Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
VOJENSKÉ ELITKY II.
Abych se uchránil
před jedovatou zmijí ,
tak proto píšu.
Tak proto píšu poezii.
Jsem svíčka ,co nikdy nedohoří ,
hořící oheň ,co nikdy nevzplane.
Jsem dopis ,co nikdy neodešlu.
jsem vo..á..vo..,jsem vožra….léj !
Pročítám na vycházce ,
jdoucí parkem ,
tajné to písmo ženských nohou.
Hodiny čtení jsou pro mě dárkem ,
s mou učitelkou létám nad oblohou.
Já voják odzbrojen od sil ,
slavnostně prohlašuji
zelený sedíc u sudu.
Já voják včera jsem zas pil ,
slavnostně prohlašuji ,
že pít už nikdy nebudu….
Tak přísahám!
Skryté kolečko v orloji světa ,
kde slunce – zlaté kyvadlo.
Východ – západ , východ západ ,
jest srdce mého tikadlo.
Dvě slunce ,jedno zapadá
a druhé právě vychází ,
ta monotónní nálada
mě pouští lásky provází.
Ode dne ke dni plyne rok ,
zapíjí každý u stolu.
Orlojem protéká každý lok
k dvanáctému z apoštolů.
Zvedá se snadno padlý chtíč
ze strachu ,žalu ,pokory.
Však svoboda je rychle pryč ,
zlé probuzení na dvory.
Další prázdný dopis ,
ulétla slova bez viny.
Už nic srdce mé necítí ,
jen granátů střepiny.
MONOTÉMATICKÁ BÁSEŇ O LAVINĚ
Bílé nebe ,
oblaka draků
vystrkují drápy
a noří se…se…se,…se..se ,se
séé noří do věčného odpočinku.
Hranostaj vzpomínající na mládí
strhává naše myšlenky k útěku.
Panikou se třese celá zem ,
motory země hřmí
a obr řve :“Já jsem pán !“ ,
padajíc do své smrti.
Valí se ,padá a nikdy nedopadne.
26.4.94´
V baru
Zdálo se mi ,
že padám z barové stoličky.
Celej bar ztichnul ,
na mě se kouknul ,
okolo mé hlavy hvězdičky.
Zas jsem se napil a vyšel ven.. ….
Šel po silnici plné slunce ,
šel a pod ním točila se zem.
Každej nějak shání práci ,
šel na zádech s baťohem.
Pod jeho boty na zemi prach ,
nad jeho tělem mu srdce bije.
Keždej nějak shání štěstí ,
pod jeho myslí utopie.
Odcházel a minulost umírala ,
odcházel návratem naděje.
Každej chce být někde jinde ,
odcházel ,protože on „je“ .
Na stráži
Slyším ,jak otáčí se zem ,
s každým stéblem trávy se zachvěji.
Na noční stráži voják jsem ,
duchů děsivá noc je později.
Hlubokou nocí v uších hlasy ,
hra stínů dodává předtuše.
Kde bez bázně jsou hodokvasy ?
Smrt dneska sedí na trůně.
STRAHOVSKÝ VEČER
V tiché masturbaci ,
snad přežijeme to zatmění.
Slepá blondýnka
mě dávno pochovala
ve svém ďábelském toastu.
Miluji stále její boky
a nohy ,co se prohlížejí.
Půlnoční vlak směřuje ku Praze ,
polibky pražce lámou.
Kamenné růže rozkvetly
a naše srdce se daly
do ohnivého tance.
Již není návratu –
- sluneční paprsky nás spoutaly.
Kamenné růže rozbil kameník.
Tvrdě rozdupávám citlivá místa ,
chrlím oheň nenávisti.
Šklebím se jsem optimista ,
síla mozku všechno jistí.
Veliký silný brambor z hlíz ,
mé černé boty drtí Vás
a vaše zbytky v krvi slíz ,
rozšlapu celý svět ,ten kaz !!!!!
(při meditaci s Ozzy Osbournem)
PRACHOVÝ STÍN
V prachu antuky přichází svoboda.
Dobrý ne ?
Je to ,o čem jste chtěli snít ?
Co chceš ty ? Ty vězeňská kryso ?
Ocasem dlouhým ,jak tvá hloupost ,
zameť stopy tvé zvrácenosti.
Kladnem se vrací má tvář ,
žebrák však čeká v svatostánku.
Tak už si kup ,
ať už ti můžeme odpustit ,
že jsi se narodil.
Rozleptaný voják leží v prachu ,
sny se toulají kolem ,
kytka z nesmyslů si brousí zuby.
Nic neexistuje ,
jen zeleň lesů.
Čím zaplníme prázdná místa ?
Lidmi ?
Antukovým prachem ?
RANNÍ MOČENÍ
Zachřestil chřestýš do samby ,
moře zas vydalo vlnu břehu ,
zmizely stíny do Mamby ,
zas dalo se vše do stého běhu.
HOÓŘŘÍÍM hm !!!!
Né , jen jsem škrtl sirkou ,rozpálil svíci bělostných parametrů,aby se plamen leskl v našich čích,
přitom o čem jsem Vám
nechtěl vlastně
ani psát:Již
jako malý
chlapec
jsem se
svou
partou
malých
pijanů
hrával fotbal
na malém plácku
s hlavou státu.Každý
má svojí hlavu - s vlasama.
Bylo to krásného večera plného
Babího léta , stromy šumí , jak nedaleké splavy Za městem
se hádají stromy , tady je
sucho..Vracím se domů
prázdným dusným autobusem.
Potkávám
Nicka:
„Buď
zdráv
příteli,
právě
jsem
líčil čtenářům
mou cestu.Snad
moudrou,krásnou,
probuzenou,podávající
svědectví o lidských příbězích,
tak jako každá vyšlapaná cestička
lesní zvěří.A tak jsme šli ke mně,
uvařili bílou kávu a povídali si
až do rána o bílých botách.
BŘÍZA VE VĚTRU
Húúú ,šííí ,Húúú ,šíí ,
na rozbouřeném moři ,
v lodní kajutě ,
Hou Pou se šachy na sTole
mořskou nemocí.
Dáma Muž ,Šach Mat ,
Černá Bílá
oděni větrem .
Lístečky v koruně
potácí se opilostí
třepotající zeleň
tam trpí závratí.
…………………………
Zvedl jsem tvou sukni
a dostal se k tobě.
Zvedl jsem ruku
a dostal se do kriminálu.
SVÍTÁ
Vlnami modroblesků
vyplouvá zlatý koráb
do našich srdcí
s novým budíkem věčnosti.
Zazvoní poplaách ,
vstávejte ,dělejte ,je nový den !
Lehce zaqedlá m m oz kem !
...a panny jež
konečně poznajíc
svůj tvar ,pomaliv
k slasti ,jaké to kouzlo
pohladíc je....
