Marioneta

Leží Marioneta v krabici,
hrát Othella by chtěla,
jen očkem spícím pohledět
na principála směla.

Dřevěné ručky nehybné
znovu by zvednout ráda,
odložená ve tmě skladu,
do říše tajů padá.

V dřevěné rakvi může snít si,
jaký čas na jevišti měla,
když září, úspěchem a štěstím
po těle dřevěném se chvěla.

Marioneto, slavná loutko,
žiješ potleskem a mocí.
Pro tebe je svět jen jeden,
od večera do půlnoci.

Marioneto, smutná loutko,
umíráš a žiješ v roli,
v pozdní hodiny se směješ,
ráno tvoje duše bolí.

Leží Marioneta v krabici,
šeptat o lásce by mohla,
v bílých šatech Ofélie
k Hamletově duši tíhla.

Nahé tělíčko plné lásky,
jež rozdávat by znovu ráda,
bodavé rány trýzní duši
pod tíhou stesku bolí záda.

Z dálky slyší Desdemonu,
vstát a jít jí na pomoc.
Leč uvězněná v kobce tmavé
nemá nad svým tělem moc.

Marioneto milá loutko,
Jak dlouho ve tmě zůstaneš?
Objeví se světlo znovu?
Nebo už neprocitneš?

Naposled se nalíčit!
Naposled si utřít slzy!
Naposled se uklonit!