Bárka na rozbouřeném moři

Jak bárka v rozbouřeném moři,
jež hlídá paprskem svých očí
pevný břeh.
Dotknout,
přitáhnout provazy tlustými
a spočinout.
Spustit kotvu,
zlaskat půdu celičkým svým tělem.
Víc nevzdálit se z pevné náruče
šutrů mrtvých
a věkem seschlých stromů.
Vzít jed, jež omámí smysly trýzněné
a nespustit se znovu na moře.

Zdálky vidět břeh,
vichřice láme plachty napnuté
a hází okoralé dřeva
do víru neposedných vln.
Břeh se vzdaluje.
Otočit koráb a nasměrovat plachtu,
leč ztrhané kusy smrtících hadrů
na stěžni plují ve větru
zpuchřelém.
Zvrátit dílo Poseidona
a ukázat mu ohlodaný prst.
Vztyčit vlajku,
kormidlo ovládnout
a hrdě plout.
Doplout, zakotvit a zulíbat
půdu božskou.

Časy zrezivělou kotvu
již nikdy nepustit.
Držet ji v bahnu mořského dna,
obalit řasami, korály.
Spouštět do hlubin,
co nejblíž srdci země.
Aby ji nikdy prudké moře
nevyrvalo ze spárů pevnosti.

Být děvkou korábů
a sklonit křehké tělo
v příkré nahotě?
Vyrvat srdce zmáčené krví
a obětovat bohu?
Místo odpovědi,
tiché šeptání
a výkřik odhodlaný:
Napnout plachty, lásko!
Konec zmírání!