Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Bez držení
Co jsem to za člověka?
Koulím očima,
bojím se všeho, čeho se dá
a vím, že o mě nejde.
Kdo je to?
Jsem to zase já sám.
Na duši nemám držák.
Na mou duši.
Therapy 2
Ale Šárka je z toho všeho v hajzlu.
Půjčím si tvůj svetr.
Dyk vona to všechno topí,
já to vim od mamky,
to se nesmí dozvědět,
jednoduše ti to řeknu Nikčo,
ten finančák je úplně v prdeli,
dam si dva panáky a jdu domu,
ty vole ale sorry sedm rohipnolů za celej den,
to je normálně na udání.
Dejte nám ještě tři béžovky,
počkej to je můj telefén,
ty nemáš nabíječku viď?
Sakra.
Vim svim způsobem v uvozovkách,
ale víš co se stalo s Trikonem?
Hele kušuj, to jsou moje pravdy......
Hodinka k ránu
a další verše bez textu
a sladké verše Malijevského
a - a to už je někde napsané,
ale země se otáčí
a někdy je to cítit,
že jste hlavou dolů,
ale kam?
Asi víc k Marsu.
Ptáci to taky cítí
a proto ráno zpívají,
zpívají jinak než večer,
kdy si to málo pamatujeme,
ale ráno, když se vzbudíme,
dřív ráno, než začne
tvůj oblíbený kolotoč,
hodinu před budíčkem,
je vidět zcela jasně,
že můžeš být zcela klidný,
že svět je v pořádku,
i kdyby měl přijít za hodinu farář
a zvěstovat ti,
že na tomhle světě končíš.
Musíš se ale před tím trochu prospat,
umírat nevyspalí nemá smysl.
Po krátkém snu.
A pak snad vyspalí má větší cenu žít?
O to víc?
A nechat si zdát o konci i začátku
a mezitím tou...
jak jí říkají?...
Hodinka k ránu,
slabá jak proužek paprsků slunce
deroucích se do pokoje škvírkami po milování.
Hodinka k ránu
stejně tak intenzivní.
Kord mávající noci.
Hodinečka každou chvíli ukrajovaná,
že z ní za chvilku nezbude nic,
ani holá věta,
ani slovo,
jen vzpomínka na slabiku,
první i poslední slabiku života
v ozvěně vzpomínek.
Jak jí to říkají?
Jak jí to křičejí
a řvou na ní,
z jiného důvodu než z ní?
jak sytíme se,
každý po svém,
tou mezi tím, před oním
a potom spolu i sami,
než zvolna vysvitneme
na oblohu
no tou!
Notou jež ptáci laskají.
Křesťanství? (povídka)
Pan Tupý seděl v hospodě ,nadával,pil a díval se skrze všechny ,na kohosi neznámého,koho nikdo jiný neznal,než pan Tupý.Snad to byl přízrak,který se mu leskl v očích.Na druhé straně stolu seděl pan Motyka.Stále se opíral o stůl,vrávoral a snažil se objednat si ještě něco k pití.Vedle něj nervózně poposedával pan Jelen,který skrze průzračnost vodky přemítal proč ho žena podvedla. Dále tu byla paní Černá,která mimo kávy,griotky a čtvrtého muže v márnici neměla de-facto nic.V protějším rohu seděl pan Myslivec s několika panáky z mysliveckého svazu,kteří klábosili cosi o panu Jelenovi,který byl onoho času ve zcela jiné galaxii.Víla Amálka tu procházela jenom náhodou…..Celá ta nálada malé hospůdky na návsi jedné vesničky kolem půl desáté večír kdesi začátkem června připomínala za ťukanců koulí v kulečníku,že od doby,kdy lidstvo na téhle planetě začínalo počítat, uběhly pouhé dva - ano pouhé dva tisíce let.
Brouk
Stanu se broukem,
který vyletí,
vyletí tam,
kam nemáš ponětí.
Vyletím do tvých vlasů,
když budeš s nocí spát
a pak se tam popasu,
protože mám tě rád.
Potom se projdu po Tvém těle,
necháš si něco zdát,
jenže tvé oči bdělé
se probudí
a ty začneš řvát:
"Kdo sem dal toho brouka?
No toho, co na mě kouká!
A co mi leze po těle!
No fuj, ať je už z postele!"
Tak letím střídavě dolů i nahoru,
je to jako kdybych vypil rum,
ty bys však jistě vzala svoji bačkoru...
...ach, ouvej BUM!!!
Zbyt
Závodící moto cykly v dálce,
krásný pes na břiše,
únava z věčné smrti,
strach z nepřítomnosti.
Zavolali mě do špitálu,
ležel jsem tam já,
odpadkový koš.
Mortadela
Jsem báseň té mortadely tady
přítomnost se tu zachytává
a šíří jak olej na papíře.
Jsem tu a jsem, i když už zpola nejsem.
Bič vlastních rukou dávám k nohám rychlostí zmámených.
Zachytávám oblaka
a pouštím je po řece dál,
jsem rytmus .. . ... déšť z ničeho nic.
Jsem, co slyšíš jenom ty
a tak se tiše vpíjím do papíru
a začínám se bát i myšlenek,
že jednou nebudu... ..
.. . .mít ke knoflíku díru
a vesmír
bude
pět bez vět.
Básníci..
Básníci hlubocí i mělcí,
pravdy paže něčí,
zachránci dobra i zla,
stůjte se svými verši,
stůjte, i když vrávoráte,
stůjte přeci,
nepředstírejte smrt lehajíce si podél domovní zdi.
Básníci hlubocí klaním se Vám,
básníci mělcí děkuji,
že nechcete se utopit.
Hypnotizér
Licencovaný hypnotizér
nechává přistát myšlenku
do tvojí hlavy,
ale i do té vedlejší,
třeba snad za zdí.
Nic nepromarňujeme,
když jen dýcháme,
ale to přece víme,
proto dýcháme!
Ale občas vůbec nevíme, že dýcháme,
ale cítíme to.
Podtrženo sečteno
cítit a vědět.
(jo a občas se vykadit)
Budapešť
Stáli jsme na zelenou,
už jsme v ní nedoufali,
už už krok!
- krok zpátky!
To odhodlání vstoupit na zebru,
zatímco Budapešť se válí na chodníku.
(báseň č.400)
