Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
VÍTÁNÍ JARA
Kovová tma ,
už nikdy nerozmrzneš
a pak ,
a pak je to jak ,
jak když směníš na drobné.
KARLOVY VARY v létě 1994´
Protáhlé nahé stíny,
jež obnažují pravdu ,
směsice fresek ,letní křik.
Harampádí ze starých poselství ,
snad vzlyk ,kde šik ,
vítr ko líbá v poselstvích.
Džbánečky ,srdíčka ,
s oblekem třiašedesát ,
podobně smál jsem se svým dnům.
Fontány chrlící svou sílu lásky ,
podobně chlámal jsem se oltářům.
Obrovská koupel toto město ,
široucí vana ,ten tryskní zjev.
Snad pohrdání díků vzdání ,
procházel já ,já srdce lev.
OBNAŽENÉ Důvěrnosti
Vítám Vás ve své elektrárně.
Vše je v klidu ,
jen se to třese nedočkavostí.
RUKA používá stůl
ke své improvizaci.
Jsem na vám se.
dně a usmí
Vůně ženských ňader a ten dotyk –
-lízání ,olízat celou ženu ze spoda
až do
lů.
Pokud by forma měla být štěstí….?
Lesní cesty – vyvraceči lidské samoty.
Ovládli jsme noc strachem velkoměst.
Stíny – poslové světla s výsměšným
papouškováním :
„Naší královnu nezastavíš…..!“
STARÁ PŘITLOUSTLÁ
SMRTKA-
„Nejsem sovět!“ křičí
ruský stařec.
Myslel jsem ,že už tu nejsou lidé ,
ale vidím rudou lidskou krev.
Po ránu mluví ruce.
Mé myšlenky jsou skryté ,
jako Vaše žvýkačky v ústech.
ROZHOVOR :
J:Co Vaši rodiče ?
A:Zemřeli za války.
J:Ách promiňte ,nevěděla jsem……..
A:Ále—chacha (výbuch dlouhého šíleného smíchu)………(po chvíli při uklidnění): Prosím Vás ,kdyby jste je náhodou potkala ,neříkejte jim ,že jsem se tady smál.
Hráli ruskou ruletu až do smrti.
Vedu život géniuse citlivosti.
CÍTÍM,CÍTÍM,ŽE TENHLE ŽIVOT
N E P Ř E Ž I J U
O lásce a jablku poznání.
Každý chlap je v prapodstatě žena ,ale obráceně to nikdy není.Dívka z profilu je kňučící rostlina.Zkáza se naskýtá v tom ,že ženy mohou být oslnivější než příroda.
Vždy ,když se dívám na ženu ,cítím ,že mi chybí jedno žebro.
Dvěstě dívek různého pohlaví.
Opakem soulože je žena.
Odplivnout slinu znamená zanechati chtíče a jít dál svou cestou práce.
To obraz je opakem soulože.
Neloučím se já líbám.
Když jsem tě viděl ,
zdálo se mi to.
Když jsem tě hladil ,
zdálo se mi to.
Když jsem tě líbal ,
všechno se mi to zdálo.
Pak jsi mě opustila
a já se probudil.
VÍRA V KOPCE
VÍRA V KOBCE
Závod s časem:
….snad jednou dojdu do budoucna.
Les mě naplňuje odpovědností.
Ó přírodo ,Ty snad tvoříš za mě.
Spěch – prudký ,jak tahy v šachách.
Skleroza - zapomenutý život
- zapomínání všedních věcí
- zapomínání frází – kéžby –
Jak vznešené popíjeti ve stoje.
Jak je možné ,že nemají v obchodě trpaslíka v životní velikosti ?!
S božskou myslí lze důvěřovat jen sám sobě.
Tomu děvčátku musím ukrást brýle proti slunci (je šílená).
Psi jsou jako děti po probuzení.
(M.Versailles)
Jak pachtivé kresliti krásu.
Obracím stránky – plyne čas.
Mnu si ruce ,aby jim nebyla taková zima a všichni si myslí ,že se mi zas něco povedlo.
Základem žití je improvizace.
Plácačka na mouchy – snědl jsem jí.
Všechno má prý své mouchy.
Duchovního cíle se v umění zmocňujeme hmotnými prostředky.
Čela mluví o vlasech.
Může štěstí omrzet?
„To fotil náš hříbeček!“
Volové a krávy žijí ve svých stájích -
- ve svých formách.
………….to byl ale sladký chlapec.
ŇADRA
Dívám se na tvá ňadra ,
na kterých ,jak v peřinách
chtěl bych spát.
Dívám se ti do očí ,
do hloubky tvojí duše ,
chtěl bych tě vsát.
Vlní se s orgasmem v mých očích
a vlasy na ně dosahají ,
jak cit princezny ze Sáby.
Hrdá a jemná nestoudnost.
Vzrušení tvé já dobře znám ,
přede mnou tyčí se ty mohyly ,
ó pano , sametový klam.
Osahat tvoje nárazníky ,
ledová tříšť ,jež na nich taje.
Dech můj posévá tvojí louku ,
vrcholky štítů ,panenské kraje.
Dívám se na tvá ňadra ,
v očích mi tepe tlukot tvého srdce ,
cítíš tu touhu?
NA POCHŮZCE
Je hrozně krásně,
já opřen o ploty,
je děsně krásně,
když z tvojí nahoty
skládám si básně
uprostřed soboty.
Skládám je z větví,
větru a cestiček,
kde miluje se hlína s trávou
a láska zabíjí.
Tak skládám
mezi stromy
svou báseň
uprostřed temnoty.
DEN CO DEN
Ráno mě zase najdou ztuhlýho.
Rádio špatně chytá vlny.
Rozlepím spánek ,smeju bolest.
Přeleženými vlasy
probleskne vycházející slunce.
Prohrábnu talíř ,
najdu zas soucit.
Rádio špatně chytá vlny.
Porozumím ,čemu nerozumím
a radši to zapomenu.
Pohlížím na vyvražděné tváře ,
s každým soumrakem
pochopím znovu svojí blbost.
Chodím si sám a rychle utíkám
zas do jiné samoty.
Rádio špatně chytá vlny.
Rozšlapu lístek z kalendáře.
Obejdu svůj stín a…
….ráno mě zas nejdou ztuhlýho.
Rádio špatně chytá vlny.
HROMÁDKA VYKOUŘENÝCH NADĚJÍ
Věčné zatracení
té věčné onanii.
Svobodo ,chci tě !
Opravdu se tě dotknout.
Už žádné iluze ,
jak mouchy u mých nohou.
Projít se v rozpáleném písku ,
utrhat knoflíky–spojnice necudnosti.
Kapičky potu na mém těle
znovu se vsakují a rodí.
Prohlížím časopis z fotek
a dopisů mých přátel.
Za chvíli si s ním dojdu na záchod.
Z rádia pohádky chtějí mě uspat ,
strčit mi páchnoucí palec
od kouře do pusy.
T je nespravedlivý !
Já nehraju !
Kde jsi má pohádko ?
Ve stránce z bible zabalena s tabákem.
Se zavřenýma očima přecházím ten čas.
Paprsek světla
mě však stále OSVĚTLUJE..
(26.8.94´)
NOVÁ APOKALYPSA
Vylezeme nad balkony všedností
tyčících se nad propastí ,
rozbouříme moře ,
zpracujeme návštěvy našich příbuzných.
Stačí vzít hřeben a ponořit do svých
mladých kučeravých vlasů
plných popela ,
pár tahů před zrcadlem ,
svědomí – malíř čmáře svůj autoportrét – pak patku přelízneš ,
hřeben odložíš na starou kredenc ,
ještě jednou pohladíš šedivé vlasy
a z vrásek utřeš pot a opět vyjdeš do ulic ,tak jako za mlada.
Shledáš přátele . nová apokalypsa –
- po létech vylezeme na balkony,
kol padesáti letokruhů má strom ,
dnes pevný silný ,který jsi před chvílí včera v jinošském obleku zasadil ,jak zelenavý lístek.
Kde cihly tvoří všednosti ,
ruce se pevně drží zábradlí ,
křičíc do dálky nad propastí :
„Rozbouříme moře ! Zpracujeme návštěvy našich příbuzných !“
Stojíte v těch výšinách – hledíte dolů na postávající city pod vaším balkonem vysoko u nebes
a ony jsou tak malé ,
tak malé a směšné……..
KUK
Už neokukuju sebe,
teď zírám na mámu.
Už neokukuju mámu,
teď zírám na auta.
Už neokukuju auta,
teď zírám na holky.
Už neokukuju holky,
teď zírám na Dalího.
Už neokukuju Dalího,
teď zírám na svět.
Už neokukuju
a vrhnul jsem se na to !
TEL:02-53-231-0312 2.část
Nebojte se větru,
bojte se věčné noci.
Nastala před úsvitem.
Už žádný zpožděný vlak,
už žádný nepřijede
a nepřiveze Qám mé království.
Moc přál bych si na křídlech
červánků
vzlétnout a letět k svému divadlu.
Zatím jen sedím pod pódiem, manekýny předvádí mi vzpomínky
upřeně zírám na jejich nahotu
-odívám je sny.
