Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
V tranzu
Dívám se na tvou fotku,
poslouchám Pinky
a snad se mi i zdá,
že jsi tu se mnou.
Výstřední postava
V šeru a mlze,
stojí si drze
výstřední postava.
Stát tam jak ona,
musí být otrava.
Stojí a nedutá
na stranu nahnutá.
Má vůbec duši?
V poli ta socha mlčenlivá.
Nic ji neruší,
co jenom v sobě skrývá?!
Stojí a čeká
snad,
stále ji oblézá chlad.
Postava s hrůzným dechem,
stojí jak šílená.
Nezabývá se spěchem,
jak hrůza vysněná.
Sluneční paprsky rozehřály,
tajemné šero skolí.
Čeho jsme se tak báli?
Z hadrů jen strašák v poli.
MEZINÁRODNÍ LÁSKA
Zkouším všechno
A všechny dosud nepoznané metody.
Snažím se ovládnout to nespoutané.
Pár špeků v tramvaji,
Nohejbal na pláži,
Stovky kinosálů,
Útržky z mejdanů
Plných telefonních čísel
A krabicové víno,
Jako výkřik moderního světa.
Zelená odpověď
Na modrou otázku.
Sama voda přihořívá,
Sexuálně odolná,
Na pavlači vztyčená,
Tuleni se nevyrovná
Láska,co v nás tiše dřímá.
Svatební
Ležím v zahradě a pozoruji letadla,
každou chvíli nějaké proletí pár metrů od země,
aby přistálo na nedalekém letišti.
Zahrada je plná svatebčanů,
baví se každý po svém,
po svatebním obřadu.
Moje letadlo leží u jezírka,
vedle stolku s čajem
a jediný, kdo přežil jsem já.
Muž stojí ve dveřích
a žena sedí u okna.
V hlavě je vše dovoleno,
tam nikdo krom vás nevidí.
Píšu, protože zpomaluji.
Svatebčané vytvářejí skupinky,
někteří se tváří do objektivů, jiní pijí, olizují se
po svatebním dortu, cachtají se v potoce, honí děti,
stavějí pingpongový stůl a nosí další dárky
ke stromu nového manželství.
Stařík hraje na heligonku:
..život už není, že mu budeš mávat z vlaku...
Okolo zahrady roste les-to krásné slovo plné jehličnatých písmenek.
Muž stojí ve dveřích a zapaluje si ještě cigaretu,
žena se dívá z okna, a jestli tam něco vidí, je to pouze její.
Svatebčané postávají, sedí i leží,
někdo umírá.........vedrem,
muzikanti si nosí vychlazená piva z nedalekého obchodu.
Kolem mé hlavy v trávě pošlapuje chlapeček stejného jména jako ženich
a stále mi nabízí klíčky od auta svého táty,
který nás z dálky pozoruje úsměvem.
Nad hlavou nám prolétá Boxing, Tupolev i Iljušin,
všechny modely, které jsem v dětství postavil,
než mi zbyl model matky a otce.
Všechny stromy jsou rovný!!!!!
Žena u okna se zahledí na muže,
muž odchází vedle do pokoje,
už dokouřil.
Kůže
Kozačky tvé vášně
se prodírají kalužemi mé krve.
Ležím opodál a sleduji tě.
Když se mi díváš do očí,
tak nemůžeš to unést
a olizuješ si rty.
Práskneš bičem,
šrámy od nehtů
a když je v noci po orgii,
tak svlíkneš se jak had.
Já samí strup,
nemám sílu už tě ani pohladit.
Proto se nediv moje milá,
že připadám si zmateně,
když ráno přenádherné
a tvé rty usrknou:
"Dnes nějak nejsem ve své kůži....."
Milenci milénia - týden
Pondělí:
TEPRVE až ráno rozqete pravé tajemství večera..
Úterý:
Těleso ponořené do kapaliny se většinou potopí.
Středa:
Tak jsem si ZAMEDITOVAL do bezvědomí,záchod jsem obtancoval no a pak kdo ví.
Čtvrtek:
Dvě stě dívek různého pohlaví.
Pátek:
Konec světa?Myslím,že se tu všichni umlátíme smíchy..
Sobota:
Až tenhle svět ztratí PŘITAŽLIVOST,tak to hmmm poletíme…
Neděla:
Volové a krávy zůstanou vždy ve svých ohradách.
Pondělí:
Je vás tu hafo - jako psů.
Oklamané dvojice II.
Oklamané dvojice
probuzené realitou,
rozcuchané láskou.
A další stopa
předbíhá tu druhou.
Vykřičené a zas probděné noci
a noci bez bolesti a bez milování
a každý pocit
nad sebou samým se jen skláníš.
Nedočkavé čekání
než vyjdeš jako úplněk
z koupelny.
Vymetená Viola
Vymetená Viola - má podzimní triola,
v hlavě prázdno - v lahvi plno,
hlavně bezhlavě se spustit do prostoru,
pustit se vodou a plout k ostrovu,
už je vidět na obzoru,
nějací Eskymáci na mě mávají,
potají tajit dech pod vodu,
na zádech batoh s knihami,
co nepřečetl delfín ani,
potopit se k vrakům na dně,
jak k těm chlápkům na Národní,
každá žena zajištěna.
Svádím dnes však boj tu vodní
o život svůj se šroubem lodním,
než doplavu k papouškovi - ostrovnímu tomu baru.
Slaný pot , tak jako slzy,
promiňte né jsou to vlny,
však už brzy, však už brzy
na vaší pláži přistanu,
nebo možná na zahradě,
ve skleníku vedle domu
s padákem svým skládaným,
asi už blouzním
v každém pádě - honí mě někdo, nebo něco? Snad ne múza?
Prchám plavu prsa kraula prsa kraula ááááúúúúúúúú fffffffff
je to medúza ..
Jaká hrůza jímala mě,
že by blůza medúzy,
kotníkem se letmo dotkla…..ssss
Mé zamlžené potápěčky, co jsem dostal od otce v den odjezdu na Mácháč, kde jsme se měli potkat s bratrem a babičkou a oslavit tak poslední dny prázdnin roku pětaosmdesát…
tak ty brýle teď strach z hlubin zahlédly - rychle nahoru na hladinu!
Cíl se blíží - támhle v rohu maličký,
lidé sedí na pobřeží, kol rybářské pramičky.
Ach můj bože to je tempo - nohy bořím do písku
buď zdráv ty - ty malý Ferdo,
buď zdráv i ty Cipísku.
Takže večer zase končí,
je to pořád dokola,
zhasli světla nástupiště,
zametená Viola !
Nový rok
Máš po svém otci spánkový dluh,
po matce uzavřený kruh,
po sestře náruč plnou bratrů,
a po životě hudby sluch.
Obočí jako obláčky
nad zeměkoulemi z očí.
Opilý motám se do nového roku,
v lahvi zbylo už jen trochu ? loků
kapánek ticha a krapet lásky tvojí,
ve mně je kousek od obojí,
vichřice i pouště tvojí,
duše se bojí obočí,
že s ním i úsměv zabočí,
smočím si hrdlo, tvé pevně sevřu
a možná na nový rok
zlíbám tě živou v náručí.
Ruka
Bolí mě ruka - ta pravá,
jak malýho kluka, kulka se projede tělem,
pasažér metrem - změřím tě metrem má drahá,
jak bicyklista - obličejem,
krása nesmírná - vrývám se do noci tvých záclon
a stoupám dotykem po hromosvodu stáří tvého domu.
Když nemohu - nakrájím ti oblohu,
poprvé spím sám s rukou na spánku
jež přináší sny 9 mm-ové velikosti pornofilmu.
Bolí mě ruka - ta co není od srdce,
zničeho nic - jen tak - prý nic není,
řekl mi rybář, co seděl vedle na stoličce asi od velryby,
cestou z posilovny - cestou necestou.
Ruka mě ale stále bolí
a píchá u srdce dýka složená z býka ženy
zmražené složitostí nabíraných myšlenek.
Bolavá ruka - zub těla tetování,
umávaná z vlaků a zastávek nad polem,
uhoněná, upracovaná, uhlazená, přimáčknutá,
v křeči uječená, nastavená, bolestí zabraná
zbraní kloubů zbavená, růžově zbarvená,
pěst bolavá s rukama na plácku bouchaná,
někde na mostě na konci Čech,
na konci těla,
náhle se pohla
- ruka
- mnohdy bolestí oněmělá.
