Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Děti a válka
Buď neosobní
a všímej si válek,
co jedou v televizi.
Buď neosobní
a všímej si dětí,
co umírají hladem.....
...v televizi.
Děti nad hlavou
mají papíroví nebe.
Děti nad hlavou
mají už mámo jenom tebe.
Děti nad hlavou,
jak andělíčci lítaj..
Zastávka
Čekáme,každý sám
na autobusové zastávce
protkané svojí realitou.
Lampa mhouří do očí
- připomíná světlo.
Prší slova,
které nám ukradli
a my je ukradli jiným.
Prázdné ruce v plných kapsách.
V kapsách plných našimi představami o životě.
Čekáme,
každý sám
v prázdné čekárně
plné vlastních povzdechnutí.
Nevíme v kolik to má jet
a jestli je to dobrým směrem,
ale cítíme už teď teplo autobusu.
Občas někdo projede kolem,
ale jsme to my
a užasle hledíme na svá "..kdyby.."
Čekáme ,
na zastávce naší duše
a každou chvíli má jméno.....
Pavouk
Pavouk je rybář větru,
vlastní sračky jsou jeho zbraň.
Chytí tě do nich - tvůj poslední úlet,
než pustí do tebe svůj jed.
Vytáhne tě s nima z louže a ty se topíš dál.
Loví mouchy a pak je láskou kouše,
Za co by jinak stál.
Pavouk je v klidu - oni přiletí sami.
Tam dole v černý kanceláři žije,
pavouk má oči všude,
sleduje zprávy,čte si a pořád vlastně loví.
Viděl jsem pavouka ,jak lítá,
viděl jsem pavouka,jak si to rozdává s jiným.
Viděl jsem pavouka,jak ho zabila
jeho vlastní oběť,
viděl jsem pavouka ,jak žere rybu.
Viděl jsem pavouka,který mě chytil do mé vlastní sítě.
SKLENICE
Lačni po nové formě života,
Aniž bychom poznali ten svůj,
Prcháme za roztouženými kapkami,
Tam,kde by si nás vzali na pranýř.
Už na nás nezbyl hlt,
Už žádný mlask a krk,
Tak stékáme promočeni závratí
Po skle naší sklenky u postele,
Zpátky do života.
Připraveni na další setkání s hladinou,
Čistou naší skutečnou upřímností
Splyneme v poháru vody,
Jehož třpyt udává slunce.
......myslím to naše slunce.
POLIBEK
Jednou mě políbila krásná holka
A já jsem usnul na sto let.
Jednou mě políbila moje máma
A od těch dob já klidně spím.
Jedna sexy holka mě spráskala svým bičem
A já jsem usnul jak malý dítě.
Jednou mě políbila múza,
Já jí řek : Čůzo!To je hrůza!
A od těch dob zas nemůžu spát……
CÍTĚNÍ
Pocítil ženu a zvedl se mu,
Pocítila osud a soudila ho.
Pocítil drogu a ucítila jí,
Pocítila život a přestala ho brát vážně.
Pocítil štěstí a chtěl být navždy šťastná.
Pocítila dotek a dotkla se ho,
Pocítil měkkost a zmátlo ho to.
Pocítila krásu a chtěla jí být.
Pocítil paprsek a chtěl se ho dotknout.
Nedotknul se ,zůstal sám,
Zůstal přimražený k ledu.
Pocítila důvěru a začala věřit.Pocítil slunce a spálilo ho to.
Pocítila smích a smála se mu.
Pocítil smutek a plakal.
Pocítila strach a měla ho v sobě.
Pocítil zoufalství a chtěl zemřít…
Metro
Vím, jak se klube mrholení,
pro všechny pány,
pro všechny dámy, jenž vyčnívají,
ty by jsem chtěl mít doma.
To bych jen zvučně bujel kyjem,
jímž probouzím sousedy.
To bych vám drahé paní
nesměl sedat na ledy.
A náhle stísněn, jako ti v metru,
útěšní lidé, hledajíc svobodu.
Tam kdesi v nitru svého metra,
Metra plného podchodů.
Tam, kde je dotyk smrtí živ,
když krása krásu opouští
a stává se jen smutnou kočkou,
co jednoho dne rozškrábne tvou prizmu,
svou podstatu,
tvou lásku, ty idiote!
Myslíš, že je to, co jsi cítil tam dole!
Cítil jsem její teplo, kdesi na Marsu.
Po mámě ani střepy a táta už pět let
mi nebyl schopen vyčítat.
Jen lidi chodili a rodina se lepila, nejvěrnější holky šli spát a já jsem se rozpadal do blahobytu své postele.....do prdele!
Už spím a myslím na to všechno, co jsem prožil, zdá se mi být krásné nechat si o tom zdát.
MLADÍ LIDÉ CESTUJÍ SAMI V SOBOTU VEČER METREM
Nedočkavá kůže,nedočkaví krok,
na skokanském můstku do neznáma.
Podchody,lavičky,sloupy a parkoviště.
Poslední líčení,
odvolává se do nedělního rána,
kdy se vždycky vzbudíš
možná sám anebo v teple těl,
které jsi hledal
anebo třeba ani nechtěl.
Časem
Jako bych stárnul,
Jako starý mořeplavec.
Jako bych slábl,
Jak utržené ovoce.
Copak už neporostu?!
Čas je dobrý lékař,
Ale špatný přítel......
Strojky
Pohyby předstíráme,
že něco děláme,
pak si to omlouváme ze zvyku,
tak jako na jazyku
to máme.
Boty si sundáme,
Svačinu vyndáme,Dobrotu na jazyku,
Už jen tak z principu žvýkáme.
Jednou se seznámíme,
Pak lásku opustíme,
Po ránu,jen tak v triku,
tak jen tak ze zlozvyku.
Máš v sobě spoustu bolestí,
Štěstí a neštěstí i neřestí.
Chvíle však jenom jedna je,cítíš tu,která roztaje,
Tak mechanicky,abys měl klid,
snažíš se mechanicky žít…. (18.9.00´)
