Přiznání touhy po Bohu

Včera jsem říkal keři zimolezu,
když trpce snášel suchost léta
a celý sladce voněl touhou po včelách,
že opět půjdu s duší na trh
na konopném provazu povedu ji
s nožem skrytým za zády,
kdyby se snad nelíbila
aby mi zůstala naděje ubránit se hladu
a lepkavé trýzni z neúspěchu.
Že vyříznu tu cihlu bolesti
uvízlou v krajinách touhy
po úspěchu svých obrazů,
které přicházejí z bezedných hloubek
ztracených vesmíru
lásky a bolesti.
Že se zbavím pupecní šňůry
sounáležitosti s lidstvím,
s tím černým hejnem ostražitých havranů
vyhlížejících svého zajíce
v nepřehledných prostorách
přetechnizovaného hřiště života.
Beztak je zarostlé
trávou samoty
a ostružiním závisti!
Celá zahrada to viděla,
že již zase krvácím
svému snění do za spánku
a kašlající noc života
bezohledně ve mně trhá
barevné nehty mé fantazie
a palčivě vynucuje
přiznání touhy
po Bohu.

(Kladno 6/1996)