Poněkud pyšná báseň

Jenom si mě zařazujte
do prázdných regálů Vaší ochoty porozumět,
jen si mne chytejte do lepkavých slibů
věčné přízně
a ochotně se otevírajících spíží
plných knih...
které by jste mi rádi zakázali číst.
Již jsem přeskočil kaluže strachu
vyteklé z Vašich úzkostí.
Nestojím o stíny
ukryté mezi řádky lichotek,
které jako sladké bonbony
cpali jste do otevřených úst mé fantasie ,
kdykoliv začala prosvítat zavřenými víčky
Vaší ochoty vidět.
Je pod kůží mého citu rostoucí jistota,
že oblázek do kterého vytéká čas
z mých hodin
schovaný ve stínu knihovny
-má stejně blízko k Bohu... jako bolest
mého hledání.
Je těžké pochopit řád života a neublížit
nedbale pohozenou myšlenkou...
v čase mezi nadějí a žízní po doteku
těžce zachytitelných vln
křehkého vědomí vesmíru.
Jen si mne zařazujte
vy slepí, ale obdivuhodní mravenci
touhy po úspěchu
beztak již dávno jsme všichni uzavřeni
v sebraných spisech kronik nekonečna
a jenom rozměry naší ochoty naslouchat
určují pomíjivou cenu našeho božství.