Ondřej Linhart
(*1975) Performer a průvodce pořadů Poezie Mezi Řádky a Poezie na Petříně. Pod režijní taktovkou Michala Stehlíka v letech 2007-2009 uváděl básnické osobnosti v pořadu V rámci bez obrazu v divadle Viola.
Verše publikoval v revue Babylon, v příloze deníku Právo Salon, v internetovém časopisu Dobrá adresa, v almanachu Slova na půl cesty, ve sborníku Jasná setkání (česko-německá antologie poezie, 2018), s Janem M. Čiverným vydali vlastním nákladem soubor svých básní pod názvem Špetka. V roce 2024 vychází jeho první oficiální sbírka poezie JAK RYCHLE LÉTÁ LABUŤ? (Novela bohemica).
https://soundcloud.com/ondrus-double
Penál
Musel jsem dojít k trafice,abych si koupil tužku a cigarety.Neustále jsem si musel otírat čelo zalité potem do rukávu.Konečně jsem měl tužku a méněcennost při východu z univerzity pomalu ustupovala.To odpoledne jsem dělal přijímací zkoušky na univerzitu v Tokiu.Nervózní a nevyspalý. Pot si se mnou ohrával,jak sto let stará milenka.Nemohl jsem si při těch do hlavy bijících otázkách na nic vzpomenout,ale zároveň jsem cítil,že se mi otvíral nový svět.Svět,který jsem znal se mi zmateností pomalu začal vytrácet z hlavy a ten nový jakoby se otevíral.Byla to největší úleva přijímat ten nový svět,kde panuje jen klid.Už jsem to nemohl vydržet,dopsal jsem poslední otázku a najednou jsem byl před univerzitou u nejbližší trafiky. Zapomněl jsem v učebně snad všechno.Nejvíce mě však mrzel penál s oblíbenými tužkami.Našel jsem ho kdysi v mém bytě po babičce a hodně si ho oblíbil ,asi pro svou starobu.Hned blízko byl park.Velká zelená plocha a spousty keříků a cestiček.Lehl jsem si,tak jako ostatní studenti.Vedle na lavičce se někdo svíjel v posmrtných křečích.Podobné míval můj kamarád,který používal deodorant proti pocení a zápachu.Sto % -ní qualita,než mu to sežralo obě ruce.Chudák,měl hrozně krásnou přítelkyni,která si jeho smrt ne-za-slou-žila.Ale později,když se zjistilo,že z těch jejích jogurtů má žaludeční infarkt,už bylo také pozdě. Ležel jsem na trávníku a konejšil se dýmem ve slunečných paprscích mezi stíny stromů.Vzpomněl jsem si na penál a v něm pohřbené oblíbené tužky. Život mě zkoušel ve škole,v životě a v práci,když jsem nějakou sehnal a pak se mi opět otevřel ten nový svět.Vždyť škola mě nezkouší,ani lidé,co se tak tváří v tváři,to já je zkouším.Mezi námi,to tenhle svět neudělal u mne maturitu.Snad u každého by musel propadnout.Ekonomika – bída.A z toho On mě chce zkoušet.Práva – čtyři mínus.No uznejte pořád slyšet :“Na to nemáš právo…..!” No a od těch dob jsem začal zkoušet svět.Jediný,co si z těch dob pamatuji je,že každý školák má svůj penál,který jednou zcela určitě ztratí,ale jen,pokud se dobře učí…..
26.6.00´
Miminum
Všichni hledáme ten sladký pocit klidu.Hledal ho i chlápek,kterého jsem pozoroval odpočívajíc v letním altánku kdesi ve Stromovce.Nejprve jsem ho zahlédl,když táhnul za sebou psa koukajíc vražedně kolem ,jak šéf,který dobře nespal jen proto,že nevěděl komu dát dřív práci.O půl hodiny se vrátil a začal uklízet po rozpustilé mládeži nedopité kelímky,nedopalky, no prostě vše ,co mu připadalo jako odpad.Cítil jsem tehdy smutek – ten člověk potřebuje popelnice a koše,aby se angažoval.Jistě se druhý den probral a šel krysařit do kanceláře nevědomky si svého činu. Když odešel poslední host,očistil rukávem poslední stůl,na kterém nikomu nezáleželo. Ráno před tím šla mladá dívka ,už jen tak tak žena , v ranním oparu na procházku se svým milým pejskem sluneční zahradou.Vodítko držela lehce a její pes šel tak hrdě,jakoby cítil,jak je jeho mladá paní krásná.Pozoroval jsem jak svítá a jak si oba lehce vykračují.Pejsek začal očuchávat cosi kolem plotu.V tu chvíli se zasněná slečna zastavila a druhým koncem vodítka začala pejska bičovat přes zadnici.Pejsek kňučel bolestí a dívka vztekem.Když našla svůj smyslný a duchaplný klid,pokračovali cestou domů.Málokdo ví,že myslela na chlapce,který jí včera večer řekl sbohem. O pár let později již dívka bydlela sama se svým chlapcem.Děti neměli a na svatbu ani pomyšlení.Prostě užívali života.V den jejích pětadvacetin jí chtěl její přítel samozřejmě překvapit a pozval svého kamaráda gaye ,ať se holka trochu pobaví.Gigolo čekal nahý ve skříni a v ten pravý okamžik se měl zjevit jako syn boží . Mladá dáma se svlékla a lehla si na postel .Gigolo polkl a raději ještě chvíli počkal na pravý moment překvapení.. Mladá dáma si přinesla z lednice sklenici paštiky a pomalu se jí začala pomazávat mezi stehny.Gigolo polkl podruhé až se dívka mezi dveřmi skříně začala rosit. “Falko!Večeře!”zavolala mladá dáma na svého pejska pobíhal v kuchyni kolem lednice a pomalu začal větřit vůni paštiky , kterou miloval ještě jako štěně.Žádná milostná předehra.Paštika s nádivkou,to je něco!Falkův uslintaný jazyk se postil bez otálení do paštiky.Oba se začali zmítat ve své vlastní vášni……….a tak všichni hledáme ten sladký pocit uspokojení.A gigolo ?O tom až do rána netřeba mluvit.
Život,ten nelze špatně pochopit
Život,ten nelze špatně pochopit,
když tváře
slzy pocítí,
když úsměv
rety okrášlí,
když dech
vyloudí vzdech,
srdce se rozbuší
nejen při rychlém běhu
a duše cítí,
že není jenom jedna.
Život ten nelze špatně pochopit.
Ležím na poli
Ležím na poli
plného semene.
Ležím na poli
šachovnice života.
Dnes je bílé
sic v dáli proběhl černý kůň.
Ležím na poli,
protože jsem se tu probudil.
Sahám si do kapes
a trousím kolem polámané cigarety.
Mám pocit,
že právě sázím tabák.
Ležím na poli
velice blízko lesa.
Luční kobylky,datel
v mezi řečí, mouchy letní
a šumění lesa, trávy, slávy,
jako žít pro jediného muže,
jako žít pro jedinou ženu.
Ležím na poli
a mít tu vlastního zvukaře,
tak poprosím ho do mikrofonu,
aby mi stáhnul zvuk
těch brebentících lidí,
co okraj lesa je piknikuje.
Ležím na poli
zalitého sluncem.
Ležím na poli
a nic mě nebolí.
Ležím na poli
a je mi krásně
dokud nejsem v příkopě.
Tah
Ani jedním slovem
nelze vyjádřit tu krásu ,
ani jedním prstem
se jí nelze dotknout.
Krásu ,která nás tvoří.
Ráno
v špíně mezi sklenicemi ,
kdy srdcem v hlubokém spánku
spíme s celým lidstvem ,
jako když kůň vrávorá nad E5.
Spát ve spacáku
s rukama ulepenýma od smůly.
Nevidět na metr ,
ale být šťasten.
Pochechtávat se
a jenom se pochechtávat ,
když v náručí ženy
usínáš a nic tě netrápí.
Přistávám
PŘISTÁVÁM a snad budu dlouho padat.
Pomalu přistávám na tuhle zem,
tak doufám,že budu dloooouuho padat,
abych si našel místo na přistání,
když už teď konečně chápu,
že přistávám a vidím kam se řítím.
Chci padat dlouho smyčkami v hlavě,
abych si na to alespoň trochu zvykl
a mě se to líbilo ,že padám
a tak se utěšuji přistáním,
třebas budu mít nadání
dobře dopadnout.
Dobře dopadnout na týhle zemi
kulatý jak břicho těhotný mámy.
Přistávám a už dlouho padám
a v hospodách si schovávám
básničky za něco užitečnějšího.
Včera jsem byl ještě v letadle
a díval se tam dolů.
Byla jsi tam ty a jako tajný rituál
svého prvního dopadu jsi unavená
upadla na postel a se slzami v očích
ti koutkem úst vypadlo,
že na to nemáš už sílu.
Udělat večeři,nakrmit kočku,vykoupat se
a jít spát s někým,kdo s tebou
nežije,ale jen na tebe myslí,
protože na to není ještě připravený.
Dneska však přistávám
a pro tebe lásko už nebude nakrmit kočku
jako tisíc slonů.
Přistávám odněkud ze zasněných oblak,
doufám,že dlooouho budu padat.
dopadnu k nohám osudu
jak k svůdným nohám tvým.
Dopadám a jediný místo,
kde mi vykřížkujte praporek
jen ať je tvoje náruč.
Přistávám opouštějíc své představy.
Asi je to všechno způsobeno zemskou přitažlivostí,
jako když i přesto,že není venku zrovna krásně,
cítíme teplo i světlo slunce,
které se skrz šedé mraky,
skrz své vlastní iluze pokouší proniknout
až k nám,protože ví,že je dobré ochránit
někoho svým teplem a světlem.
Tak už konečně přistávám d o reality země,
jídla,hladu,bolesti,neřesti,nepochopení,
polopravd,nákupních košíků,mlčení,blahobytu,hnusu,
děsu,klusu,trusu,drobků na stole,vagónů klád a tak dál,
ale vzal jsem si něco,co si každý musí vzít ze shora
odkud padá,odkud se lidičkové jak pampelišky
na zem do černé hlíny snáší.
Přistávám a uklidňují mě kolem starci i děti
a všichni ,kteří se drží padáku
a hledí nahoru a pak zas dolů s nepřehlédnutelným úžasem.
Pěšky
Život je cesta
Do pekla nebo do nebe,
Čeká tě jediná ze sta,
Čeká tu na tebe.
Po ní si cupitáš
Šťastně i vesele
Potkáváš lidi
Nemnohé přátele.
Občas klopýtneš,
Tak jako druzí,
Není to cestou však,
Je to tvou chůzí.
Nic
Svoboda není jen tak pro někoho!
Svoboda není pocit bez hranic !
Svoboda ,když jí je mnoho !
Tak rozplyne se v prázdné nic !
Strach
Život je pes a já jeho ocas,
chvíli se vrtím
a chvíli stažen mezi stehny
ukazuji veřejně svůj strach,
neboť strach se musí ukazovat.
Pojmenování
Básně jsou ztraceny,
peklo je na zemi.
V patře i přízemí
vyschlo mi z přátelů.
Vysychá míza z kostelů,
venku poletuje
už jen pár andělů.
Bez jména
bez té sodovky,
co bublá než se vypění,
vyčichlá příjmení,
to už se nezmění.
