žádnej autobus, co vyveze mě ven.
Škoda že nemám miliony času,
jak jsem před léty mívával.
Svlečený jenom do půlky pasu
líbal jsem zemi a plakával.
Škoda že nemám nekonečně času,
to bych tu s vámi rád navždy byl
a rozebíral andělů padlou krásu,
atomy zkoumal a užíval si chvil.
Už vím, že nemám nekonečně času
a každou chybou pykávám,
že nevidím podstatu věcí, krásu
a mívám pocit, že jsem sám.
Jsem malou skvrnou-ornamentem
na mucholapce času života.
Málokdo má čas zjistit, kdo vlastně je,
když každým pohybem jsi více zamotán.
Zamotán, smotán, vymotán ze sítě času
budeš ve chvíli až přijde čas,
který se zastaví se srdcem v tobě
a potom zmlkne i tvůj hlas.
Škoda že nemám tu více času,
abych ti řekl jak mám tě rád.
Každý tu jíme polévku plnou vlasů,
a o lásce si nechme zdát.
Kamenné limeriky
Leží kámen pod skalou,
myšlenku má troufalou,
že by letěl ke hvězdám,
někam na vesmírný flám,
tenhle kámen pod skalou.
Stojí kámen v kvádru,
na co myslí v jádru?
Že je chladný balvan,
mračí se jak Marvan,
srdce má jak sádru.
Sedí kámen na skalce,
nemá rád přistěhovalce,
trefil by je kamenem,
jenom tím, co je jen,
na zahradní skalce.
Usnul kámen v oblázcích,
tam u cesty, kde je sníh.
Co ze života vlastně má?
A tak se mu klidně zdá,
že frčí někam na lyžích.
Snídá v trávě jeden kámen,
pije k tomu čerstvý pramen.
Pohrává si s vidličkou,
jako on tak maličkou,
než s ním bude jenom Ámen
Kouká kámen u cesty,
jak by hledal nevěsty.
Miluje tu paní z štěrku,
má ji pěkně dlouho v merku,
jenže jí je místy sty.
Aviváží jemně zmámen,
froté ručník kolem ramen.
Točí se furt dokolečka,
jako by hrál na blbečka,
tenhle v pračce vodní kámen.
Skyfall
Jak rychle létá labuť?.....
Proti proudu řeky a větru
rozpíná křídla podél silnice
a už mi kříží cestu
přes Barrandovský most,
zatím co já letím
autobusem do práce,
drže se madla,
stoje s jízdenkou
na život - ona letí
s časem uvnitř svého srdce.
Dráty, patníky, svodidla,
je třeba mít srdce na levém místě.
Na pravém břehu jedu já,
ona ránem zmohutnělá,
stále nad řekou mává,
aby se udržela nad vodou,
hladina pod ní získává vrásky,
užasle bílou tíhu cítím,
nikdo nic netuší,
jen já a labuť.
Letíme dál dopředu,
srdce hluboko uvnitř,
řeka je duší,
zčeřená na hladině
a plná v korytě,
letí jak proti času
a stále silně mává.
Drže se madla nevystupuji,
slunce se snaží probudit,
vystoupit na pódium života
a stále neústupně pokračuje
jako labuť proti proudu
a já proti vůli světa.
Dosedá na mou duši na hladinu,
vystupuji z autobusu,
slunce objasňuje dnešní den.
Odpoledne vyzvednu dcerku ze školky
a jdeme nakrmit pár labutí
nad Karlovým mostem.
BRT
VZP nebo PMV?
Suzuki nebo BMW?
Čech anebo Slovák?
Maďar anebo Polák?
Člověk anebo robot?
Robot anebo chobot?
Je chobot už jen kokot?
Nie je , je to brat
a tak to je treba brať.
Nebudem
Co počneme si se sebou,
když spolu nebudem?
To nevíme,
tak jako dnes,
že spolu nebudem.
Zkoumáme egolam: budem i nebudem.
Už brzy se však ztratíme
a skoro nebudem,
tak někdy, jak to chodí,
pak nikdy nebudem,
trochu to zabolí,
po chvílích zesládne,
stejně jak šlehačka
na kávě v cukrárně.
To spolu zas budem,
i když už nebudem.
Podzim 2012
Čeká paní na tramvaj ... a ...
a nezní to jako báseň
i když je listopad a slunce
proplétá si hravě listím.
Zní to jako vtip,
jenže konec srandy,
tady je konečná!
Paní nevděčná - proklíná:
Oni to celé změnili!
Debili!
Kde byli, když já jsem
běhávala polemi
a na rtech svých doremi.
Změna je život!
Hýbejte se molekuly,
prohýbejte námi
vy jež si nevidíte
ani na špičku národa.
Co naplat, alespoň že
nezakázali mi vaječňák.
Do buchet rum až o vánocích!
Autobus přijel,
po paní veta
a nakonec
jen konec světa.
Jsme plni
Nebe je plné hvězd
a my jsme plni smrti.
Mluvíme, abychom se nedorozuměli.
Nebe je plné hvězd
a my jsme plni SMS.
Nebe je plné hvězd
a my voláme po odpovědi
pánu Bohu do schránky,
Pánu Bohu,
který je plný hvězd.
