Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
BLUESBERRY
BLUESBERRY
Raz..., dva..., tři...,
zpívám blues o autě,
výjezd do neónových smyček.
Ale úleva vyjíždí do sóla.
Hola, hola krbtencáry mánato.
Dým cigarety
líně stoupá do tisíce otevřených dveří.
Racaca, racaca
a s ženskejma nás to už nebaví,
když někdo posvačí
zub dračí,
má holka je harmonika,
tančíme houpavě apotéozu,
kouříme houpavě apotéozu
jak Beatles mi čtyři
ve stavu Berryho
a v rukách limošku
... zubtenplombumá!
PLÁČ ZA NIC
PLÁČ ZA NIC
Nicoty, prázdnoty
děsím se ve tmách,
peřinu přikrývám
až se to nezdá.
Ustup pryč!
Mé slzy jsou ti odpovědí.
Odejdi do Nikam
ty chlade ničeho!
Sleduji životní situace,
se zájmem prohlížím si
svojí ruku.
NIC NEVIDÍM!
Má mě snad brát
tvá láska, co mě zradí?
Má mě snad štvát
po teple co chladí?
Tak mám snad brát,
co jen uvidím,
že pláču za nic,
za to se stydím.
SILIKONOVÝ TANEC
SILIKONOVÝ TANEC
Zavřené oči,
dveře dokořán
vzdálenost jazyků
sněhobílé dotyky
důkazy pravdy.
Koupající v oceánu smutku
čumim na ně ze břehu.
Chirurgové jsou těžce za vodou,
tolik nových protéz pocitů na tváři
úsměv rozšláplého náklaďáku.
Toalety za sálem už nikdo neuklízí.
MEZI SMRTÍ DO SEBE HLEDÍME
MEZI SMRTÍ DO SEBE HLEDÍME
Pohledy očí
spojka – plyn,
jízda ať sviští gumy
zatáčka – stopka – vyčkávání
rozjezd – klid.
Princezna dere se po dravosti
pohledy očí,
chci tě!
Drásání silnice,
řítím se k tobě,
pulsující nahá těla.
Vášní prohrábnout vlasy.
Chci tě! Chytit, svírat, nepustit
trýznit láskou, extází.
Ty oči!
Upřeně mezi smrtí do sebe hledíme
bez pochyb.
Jekot brzd.
Rozjezd jako o závod,
neuteč mi mrško,
můj jezdče pojď!
Jekot brzd,
pohledy očí přivřených.
Cítíme extázi nárazu
...jen tak tak a ujely mi nohy.
Oblečená v džínách,
naposled hladím její život,
hebkost těl
odjezdu ..... .... ... .. .
Krátká
KRÁTKÁ
Jak když prásknou vrátka
nebo bouchne zátka
a šampaňský teče,
chvíle co uteče,vždy se zdá být krátká
... ty co v nás zůstanou
jsou jako pozlátka.
*
Život v každém směru
má být za nádheru,
kdo to nepochopí,
tak na něho seru.
*
(jednoho slabého dne,
vše a všechny opustíš)
A stejně ti věřím
Kdosi mi ukradl svět,
který mě osahával v ranním slunci.
Bez prostředků
na to se rozšoupnout,
si osahával tvář.
A zjišťoval, jestli je vybledlá.
Důvěryhodný občan
vzbuzoval paniku
a za účelem víry napsal závěť,
slízal lepidlo z obálky,
pěstí ji pohladil
a zemřel
padající mrtev na koberec.
NA CIHELNĚ
NA CIHELNĚ
Overturou zamykám vždy dveře,
pak spustím a vyleju – tuš!
Přeskakuju přes vysoké keře
roztržka je žena – muž.
Stará kramářka s velvetí písní.
Rokenrol lehce prizní,
muži a ženy jsou obnaženy
tancující tango jako profíci,
chrání je kolem bílé stěny
kohoutí nožka ve střevíci.
Přijde-li na mě orchestrovská,
příliv zní v mých uších.
Máňa je tu hospodářkou
což málo kdo z nás tuší.
NALOĎ SE PRINCEZNO
NALOĎ SE PRINCEZNO
Bortů země vzdálená,
potřísněn pěnou mořských vln,
pukavců země ráj,
hučící stromy v příboji,
říše listin z vodopádů
proplouvá bárka štěstím opilá.
Místo kotvy respekt a z chaluh zrozený
a místo vesel mužské paže a uzdy koní
a místo plachet láska ke hvězdám
a v podpalubí touha zakleté princezny
z opuštěného ostrova,
jež přání srdce svého
posílá v lahvích utrpení.
Přemostěn nadějí
zpíná své ruce most,
po kterém chodíš.
Modravé nebe,
blankytný úsměv
- princezna si zpívá
píseň, co jsem jí toužil hrát.
(Tak s přáteli na březích Ohře
odplouvám za mé sny 29. 8. 96)
JAZZOVÝ DŽUS
JAZZOVÝ DŽUS
Gud džus jsem pil
ve svém snu,
když plul jsem z hub
z oblak až k dnu.
A zřel jsem ret
co Tvůj je lesk
a skvost jak bič
co šleh mě hned.
Však oko tvé, co hledí výš,
v tvém úsměvu já našel skrýš.
Tvůj pes je džez
co pádí dál
kol řek a luk,
kol kolmých skal.
Na zápraží já sedím s ním,
pod sluncem v stínu, kde je chlad.
Na zápraží já sedím s ním
a hladím ho a mám ho rád.
Neklid
Prosím, zdáš se mi
trochu zvláštní,
znám ten pocit sevření hrudi,
tlačí tě myšlenky,
tíživé svědomí o povinnostech,
nesplněné sliby,
potřeby dohrát toho, v něž ses narodil,
zatímco chceš dělat něco jiného,
kam jít,
nejsi Jekyll ani Hyde,
malé lidské utrpení,
z něhož jsou právě
ta zoufalá rozhodnutí,
když plíce zdají se,
být vykašlané,
pták, co chce létat
musí zpátky do hnízda,
utéct už nejde,
odjezd máš v indexu.
Zpětným zrcátkem
se díváš, kdo přichází.
Díváš se na fotky,
chlapci na řece, pes a míč,
odkud to znám?
To bylo tenkrát,
smáli jsem se nad těmi věcmi,
které nám nic nedávali,
to bylo tenkrát,
kdy jsme nemuseli být nároční.
Pro lepší obzor teď nasadíš si brýle.
Když, ale náhle spatříš
ve zpětném zrcátku sebe,
může se ti stát,
že se zamiluješ,
pro tu tvář
a oči,
které toho tolik viděli
a byli stále s tebou.
Odjíždíš do hnízda,
které bys tak rád opustil
a bez kterého by ti nebylo tak dobře,
když nedělní slunce září.
