Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
V podzemí
Je podstatné dívat se do očí,
postávat ve frontě na lístky.
Je umění dívat se do očí,
opravit se dá leckdo i lecco.
Malá holka opravovala
svůj krok.
Malá holka spravila si chuť
dvojitou orbitkou
a dál se nesla sexuálně
na konec fronty.
Je vzrušující dívat se do očí,
tomu co něco děláš.
Mladý rošťák prodával lístky,
ale ona mu dávala peníze.
Sere to ,dívat se do očí !!
Oba se smáli.
Neumím to zastavit !!
Křičel režisér.
Je těžké dívat se do očí,
když nevidí.
Hyjé !
Nesedej na koně,
co už je vosedlanej !
Sedni si na toho pravýho,
bílího nebo černýho,
krajinou v tvym srdci hnanej.
3 x o ní
V posledním patře
nejvyššího domu ve městě,
sedím a zírám na tu spoušť
tvého orgasmu.
To na stěnách není krev,
jen jsi zas po mě házela třešně…
Je to děsně komfortní,
dívat se na tebe.
Je to děsně vzrušující
s tebou spát.
Je to děsně perverzní,
pít s tebou ráno kafe.
Mám v kapse pár drobných.
Budou si dít velké věci,
protože to uděláme.
Všechno je připravený
a dnes o půlnoci
tam vlezeme, rozbijeme všechny zámky,
žádný trezor nás nezastaví,
vloupáme se do svých srdcí.
A pak budeme do svítání jezdit výtahem.
(Snad za to bude doživotí.)
Duha
Fialový tóny,
růžový povlečení,
žlutej písek,
duha !!!!
oranžový slunce,
zhoubný mochomůrky,
modrá cesta
do červený duše.
Konečná
Nemám rád rýmy ,
přiznám se ,
radši mám šprýmy ,
přiznám se.
Ty totiž tolik nebolí
a života jsou znakem.
Co ale s tím ,
když zasáhne tě
kulka s prachem?
To pak buď rád,
že necítíš to
a srdce se smrtí
potácí se jistou ,
tak hlavně ,
že máš duši čistou.
Snad uvolníš i dalším místo.
Praha ráno
Město je ráno
nahé čisté děcko,
bliká semafory
tváří se spokojeně.
Hodiny po dlažebních kostkách,
věže a sochy
stojí vstříc.
Děti spí, ženy sní,
ale válka je stále ve střehu.
Svíce hasnou
pod vycházejícím sluncem.
Schody a ulice
jsou připraveny
pro první chodce,
- v peřinách sílí
v jitřním paprsku.
Ti poslední
ne a ne trefit domů.
Prvotřídní univerzitní báseň
Protože osobní zájmena
jsou letadla ve výšce ,
chodím do školy v Ruzyni.
Tím nemyslím ,
že když vařím
podle kuchařky ,
musím umět číst.
Ranní procházka
Na zádech táhnu kabát
s lahvemi.
Boty si hrají
na otvírání starých dveří.
Má huba,
jak šálek horkého čaje
kouří k oblakům,
aby jich bylo víc.
Večer bude pršet..
Velká přestávka
Přilepen žvýkačkou
na okenním parapetu,
houpu se na školní chodbě.
Zatímco každou minutu,
s prsty držícími
velmi jemně
brčko
mezi plechovkou Coly
a tvými do třešní sladce rozkousanými rty
koluješ ..
koluješ kolem mě…
Rekonstrukce
Ten den jsem se z práce vracel opravdu brzo.Podzim byl opravdu v oněch dnech nádherný, ale ten den jsem se cítil zralý, jako starý potlučený barák před rekonstrukcí. Ráno jsem hodlal vylézt s novou fasádou. Zkrátka, kdo by se v ten unavený listopad netěšil do vany smít hříchy oněch roztoužených dnů nabitých služebními cestami.
Oklepal jsem řádně obuv a zazvonil. Když nikdo dlouho nešel otevřít, uvědomil jsem si………no jo, vždyť si vzala taxi ještě v noci, no jo, asi pro to měla vážný důvod. No nic, rychle do vany. Sakra! Vana přetéká nádobím.
Oblékl jsem se, ponořil ruce do vany a začal zjišťovat, co se dá všechno využít, když si chce člověk občas uvařit nějakou tu baštu pro patnáct kamarádů v pokoji. Vzal jsem do ruky sprchu a představil si krásnou holku v myčce. Když mi ho umyla a auťák byl zase jako nový, mohl jsem vyjet. Vykoupaný, doma uklizeno, jel jsem za přítelem do divadla. Nikdy jsem nevěděl, co tam přesně dělá. Někdy byl na jevišti, jindy v hledišti, někdy osvětloval, nebo uklízel, ale dnes měl být údajně ve zvukařské kabině.
Cestou jsem se stavil ještě U Světlušky. Všichni sledovali fotbal a zítra je všechny bude určitě bolet za krkem. GÓL! Vždycky se šíleně leknu, až sebou trhnu, ponořen do vlastních myšlenek o ženách z dob Napoleona…Všichni řvou, nadšením pískají a objednávají panáky na oslavu. Připíjím si, fajn, ale už mažu.
Divadlo je zrcadlo jednoho režiséra, pár herců a spousty lidí kolem. Přicházím k divadlu….V Rekonstrukci, co je to za název? Sál je na cimpr-campr a místo diváků zedníci. Pijí pivo a křičí na zaprášenou televizi tam, co bývalo jeviště. GÓL,GÓL! Polknu a mažu parkem domů. Snad ve všech oknech bliká televize. Z hospod a barů se ozývá burácení. Zvedám klopy, začíná pršet. Auto vem čert. Zrychluji krok. Ještě chvíli á už odemykám. Někdo je doma. Že by se vrátila. No jo leží v posteli a kouká s brambůrkami v puse na televizi. Věším mokrý kabát a přemýšlím jestli má vůbec smysl o ženách přemýšlet. Zamrazí mě, když najednou vidím její tělo jen v kalhotkách, jak odkrývá peřinu…. vyskakuje z postele….začne mě s neskonalou vášní objímat a mé pravé ucho začíná rozpoznávat její mělký hlásek z tisíckrát se snad opakující věty: Miláčku GÓL!!!
