Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
PRACOVNÍ NÁZEV DOSPÍVÁNÍ (povídka)
Seděli na poli plného žlutých květin a doposud neznámého nevyklíčeného semene.Přála si to odjakživa a její sen se stával skutečností.Seděli v čerstvě vytapetované kuchyni plné žlutých květů a doposud neznámého nevyklíčeného semene a dívali se na sebe.Ptákům probouzejících se ve větvích stromů se zdálo ,že snídají ,ale oni opět společně po dlouhé době večeřeli.Ona zády k oknu ,se k němu otočila a začala jej otvírat. Mezitím on vyměnil cédečko – Naked Shoes (album:Motorová pila)-poslouchal cokoliv ,nebránil se ničemu ,tím vnímal myšlenky druhých. Opět usedli a z reproduktorů se ozvala poněkud industriální hudba. Dlouze se na něj zadívala, polkla a řekla jistým hlasem :Víš, chtěla bych tě požádat o semeno ,myslím ,že by to byla skvělá kombinace – my dva. S pochopením kluka od semene se na ni pousmál „..víš dřív, než se odstěhuju“ , „Hmm“ – další svobodná matka. Byla ráda, že to hned pochopil. Ještě pár esemesek ,trocha slz a počítání budoucnosti ,co běhá po světě aniž by znala svého skutečného otce.
Seděl na poli plného žlutých květin a doposud neznámého nevyklíčeného semene. Típl oharek cigarety a se vzpomínkou na svou první lásku usínal přikryt dekou plnou žlutých květin. Ona již kojila.
ZNÁSILNĚNI ČÍSLY (povídka)
Dnes ráno někdo znásilnil jeho malou sestru.V 6:15 zazvonil budík , v 6:17 ho poplácal po zádech ,koukal chvíli po stropě a pak si změřil teplotu – 35,6.Asi si všiml,že je to bezbranné dítě. 3x zazvonil telefon.Asi si nevšiml,že je tak maličká.Vypil jednu sklenici vody.Asi si netroufl na skutečnou ženu.Nasedl do auta a rozjel se na dvojku.Jediná sestřička!Zařadil trojku.Mohla mít krásnou budoucnost a 3 děti před sebou.Musíme dávat větší pozor na malá děvčátka.Jel už 130-kou. Pak se to s nimi potáhne celý život.Venku bylo 9 a půl stupně nad nulou.Budou se celý život bránit tichem a snažit se to nazývat srandou.3 bloky – ulice 5.května.Za všechno budou vinit muže,všechny,jež je znásilnili třeba i pohledem.Našel číslo 57.Bože,co je to za zkurvysyna!!!!!Rozrazil dveře a uběhl 123 schodů.A pak se divíme jejím vyčítáním.Uběhlo 33 minut.Není člověk a není nic,kdo znásilní dítě!!!Zbědovaná a polomrtvá seděla v mezipatře a útrpně vzlykala strachem.Bála se všeho i jeho,než ho poznala.Těch 12 minut v jejích 9-ti letech jí postavilo nevyčíslitelné hradby na celý život…“Kdybych tu svini potkal..“ říkal si „….dostal bych asi 8 let. Bylo 12:36,když poručík dopsal protokol s číslem jednacím ORI-3268-1/M03-PR-2005.
Do školy
Musíme cítit odpovědnost
i přesto,že hledáme pravdu.
Probouzet se každou noc
nedostatkem snů.
Křičet ze spaní,
po čem srdce prahne
a nenabízet kompromisy.
Odpouštět a nelitovat.
Shořet lze velice rychle.
Zahořet - to je nadlouho.
Máš prachy tak je ztrácej.
Nemáš je, tak si užívej víc.
Rozsvěcuj a oživuj skryté uličky
a nikdy nezapomeň,
že život nemá jen jednu polohu,
nebo se nedočkáš zmoudřelého rána.
Jak najít dvě srdce?
Jak najít dvě srdce?
Když jedna a jedna jsou dvě?
Jsou žlutooranžovorůžovočervený.
Člověk kouká po ulici,místo po lese
a říká si,že by to mělo mít nějaký smysl,
tak hledá a tápe mezi popelnicemi a hladovími průčelí……..
Najdi dvě shodná srdce,
matka, ni otec to není – dávno rozvedení.
Kdyby mi bylo 16,
asi bych se zabil – nejspíš,
teď starší zkouším žít.
Jsem v pubertě a nějakej blbec to nazval virilizmus.
Jsem tu,aby někdo z nás žil.
Řekni mi , co mám v očích.
Všichni se chceme dotýkat.
Volám Tě divočino!
Věřím,že se můžeš zbláznit.
Nejsou tady žádný rodiny.
Proč mně miluješ? Nevím.
Některé věci musíme dávat do přihrádek,
abychom mohli žít,tam kde chceme.
Nesmíme chybět, tam, kde nás vyžadují….
Hledám starosti.
Sen robota (povídka)
Nemohu stále usnout a utěšit se, nejsem teď schopen opravit si kapající kohoutek v kuchyni, kde ho trpím! Kdo se na tomhle světě nezblázní, tak tomu sláva! Jedině životem se zmocňujeme pravdy, jedině v opojení ji dokážeme prohlédnout. Opojeni sněhem, deštěm, větrem, bouří, dokážeme přijmout, co je nám vlastní. Strach z nemocí a sobeckost, jež jsme si vymysleli, jako útěchu při opuštění…kapající kohoutek mě zkrátka rozčiluje!!!! Tak jako předešlých pár nocí, jež nemohl jsem vstát, budil se při měsíci a hledal matku. Nebyla jako vždy na svém obvyklém místě, ale v zástěře čekala s vařečkou na souseda, který se nechce a nechce vrátit ke svátečnímu stolu. A u sta hromů! My si už můžeme jít lehnout a poslouchat své kohoutky! Sousedovi zemřela matka, mý neurvalí holce babička, nějakej kretén to napálil do lidí na zastávce, rozpadlo se co jen mohlo i kaplička svatého Ignáce na Betlémském náměstí. Politici píšou málo básně, v podstatě všichni ti pitomci, kteří můžou o něčem rozhodovat píšou málo básně! A když to náhodou napíšou, frknou to do trezoru pro svý vnoučata. Tohle není vlastně taky báseň, to si jen tady v kuchyni , naštván na kapající kohoutek lepím nový model letadla.
Ty už se asi nezměníš - řekla mi,
pak vysunula kly a já jí pochopil.
Probuzen kašlem
Ty prima holky spí už dávno doma.
Probudíš se na kraji města
a skrz něj se musíš prokousat
na druhej konec,
přes cesty, co nevedou,
vůbec nikam.
Před očima ti plují lidé,
co se drží a zároveň,
jakoby se nedrželi madel
a tak společně vytváříte lidstvo.
Když neodpočíváš,
tak se buď snažíš,
nebo na to kašleš.
O smrti korespondenčního lístku (povídka)
V 17:56 jede autobus, 12 minut, tak to stihnu ještě jedno pivo na stojáka v hospodě "Zelená sedma". U pultu stojí chlápek a řeší jestli maj ženský orientační smysl. Hospodská na něj chvíli udiveně kouká a pak vystřelí:“Jo to muj bejvalej, tak ten vočistil babku,obešel strom a říká: Ty jo,tady už někdo byl!“ A chlápek opřeném o pult pořád ještě:“No já myslim,že ženský nejsou moc dobrý v tom orientačním chápání..“Vidím na hospodské,že už tohle slyšela třiapůltisíckrát – odchází. Přichází kolega….“Vona je nějaká feminizovaná že jo?“Zeptá se výčepáka….Jedno pivko řikam….No jo , proto já radši nechodim na houby….“
Dnes k ránu jsem měl fakt krásnej sen a pak ráno jdu po ulici a všichni se na mě koukaj,jako by věděli, co se mi zdálo..děvčata se usmívají směrem, kde stojím a já se jen otáčím na koho se to teda vlastně otáčejí. Zakotvím v práci a hned po útoku spolupracovníků „..no jo,ten ani neví, že je čtvrtek..“vypálím,že už dávno všechno vím a noviny jsem četl i kávu doma stihl , že vlastně a to si uvědomím,že vlastně nic nevím,že asi vlastně ještě spím,neboť problémy a příčiny těch problémů,které chtějí řešit , protékají kolem mě , jak řeka v které se koupu,tak jako plaváček,jež ani netuší svou matku,ni otce.
Vím jediné, že jdu na oběd k jedné slečně, jež dozajista učiním paní. Dlouho neviděni , plni očekávání posíláme přes brány SMS své výkřiky. Myslím na Nahý oběd od Baroughse..posílám zprávu : NAHÝ oběd - zmrazená chvíle, kdy každý vidí, co je na konci každé vidličky….abych dodal obědu i vážnější podtext. Přicházím k bytu číslo 23 v Náprstkově ulici. Dylan Thomas – Svlékání tmy. Krásný předkrm.. Oběd není formou balíčku, ba naopak labužnický mejdan na balkoně 387 metrů nad mořem. Už dlouho jsem tak nevnímal každé sousto, snad je to proto s jakou péčí bylo připravováno. Uf…“pojď se na chvilku natáhnout lásko..“ Ne ne,odvětím..musím zpátky do práce….“Zadívá se na mě…“Tak jen ale na minutku……Zvíře v nás…oba ztrácíme orientační smysl,padám z postele,narážím si kyčel,křičíme rozkoší,ale už opravdu musím….Vracím se do práce a všemu rozumím.Pomohu kolegovi s zcela záhadným problémem a zvolna odpočívám…v mysli s jedinou myšlenkou,že si musím koupit Nahý oběd W.S.Baroughse, jež jsem četl na vojně a pak nechal mladšímu desátníkovi.Nikde jej neměli a tak mě zaujala pofiderní knížka Abbé Appliqué – Umění mrdati. Když jsem platil a pokladní přejela mihotavým rudým laserem přes knihu ,objevilo se na display nad pokladnou „UMĚNÍ MRDATI – 99,-Kč“. Podíval jsem se na plný obchod učebnic,cizojazyčné literatury, historie, beletrie, matematiky, poezie v očích lidí,kteří si přišli pro to své. A tak mě na konci tohoto fejetonu napadá jen, že se stanu další jedním z těch bláznů drobných nuancí a začnu psát knihu O smrti korespondenčního lístku.
Vítr
Vítr, který nefouká
a písek, který nespí.
Spánek tvou bolest pofouká,
Putuješ oblohou bez souhvězdí.
Už ani nevím,jak jsem s tebou dlouho,
dlouho opilý,bezejmenný ,sám i nahý,
jak dlouho jsem bez příčiny
ve světle cadilaců nespatřen
ujištěn jistotou zeleniny.
Fotografujeme prázdná bílá místa,
pole jsou čistá
každá mi i čistá,
podle toho ,kde vnímáš špínu.
Nesnese - sobota-Milešice 22-23.9.2012
Včeras mi lásko řekla,
že jsem robot
a mě se dnes zdálo o Robocopovi.
Je to tak dobře?
Pak jsem šel odemknout již odemklé
-auto
-tos mi chtěla říct?
Jeleni s nocí dotroubili,
je ráno, jen šumí Šumava.
Jeleni polehávají, jak lahve dopité
a my si dáme té...ačačaj.
Jdu na latrýnu.
Včera jsme lásko zas šli pozdě brzo spát
a ráno výstřel na jelena
probudil rodičovskou hádku.
BOOOM další střela
až ztrácím vědomí cestou do Indie,
nevím o sobě, tělo mé
nesnese už rychlí výstup.
Dýchej vdechuj, siť se životem.
Vdechem začíná, výdechem končí.
Zapálím oheň,
šrám na konci paže,
pomeju nádobí,
přivítám sousedy,
pohraju s dětmi,
defregmentace vědomí
- prodali krávu.
Věnec
Do rakve položte mě hlavou vzhůru,
protože život jsem měl normální,
zahrajte poslední habaďůru
a ať je pěkně orální.
Na rakev rumu konev dejte
a šup s ní rychle do díry,
i s pánem Bohem se tu mějte,
kápněte slzu manýry.
Zahrabte hlínou temnej konec,
ať nikdo neví, že jsem žil.
Na hrob mi dejte řitní věnec,
abych se z ní už nevrátil.
